Láskyplná Karanténa

Michal počítá dny od uzavření hranic, já už nepočítám nic. Ani nakažené, ani zesnulé. Beztak umím jen do dvou.

Kde se schovala Terka? Kam zmizel Mimo?

Jedna. Moje holčička odhodila modrou plastovou motorku uprostřed chodníku a ztratila se v trávě, kde trhá sedmikrásky.

Dva. Můj chlapeček se nenápadně vytratil z dohledu, odjel kamsi na odrážedle, lovit ploštice, berušky a tesaříky. A určitě zase porušuje zákaz, krmí se trávou a olizuje nasládlé květy hluchavky. 

Každé ráno vyrážíme do sídlištního biotopu, aby mohl Michal v klidu pracovat doma. Děti odvezu do lesa nebo hledáme mezi paneláky ostrůvky přírody.

Terka už druhý týden jezdí na baby motorce a tak konečně netahám kočárek. Jen batole za krkem, motorku v ruce a odrážedlo připnuté na batohu.

Mimo se potuluje v okolí.

Bavím se svým jarním projektem decentně kreativní fotografie. A učím se anglicky.

Telefon propašuju všude, i když mi ho děcka vzápětí seberou. Mimo totiž taky potřebuje fotit. A Terka chce mačkat tlačítka. Ale i tak. Mám ze sebe lepší pocit, když si chvíli čtu slovíčka.

Na jinou seberealizaci není prostor, v těhotenství ani po potratu necvičím, studio je zavřené. Už jsem si ale zvykla.

Okolo jedné dotáhnu dítka domů a vařím pro celou rodinu. Terka se cpe bez pobízení, ale potřebuje mi přitom sedět na klíně. Mima nakrmit nelze. Leze pod stolem, točí se na židli, dělá kotrmelce na gauči. Michal naštěstí pomáhá, jak jen to jde, a na rozdíl od tvorečků vždy ocení mé kuchařské (ne)umění! A tak mne společné chaotické obědy opravdu těší.

Po vyčerpávajícím stolování pak každý uložíme do postele svého jmenovce. Michal dokáže Mima uspat, což se mi už dávno nedaří. Jsem za to nesmírně vděčná!

S odpočatými človíčky se vydáváme do rozkvetlého města podruhé. Každoročně mne fascinuje jarní přerod rostlin ze zimního spánku do pupenů, listů a květů. Je to krása, kterou obdivuju až do západu slunce.

Pak už jen vylovím dítka z písku a kaluží, na sedmou připravím jednoduchou večeři a v děvět směřujeme divou zvěř do postele.

Domácnost je stabilizovaná. Nikdy jsme neměli takový harmonogram jako nyní, ale jsem za to ráda.

Intenzivně spolu trávíme společný čas, máme se rádi, nedostatkem netrpíme a svět se snad úplně nehroutí.

Spojení s přáteli a příbuznými udržujeme, jak jen se dá.

S Michalovou rodinou na Slovensku skypujeme. Mimo na obrazovku spokojeně vříská, „A já sám, vždycky sám, své koníčky očesám!“, rozpustile zazpívá Hépy B’dej Tů Jů malému bratranci a v přímém přenosu kousne Terku do ruky. 

Mému nemocnému dědovi a babičce se snažím pomáhat, ale kontakt omezujeme na minimum. S pravnoučaty si tak jen mávají ze sedmého patra.

Rodiče pracují z domu. Mamka je nešťastná ze všech technologií, které se musí naučit, a onemocnění koronavirem se opravdu bojí. S radostí se ale vrhla na zahrádku a těší se z vnoučat. Po měsíci odloučení je teď již na venkově pravidelně navštěvuju. Konečně příroda, kam můžeme vyběhnout bez roušky.

Nejmladší sestřička přestala pracovat v obchodě s občerstvením, který museli zavřít, a našla si práci na poli, na květinové farmě. Mladší sestřička pokračuje ve svých dobrovolnických aktivitách, dva týdny šila roušky od rána do noci, nyní pomáhá menším zemědělcům postiženým krizí a dokumentuje sucho způsobené klimatickou změnu.

Michal ode dne, kdy zavřeli hranice, pracuje z domu, v kanceláři byl tento týden poprvé. Pracuje víc než obvykle, pokud to ještě lze. Před probuzením dětí. Když jsme venku. Při jejich odpoledním spánku. Odpoledne, když nás vypravím ven. A v noci, kdy tvorečkové spí.

S dětmi ale tráví veškerý volný čas a pomáhá, pokud je potřeba. V počátku těhotenství mám radost, že budeme díky karanténě doma společně a domácnost díky tomu v prvním trimestru lépe zvládnu. Před, při a po zákroku od něj cítím nadmíru lásky, pochopení a podpory.

A teď? Táta roku na druhou. Uklízí, uspává, obléká, vykrmuje malé potvůrky. Doplňujeme se v krizových chvílích a já už ani nechci, aby karanténa skončila, doufám, že s námi zůstane doma!

Občas mne přepadnou myšlenky na návrat do práce, ale výjimečně mám pocit, že nikam spěchat nemusím. Venku je hezky, trávíme čas spolu a je nám dobře.

Žiju ve vlastním malém vesmíru.

Druhý měsíc těhotenství jsem hltala média, plná strachu z neznáma. Co když se nakazím a koronavirus a klinické příznaky nemoci poškodí plod?

Se strachem se vyrovnávám až po potratu. Miminko v bříšku neohrozím vlastní nezodpovědností, protože odešlo. A strach s ním.

Soucítím s rodinami po celém světě. Ze všeho nejvíc držím palce těhotným maminkám a myslím na stoleté stařenky a staříky. <3

Korona krizi už ale sleduju jenom z povzdálí, letmým nahlédnutím do médií, on-line konverzací s přáteli a setkáním s nejbližšími.

Každému se změnil život.

Mně jen trošku. 

S kamarádkami se zatím příliš nevídám, nepospíchám, vím že se mají dobře a že se brzy potkáme. Nevadí mi, že jsou zavřené obchody, dětské koutky, kavárny. Nikdy jsem nelpěla na nakupování. O rok jsem přesunula svatbu. A snažím se být zodpovědná. Vůči přátelům, rodině i sobě samé.

Užívám si s dětmi dny na sídlišti nebo v lese. Těší mne příprava snídaní, obědů i večeří pro celou rodinu. A neustále oňuchňávám Michala, kterého mám pro sebe víc, než kdykoli předtím.

Jen k tomu polibku pod rozkvetlou třešní ho nedonutím.

Ale to už je naše prvomájová tradice. Nedodržovat zvyky. Velikonoce jsme sotva zaznamenali. Nevím, jestli je to dobré, nebo zlé. Moje maminka vše zachránila, napekla bochánky a beránka. A vajíčka snad nazdobíme jindy. (na Vánoce?)

A tak utekly dva láskyplné měsíce. Další, poetický květen, je před námi. Snad bude dobrý.

Doufám, že i k vám je osud shovívavý, a ze svého vesmíru posílám lásku a optimistické myšlenky, kterých mám stále na rozdávání.

Karanténa nekaranténa.

Tereza
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.