Matky Na Útěku

„Co kdybychom si udělaly víkendový výlet?“ Trochu zoufale, trochu prosebně (spas mne na chvíli od toho mýho zlobidýlka) naléhá na návštěvě maminka a za chvíli dvojmaminka Hanka.

„No tak jo, jasný, super, skvělej nápad!“

Kdy, kde, jak a za dva týdny vyrážíme do lázní. Och.

Poděbrady jsou hezké malé městečko. A jen třicet minut od Prahy. Kdyby se Hance chtělo rodit, tak to stíháme.

Hanka je moje odvždycky navždycky kamarádka. Je nejspolehlivější a nejochotnější tvor na planetě Zemi. A taky „Born To Be A Mom“. Od dětství ví, jakou ukolébavbu bude zpívat dětem, svého vyvoleného si vzala v jednadvaceti, perfektně vaří, s dítkem chodí na plavčo, na cvíčo a mezi její největší záliby patří plánování interiéru a návštěvy IKEA. Umí to skvěle s vrtačkou a ráda vypráví třeba o dlaždičkách.

O víkendu jsme se ubezpečily o vzájemně prospěšném vztahu. Spadám do sféry Hankou láskyplně rozmazlovaných bližních a naše symbióza spočívá v tom, že si to s radostí nechám líbit. Občas jí kouknu na zoubek, což si zase s radostí nechá líbit ona. Prostě jsme se našly.

Sdílíme mateřské rozkošnosti a svízele. Rodičovské know how mám samosebou od ní a oblečení na mimčo též. Hanka si libuje ve své roli antifeministické (což je dobře) maminky, která pečuje o svou rozkošnou ratolest a upracovaného muže.

Proč ne. Je fajn, že některé věci vnímám trochu jiným způsobem. Ale…

Ale taky se ve spoustě věcí shodneme. Teď zrovna jsme veselé, vděčné a (výjimečně po velmi velmi dlouhé době) zbavené domácích povinností. Na pokoji vybaluju odsávačku mlíka a Hanka upečenou buchtu. Matky utržené z řetězu rulez!

Přestěhovaly jsme se do Café Oliver, kde drbeme, popíjíme a kontrolujeme telefon, zdali děti zvládají dlouho plánované hlídání tetičkou, babičkou, dědou, strýčkem a tatínkem. Okolo půlnoci se vracíme do ****hotelu. Po pěti minutách vytáčení čísla na dveřích vylézá rozespalý recepční v pyžamu, aby otevřel. Jak milé, opravdové maloměsto!

Ráno nás čeká poklidná snídaně s výhledem na kolonádu a poté vytoužené masáže. Odpoledne si požitkářsky lakujeme nehty. Po dlouhé době naposled. Ušly jsme těhotenský kousínek přírodou a na večeři míříme znovu za příjemnou servírkou do kavárny. Z důvodu vymléčněného mozku už nejsem schopná napsat ani ty nejpamětihodnější okamžiky naší konverzace. Ale stálo to za to.

V neděli se probouzíme, tak akorát, abychom stihly poslední ajurvédskou masáž. Od rána poslouchám, jak si Hanka krásně odpočala a jak se těší za rodinkou. Já se netěším ani chvilku. Chci přestat s kojením a bojím se, jak to miminečko zvládne. Svírá se mi břicho. Kojení je naše společná chvilka spoustakrát za den a nevím, jaké to bude bez ní. Nejradši bych v Café Oliver zůstala aspoň dva týdny, aby se to vyřešilo za mě. Utěšuju se vínem a horkou čokoládou. Nakonec s povzdechem opouštím vyhřáté křesílko a stěhuju se do přervaného autobusu, který nás veze domů.

Jsem vypočítavá mámrcha. Než bych si jen tak vyjela odpočinout, zmizela jsem na dvě noci s cílem.

Konec Hospůdky U Koziček. Konec miminku Násoskovi neboli Přísavce.

Po návratu společně smutníme, že prsíčka skončily. Mazlením od rána do večera kompenzuju naši závislost na oxytocinu a miminko mě už jen všude možně okousává, pije vodu a baští jako Otesánek.

Sosání je najednou vzpomínkou.

Bylo to krásné. Kouzelné. Nekompromisní.

A uteklo to stejně rychle jako výlet s mojí barbarsky nevýstřední kamarádkou.

No. Aspoň o tom mám zápisek na blogísku. Že.

Teď už ale konec.

Musím běžet.

Pusinkovat.

Tvorečka.

Tereza Volfová
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.