Devět Měsíců Uvnitř A Devět Měsíců Venku

„Myslím, že není na co čekat,“ šeptám připitá Michalovi do ucha.

„Tak začneme zítra?“

„Tak jo, ale byl to náš společný nápad, abys pak neříkal, že jsem Tě do toho donutila.“

„Tak jo. Tak dobrou.“

Druhý den jsme začali. A po měsíci si dělám test, protože chci být v tom.

Jsem v tom.

Těhotenství moc zábavné není. Běhám z postele do práce a z práce do postele. Jednou za měsíc zajdu na gyndu na prohrábnutí a obrázky do mobilu.

Vydělávám na mateřskou. A spím tak deset hodin denně. V prvním trimestu i víc.

Čtvrtý měsíc je příjemnější. Mimčo se mnou konečně začíná komunikovat drobnými kopanci. Odlétáme k moři. Láduju do sebe dortíky a Michal se samoudržuje v permanentně dobré náladě all inclusive drinky. V práci už nemusím zatahovat velrybí břicho, protože mám po zkušebce. Kamarádka mi zapůjčí parádní pytlové těhukalhoty a fialový těhusvetr. Outfit nosím pět měsíců. Ještě abych si na sebe kupovala tlusté oblečení.

V těhu stylu vyrážím i na drum and bass. Lehce pohupuju břichem do rytmu dunících repráků, pak se posadím do kouta a snažím se, aby mě nikdo nezašlápl. Jsem balón, miminko zběsile kope a okolo desáté odcházím z koncertu do postele . Snad to za chvíli bude lepší.

Poslední týdny mě gynekolog nechce pustit na mateřskou. „Ale paní doktorko, práce šlechtí.“ I přesto se měsíc před porodem nemocná odvalím. Jsem ráda, že si chvíli odpočinu. Doupravujeme byt, vyberu kočár a čekám na ten porod.Nakonec to přišlo. Pupek splaskl. Prsa nakynuly. Hormony zapracovaly.

Když je tvoreček na světě, obrečím novorozeňátčí píchnutí do patičky a po vyšetření sluchu plánuju studium znakové řeči, protože se sestřička netváří spokojeně nad výsledkem. Nakonec jen nefungoval přístroj, tak zase brečím. Z prsou se staly tryskopády, spím v louži mlíka a mimčo spokojeně přibírá. Po pár dnech sbalím žlutou gerberu a žlutou růži, vyhodím milión baby produktových letáků a nadšeně mizíme domů.

První měsíce trávím veškerý čas kojením po dvou hodinách a utěšováním plačícího miminka z neznámých důvodů. Všichni mi je laskavě vysvětlují. Že chce vyměnit plínu. Že chce papat. Že chce na procházku. Že ho bolí břísko. Že mu rostou zoubky. Že chce k mamince. Že má prdíky. A tak. Nakonec jsem na jeden dech přečetla knížku Nejšťastnější miminko v okolí, která pomohla. Pouštíme si vysavač, burítkuju malinkého do zavinovačky a je nám spolu lépe.

Přátelům, kteří se na nás přijdou podívat, se neúnavně chlubím, jaké krásné miminko jsem vyprdla.

V šestinedělí mě Michal zaměstná ve firmě na kdyždítěspí úvazek. Vděčně pracuju z domova. Ve čtvrtém měsíci chci pracovat doopravdy, chodím na pohovory na zubařku a za měsíc šťastně vrtám.

Mimo jiné konzumuju nepočitatelné množství článků a fotek. Můj kojící mozek je bystřejší než těhotenský a nasává jak vložky do podprsenky. Projíždím ženy na Onadnes. Podmínkou rozkliknutí kvalitní literatury je mateřský status dotyčné. Další vděčné téma jsou řev a prdíky. Čas od času vezmu na vědomí článek o plenkách, kakání, blinkání a říhání. Ve čtvrtém měsíci mé zaujetí mimitématy končí. Sleduju zuby. Hledám práci. Informace o odsávání mléka. A jesle, které jsem stejně nenašla. Pak mám období ekoetické a altruistické. Za peníze z mateřské nakupuji slowfashion v nevídaném množství. Měsíc a půl se zabývám politikou, o které jsem kdysi měla pocit, že by mě mohla bavit. Už si to nemyslím. A taky hltám blogy. Svůj jsem založila asi desetkrát, ale až teď jsem to dotáhla k prvním publikovaným článkům. Včetně tohoto jsem napsala přesně tři.

Bavím se diskuzemi na nekonečné téma ženské rovnoprávnosti a čtu o pro mně nepředstavitelných podmínkách pro ženy v rozvojových zemích. Že maminka v práci řeší, že nemá vlastní místnost a hodinu času na pumpování mlíčka, to jsou problémy prvního světa. Jsem prostě ráda, že nemám AIDS, neplánovaných dvanáct dětí a že jsem mohla chodit devatenáct let do školy.

Po přečtení celého internetu se mazlím s miminkem a je nám spolu hezky.

Občas jdu do práce. Občas na výlet. Na výstavu. Na procházku. Za kamarádkou na dortíček. Michal se ráno vypraví do práce a já přes den zachraňuju Michálka před padajícími předměty a sebeničícím objevovacím nadšením. Společně zdlábneme oběd z podlahy. Když se Michal okolo sedmé vrací, upusinkuju ho a radostně mu vtisknu rozjívené dítko na starost.

Užívám si low cost „dovolenou“ v bytě s nejbáječnější a nejnáročnější potvorkou. Nemám žádné starosti. Klidně si přes den zdřímnu. A na konci dne jsem vyřízená.

Kojím kdekoli a kdykoli, kakání a blinkání je téma (každého) dne a večírky znám jen z vyprávění. Ve svém novém malém vesmíru jsem ale přešťastná. Vděčná za zdravé nádherné děťátko. Za všechny miminkovy úsměvy, pištění do ucha, prdění pusou do pupíku a modřiny z lezení. Jsem vděčná za jeho nekonečnou energii v hopsání, papání písku, kvíkání a tříhodinovém usínání. Ať si vymýšlím a stěžuju na cokoli. Děťátko mi vše vynahradí. Dvoumilionkrát.

Dnes jsem to dotáhla na devět měsíců dospělého a zodpovědného mateřství. Nelezu po střechách, ani na věžové jeřáby a i bungee si dokážu odpustit.

Tvoreček nás probouzí taháním za vlasy, celý den leze neúnavně po bytě a cumlá, co mu přijde pod ruku. Večer konečně spinká.

„Zlatí?“ Ozývám se lehce přiopilá v posteli. „Co kdybychom si udělali další?“

„Tak jo.“

„Ale nebudeš pak říkat, že to byl jenom můj nápad?“

„Nebudu.“

„Že jsme to vymysleli společně?“

„Jo jo, vymysleli jsme to společně.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.