Moudrost Nejistoty // Allan Watts

Allan Watts, promiskuitní kněz minulého století, který zemřel na otravu alkoholem, se v knize Moudrost Nejistoty věnuje novému chápání náboženství prizmatem východních nauk, prožívání přítomného okamžiku a radosti ze života. Popisuje naši potřebu vzrušení jako drogu. Píše, že potřebujeme vysoký životní standard, mocné stimulování smyslů, kterým se smysly postupně otupují a tak potřebují stimuly ještě silnější. Dychtíme po vzrušení – po komplexu pohledů, zvuků, rozechvění a doteků, do něhož musí být nahuštěno všechno možné v co nejkratším čase:

Zvířata tráví značnou část svého času podřimováním a radostným lenošením; lidé však, protože život je krátký, musí nacpat do svých let co nejvíce vědomé činnosti, bdění a chronické nespavosti, aby si byli jisti, že nepřišli ani o zlomek nějaké šokující rozkoše. Jsme jako mouchy chycené na medu. Protože život je sladký, nechceme se ho vzdát a přitom čím více se do něj zaplétáme, tím jsme spoutanější, více omezení a rozvrácení. Milujeme a nenávidíme život současně. Zamilováváme se do lidí a do vlastnictví, jen abychom byli trýzněni strachem o ně.

Popisuje naši nejistotu a strach v životě, kterému náboženství, tak jak ho známe, dalo smysl fixací, účelem v nesmrtelném životě. Nechápeme, že nežijeme v přítomnosti, ale v myšlenkách, ve kterých přožíváme minulost a budoucnost. Přitom život je pouhá přítomnost, kterou nelze pozastavit.

Vytvořili jsme si zvyk hledět nazpět a dopředu, který nám ztěžuje hledět si toho, co je zde a nyní. Pokud tedy máme ve vědomí minulost a budoucnost tak, že si méně uvědomujeme přítomnost, musíme se s údivem ptát, zda vlastně žijeme ve skutečném světě. Jestliže nemůžeme šťastně žít bez zajištěné budoucnosti, pak určitě nejsme přizpůsobeni k životu na tomto konečném světě, kde se na vzdory nejlepším plánům stávají náhody a kde nakonec přichází smrt.

Náboženství, jak je většina z nás poznala, se zcela jasně pokusilo dát smysl životu fixací. Snažilo se dát tomuto pomíjivému světu význam tím, že jej uvedlo do vztahu k neměnnému Bohu a tím, že jeho cíl a účel je v nesmrtelném životě, v němž jednotlivec splyne v jedno s neměnným božstvím.

Náboženství chce zajišťovat budoucnost po smrti, věda ji chce zajistit před smrtí a smrt oddálit. Ale zítřek a plány na zítřek nemohou mít význam, pokud nejste v plném kontaktu s realitou přítomného času, neboť žijeme vždy v přítomnosti a pouze v přítomnosti. Není žádná jiná realita než přítomná realita, takže i kdybychom měli žít po nekonečné věky, byl by „život pro budoucnost“ věčným omylem.

Budoucnost tu ještě není a nemůže se stát součástí prožívané reality, dokud se nestane přítomností. Budoucnost je sestavena z čistě abstraktních a logických prvků – úsudků, odhadů a dedukcí a nelze to ani jíst, hmatat, chutnat, vidět, slyšet či jinak požívat. Štěstí pak sestává z abstrakt a povrchních věcí, jako jsou sliby, naděje a ujišťování. Za těchto okolností je „mozková“ ekonomie vyrábějící takové štěstí fantastickým bludným kruhem, který musí buď produkovat více a více rozkoší, nebo se musí zhroutit, když opatřuje neustálé dráždění očí, uší a nervových zakončení proudem hlučných a vizuálních rozptýlení. Dokonalým subjektem pro cíle této „ekonomie“ je člověk, který si neustále lechtá uši rádiem, nejlépe přenosným, které může mít s sebou stále a všude. Očima stále přeletuje od televize k novinám a časopisům, které jej udržují v jistém druhu nepřetržitého orgasmu, předvádějíce mu sled dráždivých pohledů na lesklé automobily, zářivá ženská těla a na jiné smyslné objekty, vše vhodně promísené s prostředky k obnově citlivosti, které se podávají jako léčba šokem: fotografie zločinců, znetvořených těl, havarovaných letadel, zápas o ceny a hořící budovy, což vše je předmětem „lidského zájmu“. Literatura a polemika, která se kolem toho rozvíjí, se vyrábí obdobně k tomu, aby dráždila, aniž uspokojí, a aby každou částečnou uspokojenou touhu nahradila novou žádostí. Tato snaha o uspokojení mozku je jako snaha pít ušima.

Definovat značí izolovat, oddělit jistý komplex forem z proudu života a říci: Toto je „Já“. Může-li člověk pojmenovat a definovat sám sebe, cítí, že má svoji identitu. A začíná se takto pociťovat – podobně jako slovo – separovaně a staticky, jako by nad skutečným, plynoucím světem přírody. Kde začínám a končím v prostoru? Mám vztah ke slunci a ke vzduchu, které jsou tak životně nutnou částí mé existence, jako mé srdce. Pohyb začal nespočetné věky před událostí, kterou konvence oddělila a nazvala mým narozením, bude pokračovat dlouho potom, co nastane událost zvaná smrt. Pouze slova a konvence nás mohou oddělit od něčeho, co je zcela nedefinovatelné a co je vším.

Nemůžeme pokračovat do nekonečna v definování věcí, aniž bychom nechodili v kruzích. Definovat znamená fixovat a když se na to pořádně podíváte, skutečný život není nic pevného.

Definováním jsme zamotání v kruhu nejistoty, protože ať vše zkoumáme, pojmenováváme, stále o všem víme jen o trochu víc než nic. Tím, že vše definujeme, se snažíme najít bezpečí v jistotě toho, co víme. A tak se oddělujeme od života, izolujeme se od nejistoty a strachu. Jedinou cestou z toho bludného kruhu je pochopit naši pomíjivost, prožívat bolest i radost tak jak je v přítomnosti, neporovnávat se a nedefinovat.

Přeji-li si být bezpečný, to je chráněn před tokem života, chci vlastně být od života oddělen. Přitom právě tento pocit oddělenosti vyvolává pocit nejistoty. Být bezpečný znamená izolovat a opevnit „Já“, ale právě pocit, že jsem odděleným „Já“, způsobuje, že se cítím osamělý a ustrašený. Jinak řečeno, čím více bezpečnosti mohu získat, tím více si ji budu přát. Hledáme ochranu v tom, že jsme „výluční“ a „zvláštní“, že chceme patřit k nejjistější církvi, k nejlepšímu národu, k nejvyšší třídě, k dobré partě a k „milým“ lidem. Tyto způsoby ochrany vedou k vytváření hranic mezi lidmi a tím ke zvýšené nejistotě vyžadující další ochranu. Všechno to ovšem děláme v upřímné víře, že se snažíme jen o dobro a že chceme žít co nejlépe – ale to je rovněž protimluv.

Jak vyléčit rozštěpení mezi „Já“ a „já“, mezi mozkem a tělem, mezi člověkem a přírodou? Jak zastavit bludné kruhy, které z rozštěpení pocházejí? Uvědoměním – vědomím života, zážitku takového, jaký je v tomto okamžiku bez jakýchkoli soudů či představ o něm. Máme vidět a cítit to, co prožíváme, tak, jaké to je, ne podle toho, jak je to pojmenováno.

Usilujeme o to, abychom získali jistotu o trvalosti, kontinuitě a bezpečnosti tohoto přetrvávajícího jádra, tohoto středu a duše své bytosti, kterému říkáme „Já“. Pocit izolovanosti přestanete mít, když poznáte, že nemáte smyslový vjem oblohy: vy tím vjemem jste. Pro všechny vaše vědomé pocity je smyslový vjem oblohy vlastní oblohou a neexistuje žádné „vy“ mimo to, co vnímáte, co cítíte a co si uvědomujete. Člověk musí přijít na to, že vše, co v přírodě spatřuje – slizký, cize pociťovaný svět hlubin oceánů, ledové pláně, hadi v močálech, pavouci a škorpioni, planety bez života, že to vše má svůj protějšek v něm. Nesjednotí se proto sám se sebou, dokud si neuvědomí, že tato „spodní patra“ přírody a pocity hrůzy, které vyvolávají, jsou rovněž „já”.

Rozdělená mysl přichází k prostřenému stolu a ochutnává jedno jídlo po druhém, rychle a aniž by je strávila, jen aby našla něco lepšího. Shledá, že žádné z nich není dobré, protože také žádné řádně neochutnala. Když si naopak uvědomíte, že žijete jen v tomto přítomném okamžiku, že jím jste, že mimo to není ani minulosti, ani budoucnosti musíte dospět k uvolnění a plně vychutnávat ať už radost nebo bolest.

Když jsem si pocitu vědom, aniž bych mu dával jméno, aniž bych mu říkal „strach“, „špatný,“ „negativní“ atd., změní se ihned v cosi jiného a život jde volně dál. Pocit se už dál nereprodukuje, protože za sebou nevytváří někoho, kdo jej pociťuje.

Ti, kteří se snaží setrvat v ulitě svých definicí a slov, se vlastně schovávají před strachem z neznáma a nejistoty. Když se probudíme v přítomnosti a přiznáme si, že vesmíru nedokážeme porozumět, naši mysl zaplaví údiv, vědomí svobody, prožitku přítomného okamžiku.

Čím více analyzujeme vesmír až do jeho nejmenších částic, tím více nacházíme věcí, které je nutno roztřídit a tím ostřeji vnímáme relativnost všeho třídění. To, co neznáme, se zdá narůstat geometrickou řadou vůči tomu, co známe. Stále se blížíme ke stavu, v němž neznámé není jen prázdným místem v předivu slov, ale oknem v mysli, oknem, které má jméno nikoli nevědomost, ale údiv. Ustrašená mysl toto okno přibouchne a o tom, co nezná, mlčí a nepřemýšlí – aby mohla více tlachat o tom, co myslí, že zná. Naplňuje nezmapované prostory tím, že jen opakuje to, co bylo již poznáno. Otevřená mysl však ví, že i ty nejpodrobněji prozkoumané oblasti nejsou ve skutečnosti vůbec poznány, ale jen označkovány a tisíckrát po sobě změřeny. A uchvacující tajemství toho, co takto značkujeme a měříme, nám musí nakonec „vyčesat myšlenky z hlavy“ – až mysl zapomene pohybovat se v kruzích a sledovat své vlastní pochody a probudí se k vědomí toho, že být v tomto okamžiku, je čistý zázrak.

Prach z mořských mělčin se stal tak tajuplným jako nejvzdálenější hvězdy; o obou víme dost, abychom věděli, že nevíme nic. Fyzik Eddington má k mystice nejblíž, když říká nikoli v rozletu fantazie, ale docela prostě: „Cosi neznámého neustále dělá něco, o čem nevíme, co to je“.

V takovémto vyznání oběhlo myšlení celý kruh, a my jsme znovu jako děti. Těm, kteří se dosud horečně snaží všechno vysvětlit, a pevně zabalit vodu života do papíru a provázku, těm toto vyznání nic neříká a znamená pro ně jedině porážku. Pro ostatní je však skutečnost, že myšlení dokončilo kruh odhalením toho, co člověk dosud dělá – nejen ve filosofii, v náboženství a ve spekulativních vědách, ale také v psychologii a morálce, ve svém všedním životě a pocitech. Jeho mysl víří v kruhu, protože je mimo sebe a snaží se sebe samu chytit.

Je-li vůbec nějaký problém, pak spočívá v pochopení, že v tomto okamžiku nemáte žádné „Já“, kterého byste se měli vzdát. Jste zcela svobodní udělat to v každém okamžiku, vůbec nic vám nebrání. To je naše svoboda.

Žijeme ve světě vykonstruovaném našimi definicemi a snažíme se být morální dle morálních zásad. Upřímná mysl přeje ostatním v každém okamžiku dobro svobody.

Společenství je svým vlastním moralistou. Volí a platí soudce, strážníky a kazatele, asi jako by chtělo říci: „Kdybych dělalo potíže, tak mě, prosím vás, kopněte“.

Nerozdvojená a upřímná mysl se nezajímá o to, aby byla dobrá a aby měla k ostatním lidem vztahy podle nějakého pravidla. Na druhé straně se ani nezabývá tím, že je svobodná, ani nejedná proti rozumu a zásadám jen proto, aby dokázala svoji nezávislost. Nezabývá se sama sebou, ale lidmi a problémy, které si plně uvědomuje a kteří jsou „jí samotnou“. Jedná nikoli podle pravidel, ale podle okolností daného okamžiku a „dobro“, které přeje ostatním není bezpečnost, ale svoboda.

Nic není ve skutečnosti méně lidské, než lidské vztahy založené na morálních zásadách. Dává-li někdo chléb proto, aby byl dobročinný, žije-li se ženou, aby byl věrný, jde-li na oběd s černochem, aby byl nepředpojatý a odmítá-li zabíjet, aby byl mírumilovný – pak je tak studený jako slimák.

Náboženství ve Wattsově nadhledu neslibuje fixaci nebo předpověď, je spíše symbolem přítomnosti a nabádá k prožívání přítomnosti dětským (prostým) údivem.

Hlubší pohled na náboženství není náboženství systémem předpovědí. Jeho učení se týká nikoli toho, co je v budoucnu a co věčně trvá, ale toho, co je v přítomnosti a co je věčné. Náboženské učení není souhrn článků víry a nadějných očekávání, ale naopak souhrn názorných symbolů zážitků, ke kterým došlo v přítomnosti.

Chcete-li být poetičtí, můžete tuto nedefinovanou realitu přítomnosti přirovnat k Otci, protože ona je původem a základem „věcí“. Myšlenku můžete nazývat Synem „stejné podstaty s Otcem“ – Synem „skrze něhož byly všechny věci stvořeny“, Synem, který musí být ukřižován, máme-li vidět Otce – právě tak jako se musíme dívat na skutečnost beze slov, máme-li ji vidět jaká je. Pak Syn vstane z mrtvých a vrátí se na nebesa – podobně jako my můžeme svobodně používat myšlení aniž by nás mátlo, když nahlížíme na skutečnost jaká je. Myšlení je součást reality.

Metafyzická řeč chce vyjádřit, že slova a pojmy nevysvětlují realitu. Zážitek, kterému říkáme věci, barvy, zvuky, vůně, chuti, tvary a váhy, je ve své podstatě věcí, tvarem, počtem, nicotou – jedině v okamžiku, kdy jej postřehujeme. Tehdy postřehujeme Boha, kterého tradiční doktriny nazývají neohraničenou, beztvarou, nekonečnou, věčnou, nečleněnou, nehybnou a neměnnou Skutečností – Absolutnem za relativními jevy, Významem za myšlenkami a slovy.

Nepochopení náboženských pojmů je pestře ilustrováno tím, co lidé udělali z učení o nesmrtelnosti, o nebi a peklu. Nyní však by mělo být jasné, že věčný život znamená jasně poznat, že přítomnost je jedinou skutečností a že minulost a budoucnost je možno od ní rozlišit jedině ve smyslu konvencí, tj. dohodnutých pravidel myšlení v čase.

A nakonec nachází útěchu ve smrti, tak jako vidí nejistotu v životě, popisuje jistotu ve smrti.

Tělo umírá proto, že si to přeje. Vidí, že je nad jeho síly vzdorovat nemoci nebo zhojit zranění a tak, vysílené zápasem, přiklání se k smrti.

Přání věčně pokračovat se může zdát přitažlivým jen když myslíme na neurčitý čas, nikoli na čas nekonečný. Mít tolik času, kolik chcete, je jedna věc – ale mít čas bez konce, je zcela něco jiného.