Koncept Kontinua // Jean Liedloff

Jean Liedloff je americká spisovatelka, která prožila část svého života s kmenem Yequánů. Její pozorování ve venezuelské džungli jsou pozoruhodná a pravdivá. Proč alespoň některé její postřehy ve „výchově“ miminek nezkusit aplikovat ve světě intelektu, který už na své instinkty a tělo dávno zapomněl?

Základní body péče o nemluvně v souladu s kontinuem jsou:

1) reagovat na signály miminka bez odsuzování či nelibosti a kojit, když potřebuje

Představa, že by příroda vyvinula živočišný druh, který trpí zažívacími problémy po požití vlastního mateřského mléka, kupodivu naše odborníky vůbec nevede k zamyšlení. Vysvětlují nám, že má odříhnutí a lehké poklepávání na zádíčka pomoci miminku zbavit se vzduchu, který spolykalo během kojení. Přitom se někdy stává, že si miminko samovolně ublinkne. Yequánské miminko po kojení žádnou zvláštní péči nepotřebuje, stejně tak, jako mládě zvířecí. Není divu. Naše miminka žijí v takovém stresu, že jsou nemocná. Napětí, kopání, propínání do luku, ohýbání a kňourání jsou příznaky jedné a té samé vnitřní nepohody. Část vysětlení je jistě dána skutečností, že civilizovanému miminku není dovoleno kojit se ve dne v noci tak často jako yequánskému, ale pravděpodobnějším důvodem je neustálý stres. 

2) nosit, neustále 🙂

Stačí, když si maminka uvědomí, že bude miminko po prvních šesti až osmi měsících pořádného nošení soběstačné, nenáročné a se základy sociálního cítění, což pozitivně ovlivní dalších patnáct dvacet let, které stráví v rodném domě. Potom jí bude jasné, že je v jejím vlastním zájmu ho během domácí práce i během nakupování a všude jinde „tahat“.

Fáze v náručí měla být základem našeho štěstí, naší blaženosti. Byli jsme o ni ochuzeni, ale po štěstí či po jeho náhražkách stále toužíme. Štěstí tak přestává být základní podmínkou života a stává se naším blízkým či vzdáleným cílem.

Většina bohatých lidí touží po ještě větším bohatství, mocní touží po větší moci —jejich touha má nějakou formu. Těch několik nešťastníků, kteří už došli až ke konci, a nemají co si přát, se musí postavit své neuspokojitelné touze tváří v tvář. Celou dobu si mysleli, že jim chybí peníze, sláva, úspěch, a najednou neví, co se děje. Na původní podobu své touhy být u mámy v náručí už si nevzpomínají. Ať dělají, co dělají, místo odpovědi na ně zírá bezedná propast. V mnoha případech tuto propast vyplňuje partner. Tak se kolikrát stává svatba dvojitou smlouvou, jejíž druhá klausule by mohla znít: „…a budu ti matkou, pokud ty mi budeš matkou.“ Stále přítomné dětinské potřeby obou partnerů jsou vyjadřovány nevysloveným (ale často i vyjádřeným) prohlášením: „Miluji tě, chci tě, potřebuji tě.“ První dvě třetiny této výpovědi odpovídají dospělým mužům a ženám. Ale potřebuji tě? Potřebuji tě chápeme v naší kultuře velice romanticky, ale v podstatě se jedná o přání vracet se do role miminka. Může se projevovat různými způsoby, od nadužívání zdrobnělin až k tichému souhlasu, že se ostatním osobám věnuje pouze povrchní pozornost. Často je nejvýraznější potřebou touha být středem pozornosti.

Na touhách lidí ochuzených o zážitky z fáze v náručí se také naučila stavět reklama. Používá sliby, které říkají: „Kdybys měl tohle, cítil by ses zase ,správně‘.“ Jedna společnost nabízí cestu ke štěstí pomocí sloganu „Diamant je věčný“. Pokud tedy vlastníte věc zaručené hodnoty, vaše vlastní hodnota bude stejně trvalá, nepopiratelná, absolutní. Pokud nosíte diamant, magický prsten, který lidi vždycky přitahoval, nemusíte bojovat o lásku. Podobně fungují rychlá auta, dobrá adresa, kožešiny a jiné. Ty vám také zajistí oblibu, po které toužíte. Uprostřed nejistot vás obklopují jistotou, která se podobá té chybějící objímající mateřské náruči. Ať už reklama nabízí cokoli jako tu pravou věc, kterou musíme mít, abychom byli „in“, vždycky to bude to, co chceme mít. Snažíme se sice sami sobě namluvit, že jsme „in“, ale přitom jsme neustále mimo, vykořenění ze „správnosti“ a spokojenosti.

Miminko v náručí si musí projít nebezpečnými zážitky, aby se pak mohlo osamostatnit. Být pasivním účastníkem nečekaných, prudkých a nebezpečných situací, které jsou pro miminko v náručí aktivní matky na denním pořádku, to je základní stavební kámen sebedůvěry. Je to důležitá součást vnímání sebe sama.

Kriminalitu způsobenou patologickými rysy osobnosti bychom mohli vystopovat až k dětskému chování: k neochotě chovat se jako dospělý mezi dospělými. Zloděj má například pocit, že nemusí pracovat, aby získal to, co chce a potřebuje. Chce to dostat jinak, bez placení, tak jako od matky. A není pro něj důležité, jak namáhavé a komplikované může to „zadarmo“ být. Nejdůležitější je ten konečný pocit, že od své kosmické matky dostal něco za „nic“. Součástí tohoto infantilního vztahu ke společnostije i potřeba být trestán. Zloděj, který společnosti krade cenné věci, znaky lásky, chápe trest jako pozornost vůči své osobě.

Nemoci můžeme nahlížet z mnoha úhlů. Můžeme je chápat jako pokus organismu o nastolení rovnováhy, pokud byl napaden. Ale stejně tak mohou vypuknout v situacích, kdy cítíme potřebu trestu za nějaký nesnesitelný a bolestný pocit vinyV době zvýšeného emocionálního vypětí, když potřebujeme, aby se o nás někdo staral tak, jak se nám to coby zdravému dospělému těžko podaří, poslouží kontinuum nemocí. Naše potřeba pozornosti se může vztahovat na konkrétní osobu, na rodinu a přátele nebo na zdravotnický systém.

Pod praporem sexu nerozlišujeme, co je co. Skrývá tak i potřebu objímání, potřebu být ze všech stran chráněn druhým, být na chvilku miminkem a být ujišťován, že jsem hoden lásky ne proto, že jsem domů donesl výplatu nebo upekla koláč, ale prostě proto, že existuji. Důvěrná atmosféra, kterou manželé mezi sebou vytvářejí pomocí šišlání a zdrobnělin (kočičko, holčičko, medvídku), jim umožňuje vzájemné doplňování mezer vzniklých zanedbávající péčí jejich rodičů. Obecně rozšířené nadužívání šišlání je samo o sobě svědectvím o kontinuální podstatě této potřeby

3) vést s dítětem pokud možno normální život dospělého, který může potomek pozorovat tj. netrávit dny sezením nad dítkem s chrastítkem v ruce

Pokud se snažíme uplatnit principy kontinua v civilizovaném životě, je tento posun k důvěře ve vlastní ochranu dítěte jedním z nejobtížnějších kroků. Je tak nezvyklé nechat dítě, aby fungovalo podle svého vnitřního plánu, že si skoro ani neumíme představit, že by se mu bez našeho dohledu mohlo vést daleko lépe. Většinou ho budeme kontrolovat aspoň letmým pohledem (a budeme mít strach, že si toho dítě všimne a bude si myslet, že to je očekávání neschopnosti). Jak ale získat potřebnou víru, abychom miminko nechali hrát si s ostrým nožem? U Yequánů se vyvinula na základě dlouhodobých zkušeností. Ne zkušeností z konkrétní situace, kdy si dítě hraje s nožem — kovy poznali teprve nedávno — ale zkušenostmi se schopností malých dětí orientovat se v podmínkách svého okolí a volit vždy tu bezpečnou cestu.

Kontinuum prostě dítěti dovolí, aby ze svého neupravovaného a nepokřiveného jazykového prostředí absorbovalo tolik, kolik může. Pojmy, kterým dítě nerozumí, mu nemohou ublížit, pokud je mu umožněno vypustit to, co není schopno zpracovat. Ale když uchopíte dítě za ramena a snažíte se, aby něco pochopilo, způsobíte jen smutný konflikt mezi tím, co chápe, a tím, co cítí jako vaše očekávání. Pokud dětem dovolíte, aby neomezeně poslouchaly a pochopily to, co jsou schopné pochopit, ke konfliktům nedochází, a vy si nemusíte lámat hlavu, jak s dětmi hovořit.

4) mít důvěru v dítě a jeho schopnosti, nezatěžovat ho předsudky

Miminko nemá sebevražedné sklony. Navíc má celou škálu mechanismů na přežití, od smyslů na nejhlubší úrovni až po to, co se jeví jako velice užitečná telepatie na každý den (ale to je úroveň, kterou tak lehce objasnit nemůžeme). Chová se jako každé jiné zvířecí mládě, které se nemůže spolehnout na zkušenosti, které by poměřovaly jeho úsudek; dělá bezpečné věci, aniž si je vědomo možnosti volby. Nicméně miminko už není jenom savec vyvinutý do primáta. Začíná na sebe brát specificky lidské vlastnosti: každý den stále více inklinuje k učení kultury svého kmene. Tyto principy můžeme aplikovat na nejjednodušší situaci: civilizovaná matka se zabývá svými domácími pracemi a holčička, projeví-li zájem, může zametat malým košťátkem, když se jí chce, nebo utírat prach nebo vysávat (pokud zvládne obsluhu modelu vysavače, který mají doma) nebo stát na židli a umývat nádobí. Střepů moc nebude a holčička z židle nespadne. Tedy pokud její matka nebude katastrofu očekávat tak zřetelně, že holčička bude donucena ji způsobit — díky svému sociálnímu cítění, podle kterého dělá to, co cítí, že se od ní očekává. Ustrašený pohled, myšlenka „jen ať ti to nespadne“ nebo slib: „Pozor! Spadneš!“ — to všechno protiřečí dětskému pudu sebezáchovy a imitačním sklonům a nakonec to způsobí, že dítě poslechne, talíř upustí a (nebo) ze židle spadne. Dítě možná velice dobře rozumí úvahám pečovatelky a dokonce může uvažovat podobně. Je však motivováno chovat se naprosto naopak. Jinými slovy, je větší pravděpodobnost, že udělá to, co vnímá, že se od něj očekává, než to, co mu říkáte. Jeho chronická, neuspokojená touha po přijetí matkou může zesílit jeho potřebu konat to, co cítí, že se od něj očekává, až do bodu sebedestrukce. Dítě se zdravým kontinuem má fungující sadu vrozených tendencí jak konat to, co je vhodné: patří tam imitace, objevování, zkoumání, nezraňování sebe ani ostatních, přijít domů, když prší, vydávat spokojené zvuky a obličeje, když se lidé chovají správně, reagovat na signály mladších dětí a podobně. Deprivované dítě či dítě, od kterého se očekává, že se bude chovat antisociálně, může ztratit svou soudnost do takové míry, že jeho požadavky a vnímavost vůči očekávání druhých budou potlačeny.

Známá pomoc v nouzi — POCHVALA A OBVIŇOVÁNÍ — pěkně ničí vnitřní motivaci dětí, hlavně těch nejmenších. Pokud dítě udělá něco užitečného, obleče se samo nebo nakrmí psa, donese domů kytky nebo z hrudky jílu vyrobí popelník, nic ho neodradí víc než výraz naprostého překvapení, že se chovalo sociálně: „Jé, to je hodná holčička!“, „Koukej, co Jiřík udělal, úplně sám!“ Takové a podobné výkřiky znamenají, že sociální chování je nečekané, necharakteristické, neobvyklé. Rozum dítěte možná potěšen bude, ale dítě bude mít nepříjemný pocit, něco jako… nepodařilo se mi udělat to, co čekali, to, co mě činí opravdovou součástí této kultury, kmene, rodiny. Dokonce i mezi dětmi samými podobně působí fráze typu: „Tyjo, koukej, co Marie zvládla ve škole!“ vyslovené s dostatečným údivem. Marie se bude cítit nepříjemně, odstrčená od kamůádů, jako by stejným tónem řekli: „Koukej, jak je Marie tlustá!“ nebo hubená nebo vysoká nebo malá nebo chytrá nebo hloupá, ale nějak ne taková, jaká by měla být. Obviňování, zvlášť když je posíleno nálepkou „ty jsi vždycky takový!“ funguje také destruktivně. Antisociální chování je tedy považováno za normální. Když to doplníte beznadějným pokrčením ramen, paušální obžalobou „kluci už jsou takoví“, která znamená, že je špatnost neodmyslitelnou součástí dítěte, nebo prostě výrazem ve tváři, který dává najevo, že špatné chování NEBYLO překvapením, dosáhnete stejného katastrofálního výsledku jako při překvapení či pochvale za chování sociální.

5) a několik postřehů nakonec…

Děti (např. vlčí), které vyrostly mezi zvířaty mají oproti zvířatům schopnost adaptovat se na nové podmínky (ve společnosti lidí) daleko větší. Ale brzká úmrtí většiny těchto dětí, utrpení, které si prožily v zajetí, a jejich neschopnost navršit lidskou kulturu na svou vytvořenou a upevněnou kulturu zvířecí, ukazují, do jaké hloubky se jednou naučená kultura stává součástí přirozenosti lidského jedince. Očekávání, že bude jedinec součástí kultury, je výsledkem naší evoluce, a způsoby chování, kterých se toto očekávání chopí, jsou po asimilaci tak nedílnou součástí naší osobnosti, jako vrozené instinkty u ostatních živočišných druhů.

V naší společnosti se práva zaručují ne tomu, kdo trpí, ale tomu, kdo si stěžuje. Zvířata mají jakási základní práva, přinejmenším v několika málo zemích. Podobně primitivní domorodci. Nemají si jak stěžovat, proto jim jejich dobyvatelé neudílejí stejná práva, na kterých se mezi sebou domluvili.

Většina z nás si už vůbec nepamatuje, že by se kdy cítila naprosto „správně“ Tady a Teď. Většinou tuto iluzi posouváme do minulosti nebo do budoucnosti. To potom mluvíme o zlatých dnech dětství nebo o starých dobrých časech. Snažíme se uchovat pocit, že „správnost“ není příliš vzdálená. Myslíme si, že nás nevinnost dětství chránila před krutostí reality. Ale ve skutečnosti byla provázena rozčarováním a zmatkem. To, co nám říkali, a to, co jsem viděli, že se děje, byly naprosto rozdílné věci. A ten pocit, že nám něco chybí, jsme měli i tenkrát. Jen jsme si mysleli, že to jednoho dne přijde — až vyrosteme, až se zařadíme mezi lidi „správného“ věku. Bohužel jsme netušili, že lidé „správného“ věku budou vždycky o trochu starší než my sami. A jednoho dne začneme věřit, že jsou ti lidé „správného“ věku o trošičku mladší než my.