Ashes to Ashes, Dust to Dust

28.6. 2003 píšu první řádky do svého prvního deníčku.

17.6. 2015 dopíšu dvacátý prvý.

Psaní je pro mne terapie, psaní je pro mne krása, psaní je sebevyjádření, kreativita a umění.

Do každého deníku vepisuji svou duši, každému věnuji šílenou spoustu času a úsilí. Jedinečným způsobem popisuji každý den a ty nejdůležitější okamžiky svého života.

Deníky vnímám jako mé největší hmotné bohatství, protože deníky jsem já.

18.10. 2022 všechny pálím na popel.

Procházku Kunratickým lesem mám v plánu již pár týdnů. Cítím podzimní vzduch, vlhký, ale příjemně svěží. Mlha mezi kmeny žloutnoucího lesa, mikroskopické vodní krystalky dotvářejí atmosféru mého dnešního sentimentálního záměru. Kráčím ranním oparem, Zuzanku v nosítku, deníky v kočárku.

Dnešní rituál promýšlím poměrně dlouho. Na denících lpím jak na vlastních ledvinách, jsou jenom moje a nikomu je nedaruju ani za nic. Mí miláškové. Nakonec se jich doopravdy toužím zbavit, poličku využiju na knížky pro děti nebo na staré dětské boty, na těch totiž lpím ještě víc než na vlastních ledvinách.

Cestou potkávám děcka, sázející mladé stromky, pána na vycházce s hlasitě hrajícím rádiem přes rameno. Obdivuju běžící maminku s kočárkem a prohodím pár slov s babičkami, které se rozplývají nad miminkem.

„To je tak roztomilý prťousek! To je hezký nosit děťátko takhle na těle, ono pak slyší srdíčko maminky.“

Cítím nervozitu, jestli vše vyjde podle mého romantického plánu, ohniště vyhledám pomocí google map, jinak bych ho v lese, kde jsem jinak jako doma, nenašla.

Deníky jsem odhodlaná spálit za každou cenu, beru si s sebou dva zapalovače a tři krabičky sirek, včetně kahánků, nevím proč, asi pro tu okouzlující a přitom smuteční atmosféru zániku a posledního rozloučení.

Deníky jsem ještě nikdy nepálila, tak si nejsem jistá, jestli budou hořet tak krásně, jako novinový papír nebo naše výkresy, kterými v kamnech zatápěli mí rodiče, když jsem byla malá.

Hoří.

Hoří přímo parádně.

Pamatuju si, že jako dítě kreslím a píšu pohádky o vílách. Hodně, hodně čtu. Matně mám v paměti jakýsi minideníček, který skončil v kamnech u prababičky. Rodiče nám díky maminčině skautské výchově vymýšlejí letní tábor ve stanu na zahradě, u kterého si vedu táborový deník. A také vím, že maminka psala deník sama sobě a pak i mně, když jsem se narodila jako malé miminko.

Nultý deník, jak jsem zpětně pojmenovala sešítek, kterým vše začalo, píšu přes letní prázdniny u nás doma. Nešetřím sebechválou nad svým vysvědčením z páté třídy a ve svých dvanácti letech dostávám první mobil, ze kterého pečlivě přepisuju každou zprávu.

Kredit stojí dvěstě korun a každá zpráva dvě koruny. A tak si svých konverzací s kamarádkami nebo kluky, kteří o mne jeví zájem, nadevše vážím.

Táta můj výtvor ukazuje kamarádovi, cítím se dotčená, je to můj osobní soukromý nejniternější deník, a věřím svým rodičům, že od té doby se do deníku již nikdy nepodívali.

Narozdíl od potvorských sester, které mne samozřejmě nerespektují, stejně jako já nerespektuju je. Jedna z nich si přečte, že si tajně trhám obočí, abych se líbila, a hned to hlásí mamce. Já zas obě dvě povedené sestřičky, stejně jako své spolužáky a spolužačky, propírám, rozebírám a pomlouvám pomalu každým řádkem.

Píšu si, co mi kdo říká, a jsem nešťastná, když mi přestane věřit kamarádka na lyžařském táboře. Svěřila se nám, že přišla o panenství, já si to do deníku napíšu. A hanební pancharti mí spolužáci deník přečtou a hned vše rozhlásí.

Stejně tak má první láska tajně přelouskává mé výlevy. Myslím, že se tehdy bál, jestli ho nepodvádím. A já tomu nerozumím, neznáme sami sebe, nedokážeme spolu komunikovat o potřebách, o potřebě lásky takovým způsobem, jak jsme ji pochopili. A tak jsem dotčená. Neumím a nechci v té době říkat věci, které si píšu, a mé intimní myšlenky nejsou určené druhým.

Jsem vděčná, že Michal mé soukromí respektuje a jediný deník, který jsme pak tvořili, kreslili společně, si uchovávám. Mám ho ráda, sešítek popsaný naší jedinečnou láskou, když jsem státnicovala, když se nám narodil Michálek. Stejně jako čtyři sešity komixů, které Michalovi daruji k našim výročím.

Dlouho jsem nevěřila, že mě druzí dokážou přijmout takovou, jaká jsem. Když začalo období prvních agresivních pohledů z očí do očí s mými spolužáky, prvních setkání mezi chlapcem a čtrnáctiletým děvčátkem, prvních polibků. Vše popisuju v runách, tengwaru, protože mne baví Pán Prstenů a protože nechci, aby kdokoli mým soukromým, tak důležitým zážitkům rozuměl. S mým spolužákem si tímhle písmem píšeme psaníčka, která si uchovávám. A nakonec se učím i azbuku, ve které popisuju, jak mne kdysi zaujal bláznivě tančící Ukrajinec, s jizvou přes celou tvář.

Mé deníky jsou popsané hledáním lásky, tak jak to vnímám nyní. A tolika jejími podobami.

Uchovávám si tátovo kreativní psaní, které mi svěří. Píšu si o věčných neshodách naší rodiny, o životě se dvěma sestrami a maminkou v malém pražském bytečku na úrovni chodníku a rušné silnice, za který jsem se styděla. Tehdy vnímám, že jsme chudí, že nemáme dost peněz, nedokázala jsem být vděčná za naše bohatství.

Chci se stát zubařkou, abych naší rodině pomohla, aby táta nekřičel pro každý rozbitý talíř, aby maminka nemusela schovávat naše oblečení na půdu, všechny naše věci, boty, hračky, kdybychom je jednou znovu potřebovaly pro naše děťátka. Abychom nenosily oblečení po známých, abych nekupovala levnější prošlé čokolády, abych nešetřila každou korunu. Abychom si jednou, výjimečně, zašli do restaurace. Stále přepisuju každou sms a od patnácti chodím na brigády. Jsem uklízečkou, barmankou, pracuju v call centru a kde se dá. Pracuju, jako každý jiný. A učím se, systematicky, na zkoušky na vysokou školu.

Do deníků vkládám všemožné vstupenky z navštívených představení, výstav a dalších kulturních aktivit, píšu o obsahu knížek z knihovny. Vkládám vysušené květiny a listy, kreslím obrázky a snažím se stvořit jedinečné osobní dílo.

Mám uložené všechny pohledy a dopisy, které mi kdy kdo napsal. Vlepuji fotografie.

Má nejlepší kamarádka váže sešity z kůže a papíru, které mi pak daruje na psaní, píše mi na vyrovnanou březovou kůru hezké věty. Další deník vytvoří má spolužačka, další si kupuju na cestách.

Stále chci po druhých, aby mi do mých sešitků psali, kreslili, líbí se mi tvořit si ty drobné paměťové stopy na osobnosti v mém životě.

Památníčky, mají je vůbec dnešní tiktokové děti?

Píšu si také mnoho, přemnoho vlastních básniček, slova mne tak baví. Kopíruju básně, chytré a vtipné věty z knih, o lásce, o tom, jak být lepší. Skácel, Halas, Krchovský a jiní. Píšu o agresivní blbosti sexu – slovní spojení, které mne naučil Kundera, můj milovaný.

Píšu o hledání lásky, hledám sebe samotnou a cestu, jak prožít ten nejlepší možný život.

Hledám přijetí druhých ve své jinakosti a snažím se mít ráda samu sebe, což mi tehdy příliš nejde.

V té mlze a kouři na mne vykukuje tolik vzpomínek, některé láskyplné, další bolestivé, jiné plné mé radosti ze života, krásy přírody a lidského bytí. Mé nejistoty, touhy. Zrcadlící se v mých přátelích a známých, kteří jsou teď již tolik jiní.

Já jsem jiná. Myslím, že lepší. Mnohem lépe rozumím sama sobě, mým pocitům a potřebám.

Cítím k sobě lásku a tím pádem k druhým, mám pochopení pro sebe a jinakosti v našem lidském světě, pro utrpení, selhání a bolest. Snažím sama sebe přijmout, takovou, jaká jsem, pokorná před životem, protože nikdo nejsme lepší než druzí. Orwella mám stále na paměti: Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.

V neporozumění hledám základní lidské touhy, po lásce, po přijetí, po tom být dost dobrý, ne-li nejlepší.

Vnímám sebe samotnou. Tolik jsem se za těch devatenáct let naučila. Odpouštím si, mám se ráda. Stále se snažím být lepší. Učím se přijímat sama sebe a nechat se poznat druhými, skrze písmenka, slova a věty. Učím se být vděčná za tu pomíjivou krásu života.

Baví mne trhat jednotlivé listy, baví mne oheň a plameny. Cítím radost, svobodu a zvědavost, jestli budu jednou litovat, že jsem ty knihy spálila. Cítím kouř mísící se s čerstvým vzduchem.

Zuzanka spinká v kočárku.

Sojka přelétá z větve na větev, strakapoud tančí na pokrouceném kmeni stromu, straka skřehotá z povzdálí. Slyším vzdálený šum města, houkání sanitky, šustení hořícího papíru a žaludy padající z dubů. Pozoruju orosené listí, trávu a okouzlující pomíjivost téhle chvíle, pomíjivost mého života.

Pomalu se zvedá mlha.

A jako na zavolanou, popel, malou hromádku šedého prachu s pěti kovovými kroužkovými vazbami, spláchne drobná přeháňka z mraku.

Vydávám se domů.

Sbohem deníčky.

Tereza
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.