Máma Vaří, Táta Paří

Tančím celou noc. Ráno vítám vycházející slunce, zhluboka dýchám mořský vzduch a svými bláznivými pohyby a nekonečnou energií přitahuju pozornost okolí. To všechno vnímám periferně, soustředím se na své dovádění, moves, radost z rytmu, basů a hlasitého zvuku hudby na celé pláži. Směju se z té radosti. A chci ještě.

Vzpomínám na prázdniny na ostrově Ko Phangan. Full Moon párty se vyhýbám obloukem a místo toho se účastním nesmírně obohacujícího meditačního retreatu. Vzápětí tancuju na mnohem menší akci. Bez alkoholu a jiných stimulujících látek. Je to nezapomenutelné.

Jsem Terka. Bláznivá tanečnice.

Energii těch nocí nezapomenu.

Ale poslední dobou je čím dál tím těžší si ji vybavit.

V pátém měsíci těhotenství ležím rozvalená na pohovce a nechci se pokaždé zvedat, když mne Michálek chytá rukou. Po sté cosi potřebuje. Neví, co to je a tak jen zkouším, na co se chytne. Z návrhů si vybere, co se mu nejvíc hodí. Většinou zmraženou jahůdku. Ty miluje.

Dostane jahůdku a já si taky z kuchyně odnáším potřebné. Láduju do sebe meruňky a broskve a melouny a okurky. Upeču si jednoduché sušenky z banánu a ovesných vloček.

Není divu, že se mi nechce se zvedat. Jsem nacpaná k prasknutí.

Najednou mám stálou chuť k jídlu. Doteď mi bylo špatně jen z představy o ledničce, zhubla jsem. Tak to asi doháním.

A nebo jsem v nedůležité (protože za chvíli přejde) těhotenské depresi, kterou zaháním sladkým ovocem. V depresi z nedostatku energie.

Nemám energii na čtení zajímavých (náročnějších) knih v angličtině. Nemám sílu na dlouhé procházky rychlou chůzí, natož na běhání. Na cvičení. Na dovádění s Michálkem. S úsilím tlačím kočár a v případě nutnosti nosím děťátko v náruči. Na každé procházce bych si každou chvíli nejradši sedla na lavičku. Pak je večer a Michálek konečně chrní.

Tvořím človíčka a je to to jediné, co jsem schopná pojmout. Ať chci nebo ne.

Rozhodně nemám párty energii. Minulé těhotenství chodím na akce i s břichem. Většinu koncertu sedím na židli nebo na zemi. Ale jsem tam. Letos nedávám ani to, protože někdo musí doma zůstat s naším děťátkem. A táta to není.

Táta není těhotný.

Táta paří!

Občas musí.

Vrátí se pozdě ráno, prospí celou sobotu a já se další den v týdnu starám sama o děťátko.

Předpokládám, že prožívá energií a hudbou nabité noci.

A tak naprosto chápu, že tam musí jít.

Také bych šla.

S tím mým bříškem, únavou a ročním tvorečkem to ale není tak jednoduché. A vlastně ani nechci. Nevyspalá a malátná se na druhý den starat o akčního tvora? Už teď nezvládám, nízký tlak mi stačí, abych omdlela při zvednutí se do stoje. A to spím deset hodin denně.

Takže jsem nade vše zodpovědná.

V noci pěkně regeneruju a přes den vzpomínám na štíhlé tělo. Na protančené noci a prospané dny. Na energii, která odcestovala do dělohy.

Přeju Michalovi jeho párty. Protože občas je nutné tancovat do rána!

A hledám to pěkné na svém požehnaném stavu.

Je to jednoduché.

Všechno je jen úhel pohledu.

Jsem ve fascinujícím období svého života, které se možná už nikdy nebude opakovat. Veškerou energii věnuju na vytvoření človíčka, který mi bude roky dělat spoustu radosti. Jsem stvořitelka na druhou!

A za chvíli budeme poskakovat všichni čtyři.

Michálek už tancuje! Roztomile kývá hlavičkou, mává rukama, tleská, točí se dokola a běhá po pokoji v rytmu hudby.

A když mne ani hledání pěkného neuspokojí, nakrájím si padesátou broskev, lehnu si na pohovku a s rukou na břichu začnu vnímat malé kopance.

Za čtyři měsíce je venku a já budu zase jen já.

Je to za chvilku.

Za chvilku budu vzpomínat na těhotenství.

Budu se v myšlenkách vracet do chvíle, kdy mi rostlo bříško a já nemusela (a ani nemohla) dělat nic jiného.

A vím, že na to budu vzpomínat.

Jaké to bylo krásné a naplňující období.

Tereza Volfová
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.