Dva Tisíce Osmnáct

ZIMA

Sněží.

V kruhu rodinném slavíme Michálkovy narozeniny. Sice si ještě neříká Mimo, ale brzy se to naučí. A pak už ho neoslovujeme jinak.

Dny utíkají jednotvárně. Michal každé ráno odchází do práce a děťátko mává na rozloučenou.

My dva pak obrážíme dětské koutky. Chodíme ven.

Nebo si spolu užíváme doma. Pro vlastní dobro upouštím od přehrávání dětských písniček. Fíhu Tralala naštěstí v hitparádě převálcovaly bagry. Na ty se koukám ráda.

Večer se pokouším uspávat bez kojení. Moc to nejde. Přestala jsem, abych otěhotněla, ale Mimo se nenechá odradit. A tak ožužlává prsa, i když mlíko není. Nevadí mi to. Během chvilky totiž usíná.

Pak zase slavíme. Moje dvacáté první a Michalovy osmnácté narozeniny.

Poprvé a naposledy přijde na návštěvu i velectěná bezdětná návštěva. Vaříme si tak dobře, že to musím namalovat. Ale znovu už si k nám netroufnou. A to máme jen jedno dítě!

JARO

Zjišťuju, že jsme těhotná. Hurá! Podařilo se!

Jinak je to ale tragédie. Nemám sílu vůbec na nic. Natož na kreslení nebo na psaní. Zhubla jsem, protože mi chutná jenom svíčková. A té je v mém okolí brzy nedostatek.


I přes veškerou únavu se ale musím starat o dítko. To je přeci jasné. Každodenní jarní aktivitou se stávají návštěvy pískoviště s Mimovými nejoblíbenějšími hračkami. Lopatkou, bábovičkou a konví. Jiné ho nezajímají.

Nejdřív ho tam ale musím dostat.

Což ve výsledku stojí to za to. Pískoviště si opravdu užívám. 

Výchova nám jde skvěle. Dítko samo papá. Písek, hlínu a jiné laskominy.

Táta pro něj staví prsíčka z písku. A učíme ho první slova, třeba pípa.

Večer si společně zavyjeme na měsíc. A nakonec se pokoušíme dítko uspat. 

LÉTO

Je nám spolu fajn. Už docela dlouho.

Ještě lépe nám je, když je dítko pryč. U prarodičů se má skvěle.

Takový servis od maminky rozhodně nemá.

Slavíme, když ho opouštíme.

A i když nám zpočátku nedochází, jaké štěstí nás potkalo. Brzy se vzpamatujeme a vyrážíme do víru velkoměsta. Ráno už nám ale děťátko chybí.

Samým steskem se snažím prázdné místo zaplnit obsahem lednice.

A Michal se mazlí s Mimovým oblečením.

Po pár dnech je dítko zpátky. Říkám si, jak rychle roste. Mění se ze dne na den.

A je čím dál tím šikovnější, zažíváme jeho zásadní životní pokroky.

Dokud si neublíží, tak je budeme zažívat dál.

Jsem opravdu vděčná za to, že se tak doposud nestalo. Za všechno jsem vděčná. Vděčnost mi jde dobře.

Na poslední chvíli jsem se přihlásila do soutěže Maminka Roku. Vybrali mne ze tří stovek přihlášených do TOP TEN, čemuž tak úplně nerozumím. Nicméně, snažím se být mámou roku. Bionanuky mi to zaručeně vyhrajou.

Díky soutěži mám první rozhovor v časopise. Hlasuju pro sebe o sto šest a nakonec získávám přes šest tisíc hlasů. I když jsem nevyhrála, byla to zajímavá zkušenost.

Stejně si myslím, že jsem máma roku. Michálek mě tak určitě vnímá.

Dokonce se hlásím do další blogerské soutěže. Svůj blog tak oficiálně pasuju na mamablog, což zní strašně. A tak se raději soustředím na mimčo v bříšku.

Konečně mi o sobě dává vědět, že je tam!

Už mi dokonce leze ven pupík. Což je v těhotenství důležitý milník.

Chodím na pravidelné prohrabávání na gyndu, kde se mi nedaří ututlat domácí násilí. Michálek jednoduše rád hryže.

Snad ho ti kousací démoni časem opustí.

Mimo to hodně jím.

Opravdu hodně. A pupík roste jedna radost.

Pohled rodiny na moje bříško se značně liší. Každý má svůj názor. Což ale neřeším. Jen trochu. Tak akorát na obrázek.

Žádné hnízdící tendence nemám. Chci jen uklidit bordel.

Věnuju se domácnosti, vaření a dokonce i Michálkovi.

Občas chodím do práce.

Nejradši bych se ale celý den válela.

Nebo seděla. I v autobuse. Jen babičky mají přednost.

Na ultrazvuku nás čeká velké překvapení. Během čtyř měsíců jsem uvěřila, že čekám chlapečka. A ono ne. Bude to holčička!

Michal mne podporuje, jak jen může.

Ale i tak ho mám nejradši. Oba dva. Především, když spinkají.

Pak se ale probudí. A mateřská realita je zpět.

Velmi zábavná realita. Mimo se naučil používat slovo NE. Říká ho opravdu rád.

Naučil se i spoustu dalších slov. Při západu slunce si povídáme na balkóně.

Jsem fascinovaná genialitou vlastních genů. A jeho pozorovacími schopnostmi.

V rámci těhotenství si dokonce zaletíme na dovolenou.

Ubytování na hradě je fajn.

Ale moře na koupel v kalfasu jednoduše nemá.

A ani houby tu nerostou. Tak jedeme zpátky domů.

PODZIM

Po večerech všichni kreslíme na Ipadu. Zvířátka, houby, lžičky a bagry na milion způsobů.

Michálkovi se snažím vysvětlit, že bude mít sestřičku. Moc ho to nezajímá. Chce bagr.

 Alespoň se naučil vyprávět příběh miminka, které brzy vyleze.

Pomalu se na to začínám připravovat.

A pak je to tu. Okolo jedenácté večer začínají kontrakce a po desáté dopoledne je Terka venku.

Je to krásný.

Narodila se nám holčička.

A tak se hojím, kojím o sto šest, nespím a užívám si s dvěma prťajzlíkama.

Je to idylka.

A PAK JE ZASE ZIMA

Vánoce trávíme s mojí rodinkou. Bába Ája, děda Ráďa, teta Mářa a teta Judka běhají okolo miminka a Michálka. My dva si válíme šunky.

Skončilo mi šestinedělí, tak jsem nakoupila pár lahvinek. Pro rodinu. Samozřejmě. A Michal dostal pod stromeček pivo. Vánoce tak byly šťastné a veselé.

Mimo se chopil rozdávání dárků.

A pak je Silvestr. Celý večer pobíháme po sídlišti a lovíme rachejtle, aby ani jedna Michálkovi neunikla. O půlnoci má druhé Vánoce.

Z balkónu pozorujeme blikající Prahu, Mimo se nadšeně směje a my si připíjíme s Michalem. „Tak letos už žádné další dítě, ano?“

Tereza Volfová
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.