Dva Roky Kojení

Michal přestřihne pupeční šňůru. Doktoři miminko zkontrolují, zváží a změří. Sestřičky mi ho zabalené do deky položí na břicho. A naše sosací seance začínají. Tři, dva, jedna, teď.

Terka i Mimo se dychtivě přisáli. A jen tak se nepustí.

Kojení umím jakžtakž hned, hrdý vykojený profík jsem až po letech intenzivní praxe. Přikládání i fascinující změna velikosti prsou zpočátku bolí. Brzo si zvyknu, naladím instahvězdy na mobilu a v každodenním tříhodinovém výdeji mléka nacházím zalíbení. Zvykám si na nezastavitelné mlíkotrysky a promočená trička. Prsním vložkám navzdory. A paviáni sosají k nezastavení, vše jde hladce, jak jen si můžu přát. 

Kojím kdykoli a kdekoli. Decentně.

Je to ten nejefektivnější způsob, jak děťátka uspat a umlčet, když plakají a plakají.

Bříško? Rozmrzelost? Únava? Cokoli? Vím, že to za pár měsíců bude lepší. Jen vytrvat.

Jsem supermáma se superprsama.

V Michálkově půl roce nastupuju do práce. Mimo je šikovný a z lahvičky sám pije odstříkané mléko, které stále dokola mrazím a rozmražuju. Za tu seberealizaci v ordinaci mi to asi stojí.

V necelém roce kojit přestávám, protože chci znovu otěhotnět. Umělé mléko s radostí nahrazuju kravským, které po čase také končí. Michálkova intolerance se projevuje atopickou dermatitidou.

S mateřským mlékem tak jednoduše skončit neumím. Mimo si prsa stále nárokuje, a já si vyčítám Michálkovo brzké odstavení.

A tak ho občas nechám sosat. Na uklidnění. Před spaním. I v těhotenství je pro mne jednodušší přetrpět nepříjemnou bolest, protože jsem unavená a jiné způsoby uspávání jsou méně pohodlné.

Měsíc před porodem si podruhé řeknu dost. Vysvětluju Mimovi, že prsa necháme miminku, které brzy vyleze z bříška. Michálek souhlasí.

A těšíme se spolu na novorozeňátko.

Terka se od zdroje nehne ani na chvíli, potřebuje mě mnohem víc než tehdy Mimo. Kdo ví proč.

Chce nosit a sosat a sosat. Je to krásné, ale náročné.

Myslím na svůj relativně brzký nástup do práce s Michálkem. U Terky to nepřichází v úvahu. Nemůžu jí opustit. Nebo nechci? Nechci.

A také odmítá lahvičku.

Až do roka se nemůžu vzdálit víc než na tři hodiny. Terku kojím přes den třeba desetkrát, jak jen si přeje. A přeje si stále.

I noční kojení je časté, oba mí tvorečkové se přes noc budí i pětkrát, později dvakrát, třikrát. Spím s děťátkem stuleným kousek vedle a možná až přespříliš nabízím útěchu při sebemenším pláči, který mne probudí.

Ale nevadí mi to. Je to hezké.

Chci spát u děťátka, i přesto, že se nevyspím.

S Terkou si vynahrazuju období, které jsem dobrovolně, ale bez nadšení (na můj vkus brzy) ukončila s Michálkem. Chci kojit alespoň rok a půl!

Jenže Terka je otesánek, sosá mi všechnu životní energii, nestačím jíst, natož krmit. Terka odmítá jakékoli pokusy o příkrmy a z mých prsou se stala absolutní nezbytnost k chodu naší domácnosti. Rok plně kojím, jsem unavená a dochází mi mateřská trpělivost.

Na Terky prvé narozeniny plánuju rodinu na pár dní opustit a kojení elegantně zakončit. Bojím se, jak to Terka zvládne, ale rozhodnutí měnit nechci.

Maminka i babička jsou z toho u vytržení. „To přeci nemůžeš! Miminko Tě potřebuje! Já kojila roky!“

Michalovi rodiče naštěstí spolupracují a pomohou s vnučkou, kterou mají poprvé na starosti. Já mizím o dům dál.

První noc se Terka budí každou hodinu. Pátou noc už prospí celou. Hurá!

Brzy se také dozvím, proč mne kojení tak vyčerpávalo. Terka snídá, obědvá i večeří dvojnásobné porce oproti tříletému Mimovi!

Konečně se učí pít vodu z lahvičky, miluje jídlo, její první slovo je Ham! a ke svému štěstí už má prsa nepotřebuje.

Vařím, co dokážu, a dávám Terce na výběr, protože hamánkoviny, krabičky, skleničky, rozpuštěné prášky, dokonce i to mléko z farmy odmítá. Shltne jen vybrané speciality. 

Také se poprvé pokouším uspat Terku bez sosání. Je to těžké. Michálek doma poskakuje a Terka potřebuje ke spánku naprostý klid. V nosítku už se jí zase nelíbí. A tak jezdíme na procházky s kočárem.

Mrznou jí prstíky, protože rukavice si hned sundá. Ale po pár chvílích nebo hodině ježdění po sídlišti (s protestujícím bratříčkem v závěsu) většinou zabere.

Zbývá poslední úkol. Odstavit i Michálka. Ehm. Do třetice. Snad naposledy.

Tento rok jsem ho, aby nežárlil na Terku, výjimečně nechala sosnout si, nebo se alespoň prsíčka dotýkat. Krásně ho to zklidnilo a uspalo.

Vysvětluju Mimovi, že mě teď prsa bolí, a že na ně nesmí šahat. Je to pravda. Poslední mléčný týden jsem netýkavka, jakýkoli dotek je příliš.

Mimo naštěstí spolupracuje. A tak jsou má prsa konečně dětí zbavená.

Odsávám minimálně, aby se laktace zastavila co nejdříve. A prsa neprotestují, bez obtíží mizí. Najednou o nich vůbec nevím. 

Slehla se po nich zem.

Užívají si zaslouženou dovolenou. A budou ji mít dlouho. Ne-li navěky.

Na tu změnu si nezvykám snadno. Vtípkuju. Stalkuju implantátové influencerky. Pozoruju se.

Přemýšlím, proč mi záleží na estetice dekoltu. Krása je netriviální výhoda. Ráda se líbím nejen sama sobě. A vím, jak je pro mne důležité cítit se dobře ve vlastním těle. A…

A já se v něm cítím dobře. Jsem krásná máma krásných dětí. Mlékem vykrmených ze tří kilo na deset. Palce hore!

Vím, že mé sebevědomí opravdu neplyne z velikosti prsou. Ale… 

Ale opravdu neplyne. Plyne z prsou. Dva roky kojení. Přes devadesát DNÍ čistého sosacího času. Tichého mlaskání. Mateřské lásky. Oxytocinové lábuže. Vzájemného prospěchu!

Srovnám si to v hlavince (ale že to trvalo) a nedokonale dokonalá prsa si vystavuju za rámeček.

Všechna prsa. Čím víc vykojených prsou, tím líp. WHO pro radost.

Ňadra má mateřská, dotvarovaná dvěma nenasytnýma tlamičkama, děkuju.

Mám vás moc ráda. Dobrá práce.

Bylo to vyčerpávající, ale nádherné.

Tereza
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.