Druhé Podruhé

Nemohu se dočkat.

A pak se to stane!

Vesmír miminkuje rychlostí pět za sekundu. A jedno z nich je naše.

Z bříška mi vylezla Terezka.

Po pár letech.

Přesně po pár letech.

Nekonečných. A přece zběsilých.

Nám z nemohoucí plačící zeleninky vyrostla láskyplná holčička.

Svérázná.

Veselá.

Vychytralá.

Človíček, který mne dokáže vytočit rychleji, než vesmír miminkuje.

Středobod domácnosti, díky kterému se stávám mistrem rozptylování malicherných potřeb.

Náročná módní labužnice měnící outfit každou hodinu. S citem pro doplňky, roušku nebo rukavice s čepicí. Především na takové to domácí nošení.

Tvoreček, kterému protože a přes. Všechny slzy, vzdor, vztek.

Musím pokaždé, když uspávám, šeptat do ouška.

„Terezko.

Mám Tě moc ráda.“

„ŤÁŤA“

„Táta pracuje vedle v pokoji, za chvíli přijde. Bude spinkat s námi.“

„MIMO.“

„Mimo leží tady, u mě. Neboj.“

Pohladím ji po vláskách.

Ona mne občas taky.

„Máme Tě všichni moc rádi.“

„JÁ.“

Což znamená, že nás má taky moc ráda.

A pomalu usíná.

Vše nejlepší k druhým narozeninám, holčičko naše.

Tereza
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.