Nejlepší Porod Potřetí

Vyprdnout bejby toužím už přes dva týdny a začátkem září se to snad doopravdy blíží.

Před tím, než mi v kočárku bude plakat miminko, si chci ještě užít svá dvě děťátka, a tak je druhý den předškolní docházky omlouvám ze školky a vezeme se do Stromovky.

Je krásně. Děcka dovádějí na hřištích a předhání se v tom, o koho budu mít větší strach.

Když se s Michalem rozhodneme podruhé, do třetice zkusit štěstí, a paní doktorka mi vyndá nitroděložní hormonální tělísko, tuším, co mne čeká. Prosezené léto na lavičkách, unavená, s velkým pupíkem, nizoučkým tlakem 90/50 a nekonečným strachem o děťátko uvnitř mne.

Sedím pod vzrostlým dubem v parku, kousek od hřiště, kde se naši tvorečkové snaží vzájemně se zabít, připomínám si nově nastudované vědomosti z online kurzů, které je můj těhotenský mozek narozdíl od knih schopný pojmout. Jsem unavená. Ale vlastně moc šťastná.

Včera se mi podařilo překonat další jeden den v touze po tom, aby TO přišlo a ono to nepřišlo. A teď si jen užívám krásný den bez očekávání.

Děcka se houpají na větvi – vypadá na prasknutí, ale stále nepraskla. Tak je nechám.

A pak vyrazíme na mé milované těhotenské jahodové knedlíky. Předepisuju si je v rámci sebeodměňování se za každý den s pupíkem.

Terezka si sedá na stůl, ochmatá brčko špinavými prsty a pak ho rozkouše. Ukazuje k vedlejšímu stolu, kde je miminko a spokojeně povykuje: „Takhle bude velké to naše? A bude tak hezké? Tohle se mi moc líbí!“

Mimo pobíhá kolem a ne a ne se usadit.

Ředím ledový čaj vodou, aby nebyl tak sladký, spokojeně ujídám knedlíky, a když cítím, že se na psí kusy svých dětí na hřišti opravdu nemůžu dívat, jak se o ně bojím v jejich bláznivých nápadech, měníme stanoviště.

Lákám děťátka na nanuky, po kterých, jak jinak, intenzivně touží človíček v mém bříšku.

Mimo s Terkou je kupují, patlají všude po sobě a hádají se, kdo pojede na čtvrté, poslední hrací stanoviště na Terky odrážedle.

Sedím u jezírka, pozoruju Mima, jak skáče o železné tyči, Terku, jak balancuje na prolézačkách. A podbřišek mne bolí čím dál víc.

Gynekoložce na prohlídce vysvětluju, že poslední dny cítím sem tam jakési návaly horka. Zvedá obočí, moc mi s tím neporadí, ale já nejistě tuším, že to jsou jemné poslíčky.

Když se v sedě na hřišti protahuju v mírné bolesti, neuvědomuju si tu první kontrakci, napadá mne jen, jak to mimčo dnes opravdu tlačí. Chci ale vydržet do dalšího hezkého data, totiž 9.9.

Cestou k autu s bosými dětmi v závěsu mne znovu přepadá nepříjemný tlak v podbřišku. V autě na městském okruhu už jsem si kontrakcí převelice jistá. Jsem na sebe pyšná, jak to hezky zvládnu prodýchat a dovézt děcka domů.

Po třetí hodině odpoledne si začínám měřit kontrakce v aplikaci s tím, že se cosi děje.

V pět, kdy cítím stahy nepravidelně každých deset minut, volám své sestřičce, jestli dnes nemá čas na hlídání dětí.

Snažím se Mima a Terku unavit, aby v noci krásně spali, po koupeli od všeho prachu z celodenní vycházky se je ale rozhodnu uspat dřív.

Jejich křik a jekot mezi mými kontrakcemi je vyčerpávající.

Píšu Michalovi, že by mohl dorazit domů z práce. Dříve než později. Dnes žádná párty. Možná zítra.

Bolestivé kontrakce cítím nepravidelně, po čtyřech, ale i dvaceti minutách, a tak do porodnice nespěchám. Napouštím si horkou vanu, kde přes hodinu své porodní bolesti prodýchávám.

V sedm budíme děcka k večeři, už i s mojí nejmladší sestrou. Té pak naše zvířátka skákají po hlavě až do půlnoci, ale to naštěstí není můj problém. Za ty dvě hodiny v kontrakcích, kdy spali, a já nemusela poslouchat jejich věčné banální spory o ty nejnepodstatnější věci, to stálo.

Dopřávám si večeři, co se do mě vejde, posilňuju se na porodní maraton, a Michal předvídá, že miminko vyleze okolo šesté ráno: „To se zas vůbec nevyspím.“ Pracuje dnes od čtvrté, a tak si jde na chvíli zdřímnout.

Mé kontrakce jsou tak nějak častější. Od půl deváté špíše po pěti minutách než po desíti. Asi je čas vyrazit. Vysvětluju dětem, že se jdeme podívat do porodnice, jestli se miminku náhodou nechce ven.

Michal je nervózní, hlavně ať nerodím venku, když se asi čtyřikrát cestou k autu zastavím a zhluboka prodýchávám stahy hladké svaloviny dělohy.

Vrátné v Apolináři odhodlaně oznamuju, že rodím, stejně tak jako sestřičce na příjmu.

„Čtyři centimetry.“ Oznamuje po vyšetření porodní asistentka. „Už si vás tady necháme.“

V půl desáté ležím na dvacetiminutovém monitoru. Snažím se zodpovědět otázky sester, ale vnímám spíš jen tikot hodin na stěně a čím dál tím bolestivější stahy.

Ujišťuju sestřičky, že chci epidurál. Minule jsem si dokázala, že to zvládnu bez něj. Dnes si to dokazovat nepotřebuju.

„To víte, že zařídíme, to je skvělá věc.“ Ujišťuje mne porodní asistentka Veronika.

Jsem o moc klidnější.

V porodnici se cítím už trochu jako doma. Sprchy, toalety, míče, na kterých se snažím vypudit miminko Michálka. Rodící kóje, kde křičím jak na lesy s vylézající Terezkou.

Dnes je tu ale velký klid, narozdíl od minule. Při příchodu slyším křik narozeného děťátka. A pak už jen mé tiché myšlenky.

Těším se, až si lehnu ve svém porodním boxu. Nechci sprchu, míč a chození, všechno strašně bolí. Chci epidurál. Porodní asistentka ale otálí.

Pouštím si hudbu do sluchátek, jako minule, pro bolesti jí ale nevnímám.

Když dýchám zhluboka, jak jen dokážu, bolí to relativně míň. Snažím se maximálně uvolnit a přestat bojovat proti stahům. Říkám sama sobě, že tohle je to, co chci. A cítím, že to pomáhá.

Ale bolí to. Už to opravdu intenzivně bolí.

„Tak já Vás vyšetřím a zavoláme anesteziologa.“ S prsty porodní asistentky Veroniky mezi mýma nohama napjatě pozoruju její výraz: „Tak nezavoláme. Je pozdě.“

Vidí mé zděšení ve tváři a prohmatává mne znovu.

„No dobře. Šest centimetrů, tak to ještě zkusíme. Zavolejte anestezioložku. Ať si pospíší.“

Při vyšetření mi ale praskla voda. V 10:54 píšu Michalovi, že by ho ke mně měli pustit.

A když se objeví anestezioložka, s Veroniky komentářem, že ta je nejlepší, tuším, že je pozdě.

Šahám si mezi nohy, kde cítím krev a tlačící hlavičku mého děťátka.

„Epidurál už asi nestihneme,“ říkám.

Kontrakce bez plodové vody jsou extrémně bolestivé. Podávám sluchátka Michalovi, k relaxaci mi hudba vůbec nepomáhá, a strašně moc nechci rodit.

Snažím se to vysvětlit všem, kdo mne musí v rámci pracovní náplně poslouchat.

Sestřičky přispěchají s mně již povědomou lampou, co vrhá jasné světlo do rozkroku, vykládám si nohy na podpěradla a se zavřenýma očima toužím přežít kontrakce.

Nechci tu bolest a nechci a nechci.

Ale je mi to úplně k ničemu.

Bojuju proti každé kontrakci, dokud mne Veronika nepřesvědčí, že to nepomáhá.

Cítím intenzivní tlak v pánvi, bolest vnímám jako černočervené kruhy pod víčky. A Veronika vysvětluje, zatímco ohmatává hlavičku mezi mýma nohama: „Když teď zatlačíte s kontrakcí, tak máte po porodu. Jen nezvedejte ten zadek, položte si ho sem ke mně dopředu. Jde kontrakce? Tak nádech a tlačte!“

Tlačím a pálím bolestí.

Cítím, že musím, že to zvládnu.

Bolím a tlačím.

Trochu se mi uleví. A uvědomuju si, že hlavička je venku.

„Jde kontrakce?“ Ptá se Veronika. „Tak ještě nádech a výdech a tlačit, ať vylezou ramínka.“

A já tlačím. A ještě jednou. Celý čas jsem potichu, nekřičím. Jen se pevně držím madel. Zhluboka dýchám. A rodím jak o nový život.

Michal mne pusinkuje na čele. Šeptá slovíčka podpory. Drží mne za ruku.

23:08 vylezou ramínka a celé tělíčko. Děťátko se mi nádherně mrská na břichu.

„Mám tě… Miluju Tě.“ Říká Michal a hladí mne po vlasech.

Já začínám v euforii opěvovat samu sebe.

„Jsem tak hustá! Já jsem tak skvělá a úžasná! Dokázala jsem to!“

Potřetí a v rekordním čase!

Michal přestřihne pupeční šňůru a doprovází sestry, které jdou Zuzanku změřit a zvážit.

Veronika mi vysvětluje, že musím ještě jednou zatlačit.

Zatlačím. Porodím placentu. A instruuju Michala, ať mi jí vyfotí. Chci jí ukázat dětem, přeci. Aby pochopili, jak miminko v bříšku papá.

„Vy jste dneska opravdu za odměnu.“ Usmívá se Veronika. „To jsme potřebovali.“

„Děkuju, Veroniko.“ Hladím jí po rameni. „Jste zlatá.“

Třesu se. Celou dobu se mi šíleně třesou nohy, zadek. Nedokážu to ovládat.

Trvá to snad ještě hodinu, dvě po porodu. Kdy se postupně uklidňuju.

Veronika mi bolestivě prohmatává dělohu, snažím se jí odstrčit rukou.

„Nene, tou rukou chyťte manžela. A zkusíme to znovu. Nádech a rychle výdech.“ Tělem mi projede intenzivní bolest, ale vyšetření mám za sebou.

„A tu kanylku z ruky mi nevyndáte?“

„Radši jí necháme, kdyby bylo větší krvácení, až do zítra. Vícerodičky mají častěji problémy se zavinováním dělohy. Tak preventivně.”

V jednu hodinu ráno mi Veronika přinese večeři, do které se hladově pustím. A pomalu se loučím s Michalem.

„Utíkej domů za děťátkama.“

Veronika mi pomáhá se posadit. Sbalit všechny vložky a podložky pod krvácejícím tělem. Ať se vysprchuju a vyčůrám ve sprše.

Nechtělo se mi rodit, nechce se mi čůrat.

Ale jde to. Obojí šlo. Tak nějak. Docela dobře.

Veronika mi z kufru vyndavá jednorázové kalhotky, klečí u mě a pomáhá mi do nich vklouznout. Jednou nohou a druhou.

„Radši si vezměte tři vložky, na to spaní.“

Vypolstruju se zepředu až dozadu.

Veronika mi pomáhá s kufrem.

„To je servis jak v pětihvězdičkovém hotelu,“ komentuju.

„Žejo,“ usmívá se Veronika.

Kráčíme na oddělení šestinedělí.

Tam mne Veronika obejme. „Hodně štěstí.“

„Děkuju.“ Plná adrenalinu, endorfinů a vděku jí tisknu k sobě a loučíme se.

„Děťátko vám dají zítra ráno.“ Přebírá mne porodní asistentka. Vede mne do mého nejoblíbenějšího pokoje č.7. kde jsem ubytovaná již potřetí.

„Dejte si paraleny na bolest. Čůrala jste? Odpočiňte si. Miminko si ještě užijete.“

Okolo páté ráno překvapivě po tom intenzivním zážitku, usínám.

A v půl sedmé už mazlím nádherné stvořeníčko, které ze mne vylezlo.

Mazlím, hladím, ňuňám. Naší Zuzanku navždycky.

Jsem unavená a nejistá, ráda přenechám manipulaci s děťátkem sestřičkám. Takhle jí přebalíte. Takhle změříme teplotu. Tady napíšete, jestli čůrala nebo kakala. A po ranní vizitě budeme koupat.

Sympatická potetovaná dětská doktorka mi vysvětluje, že se miminko trochu klepe, že radši odeberou glykémii. A po půl hodině mi sestřička hlásí, že je vše v pořádku.

Později děťátko koupeme. Už si nepamatuju, jak na to. Otíráme Zuz mýdlem a vodou ve dřezu. Zapínáme společně plenku a bodýčko. „To nám to jde hezky,“ pochvaluju si a jsem vděčná za příjemnou, pozitivní a komunikativní dětskou sestřičku.

Baštím rohlíky s máslem k snídani. Dokonce i oběd zdá se mi zdravý. A polévka chutná. Nepřesolená.

A když Zuzanka usne, jdu se vysprchovat.

Moc moc moc se těším na návštěvu děťátek a jejich reakci na naše bejby.

„Kdy už se probudí?“ Ptá se stále dokola nedočkavá Terezka, zatímco se dělíme o jeden nanuk za druhým. Michal mi jich přinesl plnou krabici – místo květin.

„A jaktože ještě nemá pevné kosti?“

„Kdy už bude plakat?“

„A kdy jí dáš prsíčko?“

„A bolelo to, když jsi rodila miminko?,“ ptá se Miško.

Štípnu ho do ruky a řeknu, že takhle. A on uznale pokývá hlavou a řekne. „Ahá, to opravdu bolelo.“

Hladí Zuzku po tvářičce. Terezka vypráví, jaké dárečky dostala od babičky, která za dětmi přijela na víkend z Bratislavy.

A já se tisknu k Michalovi. Zuzka lehce hýbe ručičkou. Děťátka ukusují nanůčky a prarodiče si vše natáčejí na mobil.

Je nás pět.

Pořád tomu nemůžu uvěřit.

Přehrávám si v hlavě porodní noc zkušené maminky tří dětí.

Teď to bude bolet. Tak to prodýchám. Teď musím tlačit. Už asi opravdu vím, jak na to? Teď pocítím obrovskou úlevu. A euforii. Teď dám prso a bude se mi stahovat děloha. Což bude taky moc bolet, ale já to zvládnu, a konečně se vyspím na břichu. Za dva dny se mi spustí mlíko a prsa trojnásobně zvětší. Kojení bude bolet. Dokud se mi po dvou měsících neustálí laktace a nezvyknu si na to. A během pár měsíců zhubnu! Na to se těším nejvíc…

Bojím se, aby mne netrápila inkontinence, jako po předchozích porodech, ale vše je dobré.

I šestinedělí je pohodové. Ještě mne bolí stahující se děloha, prsa. Ale stejně hned po návratu z porodnice ženu Michala do práce. Vím, že toho má hodně.

„Jasně, že to doma zvládnu.“

Po týdnu tahám Mima a Terku na osmikilometrové výlety do přírody se Zuzankou v kočárku.

První dva týdny po porodu mne kontinuelně bolí záda, která si protahuju od bolesti. Třetí týden začínám cvičit jemnou jógu. Čtvrtý decentně posiluju.

Jak jen mi tělo dovolí, nechci na sebe tlačit, ale zároveň se toužím začít hýbat. Šest týdnů lehce krvácím. A ještě před koncem šestinedělí zaběhnu dvakrát pět kilometrů, zatímco Michal se stará o děťátka.

Teď už cvičím doma na koberci s aplikací Nike, která je skvělá. A těším se do posilovny nebo na tancování.

Po osmi týdnech od porodu jsem na původní váze, opravdu se snažím jíst jinak, méně a zdravěji, než v těhotenství. Cítím se moc dobře.

Michal se dokonce překoná a Zuzku po dvou měsících přebalí. Dvakrát!

Uspává děťátka, Terezku a Mima, zatímco my dvě se Zuz spíme ve vedlejším pokoji.

Děláme, co dokážeme.

A já jsem tak moc šťastná. Vděčná za naší zdravou rodinu.

Za Miška, který Zuzanku intenzivně mazlí za hlasitého ňuňu, žužu. Za Terezku, která se chytá za ouška, že jí to bolí, že ten pláč nemůže vydržet.

A za Michala.

Kterého s láskou, ve všem tom shonu, objímám a šeptám:

„Miluju Tě. To se nám ty děťátka ale povedly, žejo?“

Tereza
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Komentáře: 2

  1. Teda to je krása, blahopřeji k miminku. Ukápla mi slza – taky máme Zuzanku a taky přišla na svět u Apolináře, akorát už před dvěma lety 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.