Píšu, abych si uchovala vzpomínky na mateřství, které pro mne znamená především:
Pokoru.
Při nepředvídatelném porodu přijde na svět nepředvídatelná osobnost se kterou si tak nějak musím poradit. Musím se učit, přijímat tu maličkou dokonalou osůbku takovou, jaká je.
Lásku.
Protože najednou nedělám věci jenom pro sebe. Dělám je pro rodinu, pro nás a pro miminko.
Nadhled.
Nezvládám všechno. Nedokážu trávit čas zbytečnostmi moderní doby (nohy si holím jen v létě, a to asi tak jednou měsíčně). Neúčastním se každé společenské aktivity (protože uspávám tvorečka) a nevadí mi to.
Neřeším drobné detaily. Počurané parkety. Vylité pití. Rozbité nádobí. Dítě papající bahno a písek.
A když už řeším, tak je neberu příliš osobně. Každé dítě spadlo z kočárku. Aspoň se tím uklidňuju.
A nebo si je naopak užívám. Skáčeme spolu do kaluží, běháme bosí, házíme kamínky do vody, kreslíme po zdi.
Hlavně se nebrat příliš vážně.
Smysl.
Ten v životě. Existuje mnoho velmi dobrých důvodů proč nemít děti. A já je všechny respektuju. Sama jsem si jednu dobu byla jistá, že děti do mého světa patřit nebudou. A pak jsem vše přehodnotila. Chtěla jsem mateřství zažít spolu se svým přítelem.
Bylo to velmi sobecké a krásné rozhodnutí. A tak smysluplné. Samo osobě.
Zážitky.
Smích, pláč, deprivaci a euforii. Hormonální horskou dráhu. Stereotyp a přitom fascinující drobné okamžiky ze života tvorečka.
Krásu. Naplnění. Přehodnocení priorit.
Milión dalších věcí.
Před prvním porodem jsem pročítala články ve smyslu „Já to dítě neměla mít!“ Strašně jsem se bála, že budu litovat svých nenaplněných možností, kariéry, potenciálu.
A teď, ať chci nebo ne, je to úplně naopak. Náročné. Úmorné.
A přitom to nejkrásnější, co jsem si mohla od života přát.
A tak přidávám svůj blog mezi kvanta literatury, která byla o mateřství napsána.