Nejlepší Nekonečná Řada

Globálnímu oteplování se podařilo ohřát byt k nevydržení, a tak nám nezbývá nic jiného, než se s Mimem vydat na koupaliště. Ovírají v devět, když dorazím v půl deváté, moc dlouho čekat nebudu.

Jen hodinu a půl, se ukazuje.

Mimo mě probouzí plánovaně po šesti hodinách spánku, vařím zdravou kaši, kterou samozřejmě nespapá, balím a odcházím z domu, zatímco táta ještě spinká.

S Mimem za krkem a poskakujícím břichem utíkám před všechny rodiny a babičky. Vychází z autobusu a směřují do biotopu.

„Ty prostě musíme předběhnout!“ Vysvětluju děťátku.

Dojdeme na konec fronty, která je půl hodinu před otvírací dobou nekonečná. Ale rychle přichází babičky z autobusu a řada se zdvojnásobí. Teď už to přece nevzdám, Ti za mnou to taky nezdávají!

Mimo ale čekání ve frontě bojkotuje. „Do tý silnice přeci nemůžeš běhat.“

„Klidně ho vemte jinam, my si Vás pamatujem a budem Vám držet místo“, navrhuje pozorný tatínek, který za těch deset minut čekání vykouřil opodál tři cigarety.

Mísí se ve mně pocit náklonnosti a potřeby vnucovat svůj pohled na svět.

Vím, že nikoho nezměním a hlavně tu budeme stát dlouho. „To jste moc hodnej, ale když mně je to blbý. Uvidíme, ještě chvíli to vydrží.“ A demonstrativně si posadím dítě za krk, kde to opravdu minutu vydrží. Nechci, aby si ostatní mysleli, že jsem je předběhla. I když bych se jen vrátila na původní místo. Vyzkouším, jak to Michálek v řadě zvládne. A jak to zvládnu já.

Hýbeme se o dva metry k mému prvnímu cíli. Lampě. Opírám se a protahuju si bolavé nohy.

Učím Michálka lámat kousky suchých keříků a prohazovat je plotem. To ho zabaví.

Na chviličku, pak ho zase marně tahám ze silnice.

Konečně se posouváme k zatáčce, kde už chodník vede kolem parkoviště a se silnicí přímo nesouvisí.

Michálkovi strčím konvičku a doufám, že si do ní bude házet špinavé kamínky. Místo toho vybíhá ke smrkům a sbírá šišky ulepené smolou. Ukládá je do konvičky a tak jsme smolou zalepení oba, protože já se je z konve snažím vyndat.

Také se dítko pokusím zabavit míčkem. Oba dva mizí mezi nohama ostatních čekatelů, a tak hračku schovávám.

Na dalším metru nekonečné řady rostou kaštany. Jeden Mimovi utrhnu, píchá do bodlinek prstíčkem a dělá „auau!“ Dokonce se naučil říkat ‘katan’.

Už nejsem schopná ho držet na místě. Odkládám batoh do prachu a jdeme se schovávat mezi auta na parkoviště.

V tu chvíli má Mimo úplně černé ruce od zaprášených aut. „Nene!“ povídá mi, a utírá si dlaně do trička, jak jsem ho to naučila. Ale pořád jsou trochu špinavé. „To nevadí, že máš špinavý ruce“, snažím se mu vysvětlit. „Nene!“, vadí a tak mu na ně vylévám zásobu pitné vody. Prstíky jsou čisté a Mimo spokojený.

Maminka opodál mi poponáší batoh, vděčně na ní koukám a sedím na zaprášeném obrubníku.

Mimo leze na plot. Potom zatouží po malém autobusu, který nese chlapeček za námi.

„Tak mu ho puč“, říká maminka, co mi pomáhá s batohem.

Mimo si ho bere, hraje si s kolečkama, jezdí s ním v prachu a hází na něj hlínu s kamínkama.

„No a to jsem ho dneska ráno myl“, říká chlapeček a chrastí autobusem.

„Velká chyba“, říkám já a jsem ráda, že Mimo autobusu neutrhl zrcátka.

Mezitím už mé milé dítko zmizelo do díry pod plotem. Chce na koupaliště. Vysvětluju mu, že tudy to nepůjde. Vrací se ke mně a prochází bahnitou kaluží.

V zablácených sandálkách chce do náruče a pak říká „Nene!“ na mé lýtko, které ušpinil. Moc mu to vadí, tak se umývám zbytkem pitné vody.

Mnohem lepší.

Až na to, že mne Mimo nervózně kouše do té zablácené nohy.

Ty máš hlad? Klacíčkem mu očišťuju boty a zvedám ho do náruče.

„Ham ham ham ham ham!“

Asi má.

„Už tam jsme, jenom koupím lístek. Pak Ti dám papat.“

‚Předbíhá‘ nás maminka s kočárkem, které kamarádka koupila lístek a podala jí ho přes plot, takže tu dvouhodinovou frontu nemusí čekat.

Není první.

Lidé ve frontě na ní nervózně křičí. „Co si to dovolujete?“

A křičí i na personál bazénu. „To s tím nemůžete něco dělat?“

Maminka mizí do biotopu. A paní u turniketů mlčí. Nemůžou. Ani s frontou, ani s maminkama, ani s ničím.

Tak to prostě je.

Ve spěchu kupuju lístek a jdeme se uvelebit do stínu pod strom. Je přesně deset.

Vytahuju ovesnou kaši, kterou Mimo s odhodlaným výrazem odmítá. „Ale vždyť máš hlad!“ „Nene!“

Tak asi ne.

Jdeme si hrát do vody, Mimo po mně skáče, nadšeně pije a plive vodu, padá do ní a komentuje, co vidí kolem.

Koukám na nekonečnou řadu za plotem. Koupání si musíme užít! Musí to stát za to!

Stejně ale na frontu vzpomínám s nostalgií.

Čekání jsem si užila ze všeho nejvíc. Bylo to super.

V řadě žiju v přítomném okamžiku, uvědomuju si každou minutu. Všímám si věcí kolem. Navazuju dvě nekonečně řadová přátelství s rodinou za mnou a přede mnou. Vnímám tolik emocí. Hledám způsoby jak zabavit tvorečka. A moc mi to nejde. Vše dokážu popsat barvitě a s notnou formou dramatu, které rozhodně nechybí.

Díky řadě si pak vychutnávám koupání s Mimem a dokonce i obyčejný párek, co jsem mu koupila, protože nechtěl moji superfood kaši. Užívám si od maminek půjčené hračky, čabání v brouzdališti, procházky po areálu a hru v šatnách na „prostě utíkám kam chci a je mi úplně jedno, že už mě nikdy nenajdeš“. Jsem vděčná za bio křupku pro děťátko, kterou jsem nemohla odmítnout. A dokonce mám radost z dětiček, které mučí malou žabičku v kyblíku. Do čtyř plastových hrnků jí připravily jezírko s lekníny z listů olší a v růžových botičkách crocs domeček z trávy.

Když unaveného Mima nutím ťapat domů, mám pocit, že TEN den za to opravdu stál.

A bez řady by to jednoduše nebylo ono. Na chvíli jsem se v těch uspěchaných parných dnech zastavila a uvědomila si, jak je každá chvilka s děťátkem smysluplná.

Ať už v prachu a bahně nebo čirých vodách přelidněného biotopu.

komentáře 2

  1. Ahoj, moc ráda si pročítam tvoje příspěvky, chtěla bych zvládat život i situace s takovým nadhledem… Obrázky jsou super, vždy mi vykouzlí usměv na tvaři. Mám 18m synka a v listopadu čekáme přírustek, tak mam ještě čas z tvých příspěvků načerpat pozitivní energii a učit se i tomuto pohledu na život. Měj se hezky

    1. Ahoj, moc děkuju za milý komentář, to mám velkou radost! 🙂 Máme to podobně, Michálkovi je myslím 19 měsíců a to druhé taky plánuju velice s nadhledem (ehm) porodit někdy v listopadu:) Posílám spoustu pozitivní energie a držím palce s tvorečkama, ať to vše krásně zvládáš:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.