O Ztraceném Miminku

Miško, chceš vyprávět pohádku?

V bříšku má každá máma schovaný malý pokojíček pro miminko. Vypadá trochu jako skrýš, když zalezeš pod peřinu. Je tam tma, ale taky teplo a příjemně. Pokojíčku, kde malinkatý miminka bydlí, říkáme děloha.

Taky mám v bříšku dělohu. Čeká, až se v ní zabydlí miminko.

Jako první jsi se v ní zabydlel ty. Objevil jsi se, protože jsme se s tátou měli rádi a miminko jsme si moc přáli.

V noci jsme šeptali. „Michálku, pojď za námi.“

A ty jsi přišel.

V děloze se ti líbilo a krásně jsi rostl. Pak jsi mne uvnitř začal kopat a jednoho dne jsi prohlásil. „Už se sem vůbec nevejdu! Jdu ven!“

A tak jsi vylezl. Chvíli jsi plakal, ale sosání mlíčka to zachránilo.

Sosal jsi, spal a rostl, až jsi byl tákhle veliký, jako teď.

Říkají mi Mimo, ale jmenuju se vtipňouš. Rád krmím a uspávám své imaginární kamarády, bagříky a červenku. Občas za mnou přiletí kartáče nebo čisticí robůtek, kteří mi pomáhají uklidit bordel. Ten tvořím naprosto záměrně, s jasnou představou výsledku. Dělám kraviny a jsem vemínko. Umím přečíst MIMO, BAGR, ANANAS a PRD. Taky mne zajímá, co je to vagína. Díky mámině vagíně prý táta nemusí platit daně.

Mezitím se v bříšku objevila Terka. Na tu jsme s tátou volali dlouho. Nakonec nás ale uslyšela a přišla. Nalákala jsem jí za bráškou Mimem. Řekla jsem jí. „Mimo už se na Tebe těší. Až vyrosteš, budete si spolu hrát. A všichni se budeme mít rádi.“

Terka v děloze spinkala a rostla, až také musela vylézt.

Za hlasitého křiku vystrčila hlavičku, uviděla prso a už se ho nepustila.

Než jsme se nadáli, naučila se chodit a skládat lego, a teď už společně můžete krásně dovádět mámu k šílenství.

Miluju zvířátka a mám ráda bagry. Rozumím a odpovídám nesouhlasným kroucením hlavou nebo nadšeným přikývnutím. Vyhazuju plenky do koše, ráda sedím na nočníku a neustále bych jedla. Rozinky a fíky s kečupem. Pečlivě si vybírám svůj outfit. Helmičku a holinky doma téměř nesundám, a občas se v pokoji objevím v máminých nebo tátových botách. Koušu a plácám Mima po hlavě, dominanční hierarchie malých neandrtálců je v naší domácnosti značně nestabilní.

Protože z vás máme s tátou radost, přáli jsme si ještě třetí děťátko. Sotva jsme mu zašeptali, že se na něj těšíme, už bydlelo v bříšku.

Byla jsem za panem doktorem a spolu jsme se na to miminko dívali. Bylo drobné jako borůvka nebo semínko z jablka.

Nemohla jsem se dočkat až vyroste, a začala jsem Ti o něm vyprávět.

Ty si nejdřív křičel, že miminko nechceš. Ale pak jsme ti vysvětlili, že si s ním budete s Terkou hrát, že to bude hezké. Až si se taky začal těšit. 

Jenže, miminko neumělo růst. Bylo pořád malinké. A nedokázali jsme mu pomoci. V bříšku se mu vůbec nedařilo dobře.

A tak z bříška odešlo.

Potulovalo se na louce a v lese, houpalo se na houpačce, hrálo si s broučkama a bylo mu dobře. Jen jednou jsem ho náhodou zahédla, jak leze po stromě.

Zamávala jsme mu. Třeba za mnou zase přijde.

Do té doby na něj máme jen hezkou vzpomínku.

Pohádku o miminku, které uteklo. 

Tereza
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.