Letargie Prvního Trimestru

Prostřední děti jsou nejgeniálnější a nejlepší. Podle Michala, který se shodou okolností narodil jako prostřední. A tak chrlí geniální postřehy o mém druhém těhotenství. „Až budeme mít třetí dítě, tohle bude vlastně to nejpovedenější.“

Ale to třetí dítě, to se počítá i když ho budeš mít s někým jiným, že jo. Já myslím, že už nechci znovu!“

Jestli budeme uvažovat o dalším potomkovi, ráda bych sama sobě uchovala svědectví o mém nynějším stavu. Na rozmyšlenou. Abych náhodou nezapomněla.

Stalo se toto:

Pár skvělých akcí, kdy jsem se příjemně opila. Protože jsem konečně přestala kojit.

Potom se stal jeden těhotenský test, který vyšel negativní, a přitom měl stoprocentně vyjít pozitivní. Velká chyba systému!

Pak přišel druhý test, na kterém zářily dvě výrazně fialové čárky. Ten den jsem prospala celé odpoledne a říkala jsem si, že jsem taková divná. Unavená. Bez energie. Pořád zívám. Ten test jsem vlastně ani nepotřebovala.

Ale pro jistotu jsem si hned druhý den koupila ještě jeden, velký, plastový, velice profesionální test. Abych uvěřila. Totiž, ta jediná ovulace, pro kterou jsem přestala kojit a na kterou jsem v průběhu roku bezúspěšně vyplácala asi deset ovulačních testů, prostě nemohla přijít na moje narozeniny.

Jenže příroda má svůj vastní rozum.

A tak jdu na první gynekologické prohrábávání.

Dozvídám se, jak dlouho už jsem těhotná, a matematickou dedukcí i to, kolikrát si se mnou embryo pochutnalo na výtečných drincích. Jednou dokonce i na THC, což bylo určitě ku prospěchu nás obou. Minimálně mně bylo moc fajn.

V další návštěvě mám průkazku těhotné a ještě hezčí fotečku.

A potom konečně absolvuji prvotrimestrální screening s přesným určením stáří plodu, s okouknutím jeho hlavičky, ručiček, nožiček a se spoustou dalšího nitroděložního šmírování. Snad je zdravý a snad už ve mně neumře.

Krom nejistoty, obav a očekávání si ale báječně užívám svůj požehnaný stav.

Zhubla jsem tři kila, protože se můj požehnaný nos štítí kuchyně a ledničky. Chutnají mu jen borůvky a bábovky a buchty a svíčková a knedlovepřozelo.

Po jídle mi je strašně špatně od žaludku, a tak toho nikdy moc nesním. Maximálně tři bábovky nebo dvě svíčkové denně.

Je to ale velká výhoda, konečně se vejdu do Hanky těhudžín, které nosila v devátém měsíci. Jelikož Hanka měla vždy BMI pod osmnáct, tak si konečně připadám jako modelka. A laskavě opomíjím fakt, že ona v devátém měsíci určitě podvyživená nebyla.

Také jsem unavená jako žena v prvním trimestru starající se o ročního prcka. To znamená hodně unavená. Asi až nepochopitelně unavená. V práci, kam se teď pokaždé nutím, je mi opravdu špatně z únavy. Začala jsem nosit těhotenskou průkazku s sebou do autobusu, tak, aby bylo vidět, že doopravdy potřebuju sedět a toho pána v důchodovém věku s berlí prostě pustit nemůžu.

Strašně zývám. Asi tak padesátkrát za hodinu. Dřív jsem nechápala, proč si lidské bytosti nemůžou dávat ruku před ústa při zývání. Teď mám omluvu a pochopení minimálně pro všechny ženy ve fertilním období svého života. A samozřejmě pro maminky miminek.

Užívám si odpolední hodinové šlofíčky s Michálkem a svůj požehnaný dvanáctihodinový spánek. V noci jsem bdělá, budím se a vnímám sny. Především druhý měsíc si každé ráno vybavím, co jsem ve snech prováděla za šílenosti.

Chci všem říci, že jsem těhotná, i když to není vidět. A že to po jídle vykukující bříško neznamená, že jsem tlustá.

Pozoruju všechny velké těhotenské pupky ve městě a říkám si, jak se asi cítí. No a hladím si ten svůj, i když to je spíš jen prominující tenké střevo.

Mimo to všechno jsem jednoduše dutá. Jakože mentální deteriorace.

Do práce jezdím autem zásadně bez řidičáku. Nebo bez telefonu. Nebo bez dokladů k autu. Nebo bez klíčů od domu. Zapomněla jsem slíbenou návštěvu kamarádce a domluvila si jinou. Už několikrát. Zapomněla jsem na svoji rezervaci cvičení a propadla mi. Dvakrát jsem nechala vyprané prádlo v pračce přes noc. A povedly se mi i další roztržitosti. Zní to banálně, každému se to stane, ale přeci jen ne tak často a tolikrát!

Také mám velkou potřebu všem vysvětlovat, jak se v těhotenství cítím (viz tento článek). Občas mě trápí bolavá prsa, klouby, záda, píchání v podbřišku, stěžovat si můžu do nekonečna, protože se mi najednou dějou věci, které jsem nikdy nemusela řešit.

Pokračovat místo mne může každá nastávající maminka s výjimkou těch neuvěřitelně štastných bytostí, kterým se zázrakem prvotrimestrální obtíže vyhnuly.

Z čehož vyplývá prvotrimestrální závěr, o který se teď musím podělit.

Totiž že:

Maminky jsou hrdinky. Ty nastávající i ty stávající.

Je potřeba jim vyjadřovat náležitou podporu. A oporu. A oceňovat je. A pečovat o ně. A znovu je oceňovat.

Nosit jim borůvky a bábovky a klíče do práce a zavalit je nekonečným množstvím květin a polibků a lásky.

Nicméně.

Po dvou měsících strádání mi najednou začalo chutnat. Spím méně. Mám energii na úklid, vaření, práci, psaní blogu. A dokonce mám sílu i na Michálka.

Konečně jsem ve druhém trimestru.

Pomaličku mi narůstá bříško a za půl roku vyprdnu dalšího tvorečka. V poporodním opojení šťastnými hormony možná na celý ten nekonečný proces tvoření zavzpomínám.

A to i přesto, že docela určitě nejsem těhotenský typ.

Tak ať zvládneme porod a hlavně ať je mé druhé (nebo snad jednou prostřední?) miminečko zdravé.

Protože se dvěma báječnýma tvorečkama to bude ještě větší zábava než s jedním, že.

Tereza Volfová
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

komentáře 2

    1. Jej, díky a to to po sobě čtu tisíckrát:) Holt tvrdá prvotrimestrální realita, i v mém písemném projevu se to projevilo:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.