Bublinky Blbinky

Léto už je dávno pryč a podzim a listí skoro také.

Ráno mrzne a je tma. Musím si obléci svetr, teplou bundu a letní botky jsem vyměnila za zimní.

Zbydou mi jen vzpomínky, prchavé jako bublinky ve větru.

Dny ubíhají rychleji než kdykoli předtím.

Mám pocit.

Téměř každý den chodím do práce, pak do školky, pak s dětmi do parku a spát.

A nebo jsme jen doma. Nemocní. Čteme si knížky, vařím jednoduchá jídla.

A učím se tak moc nových věcí.

Až mi z toho jde hlava kolem.

Terezka se naučila říkat: Už nepracuj. A zavřít mi notebook.

A já zase: Ještě chvilku. Musím ještě dodělat tohle. A tamto. Získat jednoho followera a odepsat na komentář.

Bež si hrát.

Můžeš třeba dělat bublinky na balkoně. Nechceš?

Mám pocit, že sem nemám co psát. I když bych ráda.

A tak alespoň vzpomínám na okamžiky.

Nadšení.

Radosti.

Pomíjivosti.

Barev.

Terezka. Tátova holka. Mámova jen někdy. Je vždycky jenom růžová.

Růžovou sukýnku nosí s růžovýma šatičkama. Růžovou bundu, mikinku a legíny.

To nejlepší je nové nebo od báby Máji.

Bába Ája se snaží o převýchovu. Prosím tě, kup jí něco modrého.

Marně. A proč vůbec?

Nadšení z růžové a plyšáků je nakažlivé.

A ten pláč, když nemůže najít růžový prstýnek s jednorožcem. K neutišení.

Táta a máma to naštěstí vyřeší. Koupí nový.

Poslední dobou.

Asi pracuju až moc.

Že skoro zapomínám na blbinky. A drobnosti.

A tak mi pár vět sem, bílá nepopsaná stránka, písmenka, slovíčka.

Ťukání na klávesnici.

Jen tak.

Dělá radost převelikou.

Protože můžu psát. Protože jsem zdravá. Protože mám přenádherné děti.

Protože Michálek už umí počítat. Počítá pruhy na přechodu. Počítá svoje drahokamy. Násobí a odčítá. Na prstech na nohou i na ruku.

Na máminých prstech, protože dvacet mu nestačí.

S tátou. Dělají úkoly, aby spolu mohli hrát Linka.

A Terka se dokáže podepsat. Podepíše se na každý papír. Jedinou čárou.

Růžovou barvičkou, kterou jí koupil táta.

Protože jsem si vybrala báječného muže.

Protože se cítím v bezpečí v jeho náručí.

Protože mi udělá čaj. A objedná burger. Když se vracím unavená z práce. Zatímco on řídí firmu s nemocnými dětmi z domu.

A téměř nikdy si na nic nestěžuje.

Protože ty písmenka mají tak hezký font.

Že je radost se koukat, jak se objevují na bílém pozadí.

Protože mám pocit svobody a že si můžu každý den vybrat, co opravdu chci.

Protože už jsem půlrok nečetla žádné senzační zprávy.

A vůbec mi to nechybí.

Protože jen tak.

Prosím, také mne vyfoťte s těmi bublinkami.

Takhle. Proti západu slunce.

Naproti keřům. Ale ať nejsou vidět tramvaje a dráty a bytové domy v pozadí.

Ať patřím do té šťastné rodinky na Terky Zápiscích.

Tereza
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.