Funící Vorvaník

Černobílá vzpomínka na mé nejnáročnější a přitom nejkrásnější těhotenství.

…ale vůbec neškytá, Terezka mi v bříšku roztomile škytala…
…porod odpočítávám přes dvě stě dní každý den…
…v tomto těhotenství mám konečně více než méně pocit, že jsem krásná, navzdory patnácti kilům nahoře (baterku z váhy jsem pro jistotu vyndala) a téměř každodennímu preventivnímu nošení kompresních punčocháčů na křečové žíly…
…a kdy se vrátíte, paní doktorko? V Belgii posílají maminky do práce po třech měsících, aby doma nezdegenerovaly…
…já ty své dvě těhotenství ani nevnímala, cítila jsem se dobře…takovým svým kamarádkám jen tiše, ale i dost nahlas, závidím…
…jedno uspokojující odpoledne těhotné maminky věnuju jízlivým internetovým memům…
…sem tam si ale dám i salátek…
…dobré způsoby až po porodu…
…Michálek a Terezka se o sebe postarají, Michal se postará o mně…
…abych se nerozbrečela…
…ale maniodepresivní tendence mám i normálně, takže pohodička…
…jsem vděčná, že můžu odpočívat dva měsíce doma, všechnu energii dávám do tvoření děťátka…
…ale sem tam pomyslím i na čtvrté miminko…

Své čtvrté těhotenství jsem na sebe moc hodná, především kvůli šílené únavě, nechutenství a péči o dvě děťátka. Smířila jsem se s návaly horka, nízkým tlakem, nevyspalostí a nespavostí, refluxem, nedostatkem železa, bolestí nohou, otoky rukou, kachní pomalou chůzí. Ale nevynechám příležitost, abych si nepostěžovala tomu, kdo je ochotný naslouchat. I syndrom dolní duté žíly ráda vysvětlím na potkání.

V prvním trimestru si kvůli únavě a nevolnostem krátím pracovní úvazek, mateřská nemateřská, hlavně abych znovu nepotratila. A na “dovolenou” odcházím jak jen to je možné.

Měním gynekoložku. Která se mne narozdíl od bývalého gynekologa nesnaží přesvědčit o tom, že bych měla místo rození dětí a péče o ně pracovat a být užitečná. Nebojím se jí požádat o neschopenku do práce, když opravdu nemám sílu na vrtání zubů. Všechno mi vysvětlí, chová se moc hezky k mým děťátkům, které s sebou beru na screeningy místo Michala. Mám doma spoustu fotek z ultrazvuků a v posledním měsíci pozorujeme na černobílé obrazovce vlasatou hlavičku miminka, což jsem doteď netušila, že je vůbec možné při vyšetření vidět. I když je to taková blbinka.

Odpočívám, věnuju se v rámci možností děťátkům, s Michálkem každý týden sledujeme, jaká zeleninka je miminko podle aplikace Nurture.

Beru s nadhledem všechny rady a poznámky známých i neznámých.

Nevyčítám si svojí těhotenskou roztržitost a zapomnětlivost. I když to jde docela těžko. Zvlášť když jdu znovu na toaletu, kde jsem před minutkou byla. Ale zapomněla jsem to. A chce se mi. A pak nic. Achjo.

Instagram jsem si kvůli dramatickým historkám z porodních sálů, které na mne všude začaly vyskakovat, zakázala. Zprávy pro stresující všudypřítomnou válku a covid nesleduju.

A tak se od myšlenek na porod rozptyluju více či méně (ne)užitečnými aktivitami. Stěžuju si na drobnosti a nesmysly. Chodíme s dětmi na procházky. Sleduju online kurzy. Prohlížím si celulitidu ve zrcadle. Vymýšlím kresbičky, černobílé focení a sdílení polonahých fotek retušovaného vorvaníka. Čtu si knížky.

Například jsem se dozvěděla, že ženy v subsaharské Africe si přejí porodit devět dětí za život. Zatímco průměr je „jen“ okolo 7,5 dítěte na ženu. Mortalita žen je tam při porodu okolo 1000 na 100 000 porodů. A úmrtnost novorozenců 80 ze 100 000.

Naštěstí jsem se narodila v Čechách. Nemusím pracovat na poli až do porodu. Dokonce ani nemusím rodit na poli. Úmrtnost žen při porodu je 3 na 100 000. Šestkrát nižší než v USA. A novorozenci u nás mají také o dost větší šanci. Což je svým způsobem uklidňující.

Jakože, opravdu jsem vděčná za všechno.

Negativní těhotenské screeningy. Pohodlíčko na pohovce. Naslouchajícího Michala. Michálka, který mi láskyplně říká: Mamí, ty máš ale velké bříško a prsíčka! A Terezku, která už přes půl roku pobíhá s plyšáky miminy, kojí je, uspává a dává jim dudlíček, aby neplakaly.

Ale stejně se moc bojím.

Celé těhotenství se bojím.

I když to příliš nepomáhá.

Pomůže jen.

Porod bez komplikací.

A zdravé miminko v náručí.

Už aby to bylo.

Tereza
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.