Čtvrtletí Létání a Výletění

Michal sedí u práce od rána do noci, dokud ho kamarád nevytáhne na společnou dovolenou. Strávit týden s #tátou roku, #mámou roku a jejich bláznivými ratolestmi? To je sen!

Uvidíme, co naši bezdětní přátelé vydrží.

Balím vše, co se dá i nedá, jedeme s nafukovacím autem.

Beru například waflovač. Co kdyby kamarádi utekli před paviány a já je potřebovala nalákat zpátky? Co kdybych potřebovala wafli k záchraně světa? A lahodná dovolenková snídaně? Je lepší být připravená.

Stěhujeme se do společně pronajatého bytu a já doufám, že dovolenou úspěšně absolvujeme. Budou děti  týden v kuse ječet? Přijdeme o kamarády? Ty jediné, co vzali rodinku s příšerkami na milost. Nespadne meteorit do Lipna? A další iracionální problémy pečovatelky, strachující se o blahobyt všech zúčastněných.

Bojím se cesty, Terka v autě pláče. Moc. A tak ji celé dopoledne spánkově deprivujeme, až nakonec chrní radost pohledět. Mimo tři hodiny v sedačce také zvládl. A já si můžu v cíli oddechnout. Žádný řev. Minimální stres.

Krása.

Skoro jako by začínala dovolená.

Přenocování v neznámých podmínkách se také děsím. V bytečku naštěstí ukořištím vysněnou velkou matraci, najdu koutek pro dvě Terky a položím ji na zem. Velmi se mi uleví. Vyspíme se skvěle. Jako doma.

Posledním pro mne mírně traumatickým zážitkem jsou společné obědy a večeře. Kuchyňka v bytě použitelná není, a tak hledáme podniky, kde tolerují děti.

Najít alespoň jeden takový je v Čechách poměrně obtížné. Obsluha se na příšerky usmívá výjímečně, natož aby chováním povzbudila a ubezpečila hladové rodiče o tom, že jsou vítáni. Děti tu berou jako pohromu podniku a toto stigma je opravdu těžké změnit. Pohroma totiž jsou.

Ale my se nedáme.

Celý týden trénujeme personál ke shovívavosti a trpělivosti v námi vybraných restauracích.

Jekot, rozlité pití, rozšlapané jídlo a jiný všemožný binec, lezení na stůl v botách a halasné Mimovo pokřikování: „Já chci pizzu! Chci kečup, hranolky a pivo!“ kompenzujeme, jak jen to jde. Spropitným, širokými úsměvy a vyzařujícím přesvědčením, že naše potomstvo jsou ti nejrozkošnější ničitelé klidu a pohody. Ever.

Krom náročných aktivit, jako je cestování autem, spánek a strava, provozujeme i ty ještě náročnější.

Výletíme.

Michálka přemlouváme ke každému kroku, a po pár hodinách ten stometrový výšlap k hradu hrdinně zdoláme.

S Terkou v náruči se válíme v borůvčí, kdo by čekal, že to bude v mokré trávě tak klouzat. Za těch pár lahodných borůvek to ale stálo.

Šplháme do strmého zalesněného kopce, výš a výš. Na houby. Vím, že nerostou, ale Michala nedokážu přesvědčit. S jeho nastavením mysli, že všeho lze dosáhnout, stačí o to jen dostatečně dlouho usilovat a nikdy se nevzdat, nakonec objevíme slimákem decentně ožranou holubinku. Všichni se radujeme a poskakujeme zpátky dolů, se spící Terkou v nosítku a Michálkem hopsajícím z pařezu na pařez, z kamene na kamen. 

U vody se krmíme zmrzkou a pivem, Michálek si od barmanek objednává jednu smetánku (do kafe bez kafe) za druhou. S nadšením staví čůrací hrad s tátou, zatímco Terka na břehu trénuje vstávání. Stojí, drží a ožužlává borovicové šišky, snaží se o rovnováhu, dokud nespadne.

Přátelé polehávají na sluníčku, čtou knihy a my pobíháme kolem splašených tvorečků.

Odpoledne uspáváme Mima a Terku, Michal pracuje a já mám také konečně chvíli na knížku. Paráda!

Užíváme si drobné výlety do okolí. Pozorujeme slimáky na silnici, hledáme bagry a krtky, házíme kamínky do vody, sjíždíme s Mimem bobovou dráhu a dokonce přepravíme dítka na stezku korunami stromů. Naprosto idylický výhled a rodinná pohoda, byť lanovku s neposedným batoletem a nespokojeným miminem opakovat nepotřebuju.

Večery trávíme v kruhu přátelském, děti si hrají s pejsky, vedeme nenáročnou konverzaci a já jsem vděčná za bytosti, se kterými lze vyměnit srozumitelnou větu.

Po týdnu necháme přátele oddychnout, opouštíme příjemný byteček na voňavé Šumavě a míříme domů.

Po měsíci využívám další příležitosti vymanit se z mateřského stereotypu.

Otrlí přátelé mi nabízí volný pokoj v jakési vile kdesi na Mallorce. Pár dní před odletem.

Michal má spoustu práce a jet nechce, brzy ale rezignuje na mé sebejisté prohlášení.

Jedeme bez Tebe! Beru děti, nikdo Tě nebude rušit, můžeš pracovat od rána do večera, uděláš si v Praze dovolenou bez ratolestí, a já se o ně královsky postarám!“

A babičkám pomlčíme. Raději.

A tak sbalím věci.

A mizíme v oblacích.

V letadle sedíme až úplně vzadu. Yes! Oddychne si povzbudivě kamarád a demonstrativně usedne na své místo daleko od maminky s paviány.

Z cestování s miminem a batoletem mám trochu hrůzu.

Ale kupodivu vše krásně vychází.

Terka celý let prospí a Mimo si chvíli čte, chvíli povídá a chvíli hraje na Ipadu. Po třech hodinách letu nadšeně měním polohu rukou, na kterých spí Terka. Teď už se může probudit. Jsme na Mallorce!

Kamarádi nás dovezou k obrovské vile, kterou máme společně pronajatou.

Bazén, grill, pec, velká zahrada plná olivovníků, hroznového vína a citroníků, venkovní terasy ke společnému posezení a velký vnitřní prostor s velkoryse vybavenou kuchyní a stolem pro desítky hostů.

V rychlosti prošmějdím pokoje a obsadím ten s největší matrací. Spokojeně ji přesunu na zem. Tady se nám bude žít královsky.

Stejně dobře se nám i spí. Spíme v noci, dopoledne, odpoledne, stále, když se zrovna dítka nesnažím unavit ke spánku.

Unavuju jídlem. „U moře Ti koupím zmrzlinu!“ Slibuju Michálkovi. Nikde ji ale neprodávají a Mimo naříká. Zoufalá kupuju balení nanuků v obchoďáku. Kusovky nevedou. S kamarádem likvidujeme celou krabici a Mimo se nadšeně rochní v čokoládě. Důkladně ho umyju v balení vody a můžeme jet domů. Máma sliby plní.

Koupáním. V bazénu máme k dispozici jeden schod pro Terku a tři schody pro Mima, zbytek pro ty, co umí plavat. I tak se ale kupodivu dítka hodiny baví.

Chůzí. Terka dělá první krůčky! A s Michálkem se honíme po trávníku.

Obětavými kamarády. Jsem tak MOC vděčná za přátele, kteří se k mým dětem chovají hezky, hrají si s Michálkem a občas i ponosí Terku. Lenka ji dokonce uspala!

Výlety. V pravé poledne k moři, kde neexistuje stín. Na opuštěné pláži se chvíli hrabeme v písku. Potom ukazuju Terce vodu a obě dvě do ní oblečené spadneme. A pak už jen toužím jet zpátky, zatímco Mimo by se strašně rád koupal.

Druhý den s kočárem a dvěma cestujícími projíždíme nedaleké městečko. V kostele vysvětluju Michálkovi, že Ježíšek je pán, který tu bydlí. Chci mu ukázat větrný mlýn, a tak podlézám pod plotem a drobnou dírou protahuju i miminko. Stálo to za to. Dokazuju si, že s dítky zvládnu všechno. Nakonec strávíme hezké chvíle na dětském hřišti. Houpačka mne spasí vždy, děti jsou šťastné a já se těším z rodinného výletu.

S kamarádovou rodinkou jsme se také vydali k pláži obležené turisty. Zatímco Terka spí na břehu, dovádíme s Michálkem ve vlnách. Je nadšený z každého šplouchnutí a točí se s kruhem stále dokola v naprosté euforii. „Jsem Mimísek Točánek! Ještě nepůjdeme. Terka spí, neboj!“ Uklidňuje mne a ve vodě touží setrvat navždy.

Lákám ho na zmrzku. První dva kopečky mi spadly do písku, ale druhou várku už mu nepokazím. Labužnicky si ji vychutnává.

Po takových dnech jsou dítka utahaná, jak jen potřebuju.

Stačí zalehnout, zavřít okenice a spíme.

Za soumraku se přátelé vrací z ostrovních výprav. Vaříme společné večeře, Michálek pomáhá s přípravou ryb, kameny rozbíjí skořápky mandlí a já se s Terkou v náruči přejídám čerstvými fíky. V peci pečeme pizzu, grilujeme chobotnice a pozorujíc kouzelné západy slunce popíjíme.

Postupně ukládám k spánku potomstvo, tak, aby mi neunikly decentní večírky a oslava dvacátých třetích narozenin kamarádky.

Uteklo to rychle. My i skupina-kamarádů-k-řevu-více-méně-tolerantních, jsme přežili společný týden ve zdraví a dobré náladě.

Do Prahy letíme úplně sami. Letadlo je zpožděné o hodinu, dítka se ale zabaví v jediné dětské atrakci na letišti, vláčku. Terka se unaví a v letadle krásně spí na volném sedadle. S Michálkem si zase vyprávíme a hrajeme hry.

Před letištěm nás čeká táta a já se dmu pýchou. Vše jsme zvládli!

Vděčně se láduju palačinkama, které Michal připravil. Mimo je zase nadšený z borůvek, spokojeně se krmí a cestou domů usíná.

Z Mallorky systematicky spamuju Michala idylickými fotečkami moře, slunce a vysmátých dětí. Realita je to poněkud přikreslená, ale nechal se zviklat.

Já chci taky na dovolenou k moři!“

Jakmile vysloví cokoli podobného, slyším rajskou hudbu a mám druhé Vánoce. Nestává se často, že by toužil vystrčit paty z domu.

A tak neváhám.

Na základě jeho tradičních all inclusive požadavků hledám, zařizuju a kupuju velmi typickou rodinnou dovolenou.

Balení neřeším, naházím do tašky plus mínus trošku toho a malinko tamtoho. Příruční batoh naplním jídlem na cestu. Druhý batoh knížkama pro dítka. A letíme na ostrov turistických pokladů.

Vybrala jsem již třetí dovolenou v Řecku, po ostrově Rhodos a Kos je na řadě Kréta.

S rýmičkou, dvěma ratolestmi a věčně pracujícím mužem si nedokážu představit dovolenkovější dovolenou.

Let je nenáročný, táta se stará o syna, já nosím Terku. Dítka cestou k hotelu usínají v autobuse a brzy si oddych na hezkém hotelovém pokoji dopřáváme i my.

Michal kvůli práci odhodlaně vstává o čtvrté ráno. Odpoledne se mazlí s počítačem a hlídá spícího tvorečka, zatímco druhé děťátko má mámu jenom pro sebe. Pak se dítka prostřídají a táta může pracovat dál.

Jinak ale trávíme všechen čas společně.

Dny se točí kolem baby aktivit a jídla.

Zabaví nás velký dětský bazén plný skluzavek, babmusem kryté pískoviště na pláži, hřiště, dvě dětské herny, koutek s malými židličkami v restauraci, neustále usměvavý a povzbudivý personál a maximálně ochotní animátoři.

Plně se věnujeme dětem. Nosíme, uklidňujeme, pacifikujeme drobné roztržky, bavíme je, rozesmíváme, uklízíme po nich, mažeme opalovacím krémem, uspáváme je a vzájemně si pomáháme.

Je tak svělé nebýt na ně sama.

Michal si bere na starost Terku a já jdu s Mimem na moře. Michálek se nadšeně šplouchá ve vlnách, plaveme od bójky k bójce, zatímco mu opakuju anglicky slovíčka, která ho zajímají. „A jáák se řeknéé … moře? A ják se řekné … bójka?“ Na pláži sbíráme škebličky a kamínky, dovádíme v bazénu a kloužeme se spolu na tobogánech.

Pak se s Michalem vystřídáme. Potápí se s Michálkem a tahá z moře jedno lehátko za druhým.

Ty břišáky. To není Photoshop.

Nadšeně se ujmu dovolenkového fotoshootingu a ve volném čase hlídám miminko.

Terka praktikuje aktivitu, kterou trénovala celé léto, a spokojeně chroupá písek na pláži. Krom toho už nachodila kilometry, nosí všemožné věci z místa na místo, dokud neztratí rovnováhu. Boty, hračky, cokoli najde. Vyhazuje oblečení z šuplíků a poliček, našla si oblíbené místo v nafukovacím kruhu, kde spokojeně zahnízdila. A spadla mi za postel.

Stala se ještě jedna neuvěřitelná věc. To divoké zvířátko už se mi nevzpíná v nosítku a i když půlku cesty sosá, vydrží v něm. Dlouho. Vychutnávám si procházky podél moře s Terkou na hrudi.

Po večerech honíme Miniona, který nás pokaždé dovede na dětskou diskotéku. Animátorky entusiasticky předtančují na světové dětské hity a Mimo nadšeně poskakuje naprosto mimo rytmus a naprosto ve vlastním stylu.

Po párty jdou s tátou na drink s prskavkou!

Celý den se topíme se v salátech, čerstvé zelenině, chobotnicích a jiných mořských plodech. V hotelu vaří tisíckrát lépe než u nás doma. Pečlivě ochutnávám kousek od každé dobroty, abych náhodou nezmeškala tu největší lahůdku. Špenátová roláda? Špenátový koláč? Těstoviny se špenátem? Zapečené vejce a špenát na chlebu? Špenát s čímkoli? Dle mé spotřeby zeleniny, mořských potvor a špenátu je jasné, co mám ze všeho nejradši.

Mé chuťové buňky pějou nadšením. A jakou si držím linii!

Fotograf se staví na hlavu, rve si vlasy a šediví. Ale stojí to za to. Jsem zvěčněna. #vrozpukumládí

Od bazénu se loudavě přesuneme do restaurace, kde trávíme většinu dní. Michal trpělivě krmí Mima a společně si vyměňujeme chápavé pohledy a ironické úšklebky nad jeho specifickým stylem konzumace potravin. #lenochodívybíravéprasátko

Snažíme se zabavit u jídla Terku. Třepotá ručkama a hází všude kolem sebe rajčata. Je naprosto nadšená. Miluje házení rajčaty.

I tak si ale každé jídlo vychutnám, zatímco škodolibě pozoruju cizí tatínky, kteří se snaží nacpat děti brokolicí. Rodiče, co pouští své ratolesti videa autíček na mobilu, aby dítko nakrmili, nebo miminka vytvářející epický bordel okolo svého působiště.

Je velmi uklidňující vidět na vlastní oči to, že všichni rodiče zápolí s identickými životními výzvami.

A ty hřejivé vzpomínky z dovolenkového lelkování mne těší dodnes.

Tereza Volfová
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.