Podzimní Momenty

„Neběhej v tom bahně!“ napomínám Michálka.

„Ale já za to nemůžu! Moje TĚLO chce do bahna!“

„Achjo.“ Rozesměju se. „Ty jsi ale pakoň.“

„To jsem ale pakoň, že?“ Opakuje.

„Máma mi řekla, že jsem pakoň, víš?“ Vysvětluje sestřičce, zubí se, spokojený sám se sebou.

Podíváme se na sebe s Michalem a usmějeme se. Baví nás ten nedocenitelný okamžik sdílené lásky k našim roztomilým děťátkům.

Chytneme se za ruce a zaujatě pozorujeme Mima skotačícího v kaluži.

Terku, která se přidá a učenlivě napodobuje bratříčka.

Oba namáčí barevné listy ve vodě a kreslí po chodníku.

Za chvíli pokračujeme slimáčím tempem v nedělní rodinné procházce.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je img_5261-1-scaled.jpg.

Dítka zkoumají každé zákoutí. Sbírají klacky, kamínky a houby.

Terezka si žvatlá a hlubším, chraplavým hláskem prozvěvuje nelyrické LA LA LA LA.

Schová si do kapsičky drobnou figurku pejska. Rozpřáhne ruce, postaví se do cesty tátovi a zakřičí:

„Tátu!!! Ham!!!“

Což znamená, že chce nosit na ramenou.

Michálek nadšeně pohupuje sáčkem plným rozmačkaných hub.

„Udělám z nich doma dekoraci!“

Přesvědčujeme ho, aby raději potěšil popeláře a nasbírané žampiony, choroše a čirůvky ponechal v nedaleké popelnici.

Rozumně přikyvuje. „Budou mít velkou radost! To jsem ale hodný, viď?“

„Jo, jo.“ Samozřejmě. „A teď budeme k té popelnici závodit, schválně, kdo bude první!“

Dynamika slimáčí procházky nabírá na obrátkách. Michal nese Terku v náruči, Michálek utíká k popelnici, a tak se konečně hýbeme z místa.

Míříme domů.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je img_5856-scaled.jpg.

Ve výtahu se Miško zamyslí. „Kdybychom jeli pořád nahoru, tak by to bylo nemilé.“

Pořádně si umyjeme ruce a děti můžou jít skypovat s babičkou.

Terezka ukazuje úplně mimo kameru svoje oblíbená zvířátka, oblečení, zpívá LA LA LA a opakuje bába, bába, bába. Dokud ji to nepřestane bavit.

Mimo vypráví. Vše, co ho napadne.

Pak oba hopsají na pohovce, bijí se, křičí, dokud neohlásím oběd.

Terezka se rozloučí: „Čau, čau.“

Mimo vypne hovor a usadí se. Vyjídá kapari ze salátu. Ňochňá se v jídle a dlouhou chvíli si krátí konverzací.

„Mámo, mám nápad!

Dáme Terku do pračky, aby se vyprala, a pak bude celá zmuchlaná a mokrá. To je ale blbej nápad, viď?“

Pak drkne do misky, která spadne a rozbije se.

Bez mrknutí oka vymyslí, jak se to stalo. „Tam byly pružiny a ty pružily a udělaly takhle, takhle, takhle a mistička spadla a se rozbila!“

Rozhodí rukama, vykulí nevinně oči a čeká, jestli mu jeho verzi odsouhlasíme.

Oceníme kreativitu, se kterou řeší krizovou situaci, a když vidí, že se nezlobíme, slíbí, že bude příště dávat větší pozor.

„Mimo, to si nemůžeš takhle vymýšlet, my bychom pak nevěřili tomu, co říkáš, víš?“ Vychovává ho snaživě Michal.

„Ále, no jó! Ale já vím!“ Mávne rukou a utíká od stolu, stavět bojového draka z lega.

Zakřičím na něj, aby se vrátil, ať konečně dojí oběd.

„Mámo, dobře nás vychováváš,“ odpoví nevinně Mimo, a odevzdaně sní bramboru.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-5.jpg.

Snažím se krmit i Terku, které se dnes do jídla také výjimečně nechce.

„Terko, sněz to avokádo, prosím. Co by za něj daly hipsTerky.“

Než uložíme dítka k odpolednímu spánku, Mimo mi potřebuje sdělit důležitou informaci:

„Já si pamatuju, jak byl táta maličký a zakopl.“

„A jak byl maličký?“

„Takhle, takhle, jako Terka.“

„Ahá. Hm.“ Pohladím Michálka, přikryju je peřinou a zašeptám Terce do ouška. „Dobrou.“

„Obwou, obwou“, snaživě zamumlá Terezka.

Za chvíli se odkope, svlékne si pyžámko a pláče, protože chce jiné.

„Terko! Obleču Ti tohle pyžamko. Jinak půjdu pryč. Chceš, abych šla pryč?“

„Né!“

„Tak já Tě obléknu, jó?“

„Jó!“ Rozesměje se Terka spokojeně.

A pak konečně oba usnou.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je img_5910-1-scaled.jpg.

Michal pracuje.

Já si připravím kávu. A čtu si zubařské knížky.

S děťátky mi bylo přes léto moc hezky, v jeden okamžik však intenzivně zatoužím vykročit z nyní již komfortní mateřské zóny. Nerozhodně odkládám čtvrté těhotenství. Chtěla bych, ale…

Snažím se nad potenciálním Tomášem nebo Marikou (jména máme) nepřemýšlet a pracuju na návratu do práce.

Aktualizuju si životopis. O dva roky dovolené.

Posílám ho, kam se mi zlíbí. Chodím na pohovory, ale nakonec zaměstnání neměním.

Kdykoli jsou dítka u babičky, stážuju u vedoucího lékaře. Pozoruju, učím se.

Po večerech čtu, co se dá, abych si obnovila zubařské synapse.

Sleduju online kongresy.

Zabydluju se v ordinaci, seznamuju se se svojí sestřičkou a zvykám si na celodenní nošení respirátoru.

Do práce se těším, a aby vše klaplo, to nejdůležitější řeším už půl roku.

Intenzivně hledám školky a jesličky pro děťátka, tak aby splňovaly moje i Michálkovy požadavky:

„Jestli půjdu do školky, tak chci do nějaký vtipný! Mámo!

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 29CBCEA6-56C7-4E16-8B03-20171DBB5651_1_105_c-700x560.jpeg.

Po pečlivém výběru dítka POPRVÉ odvedu na mnou velmi obávané místo.

Sama jsem totiž nikdy do školky nechodila, proto se bojím, jak budou zvládat. A moc se mi uleví, když vidím, že jsou naše příšerky samostatné a šikovné.

Rozhodně vše zvládají lépe než já.

Terka je naprosto v klidu.

A paní učitelky vypozorují, že to s ní půjde dobře.

Pláče, když ji tam vedu podruhé, potřetí. Ví, že odejdu. Naštěstí se zklidní, jakmile se ztratím z očí.

Na dotazy ohledně školky zarputile odpovídá s negativním sentimentem.

Líbí se Ti ve školce? NE! A jsou paní učitelky hodné? NE! Je tam dobré jídlo? NE! A baví Tě to tam? NE!

Ale šibalsky se přitom usmívá. Vím, že je to vychytralá potvůrka. Nejradši by byla s tátou, mámou a Mimem. Ve školce jí je ale také dobře.

Abych stíhala práci, začal ráno dítka doprovázet Michal.

Terka už mu nepláče ani při loučení.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je img_5290-1-scaled.jpg.

Michálek chodí do jiné školky. Smutný byl jedinkrát, chvilku, druhý den chtěl mámu a tátu. A pak si šel hrát.

Teď už se tam těší. A je spokojený.

Já jsem nadšená. A také se těším. Až svá děťátka po práci vyzvednu.

Vcházím do dvěří školičky, pozoruju, jak Terezka dojídá svačinu. Když mne uvidí, bere si lahvičku s vodou. Batůžek, bundu. Neohlédne se za učitelkou, ani se nerozloučí a míří domů.

Jemným hláskem volá: „Mimi!“

A já jí ujišťuju, že Michálka jdeme vyzvednout.

Mimo se s paní učitelku pěkně rozloučí. „Nashledanou!“

A poskakuje vesele do šatny, kde se přezouvá, obléká a ukazuje mi vystavené obrázky, které ten den ve školce kreslili.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je image-2-1.jpg.

Odpoledního i víkendového času s dětmi si teď vážím mnohem víc.

Procházek, kreslení, vyprávění si.

Hledám rovnováhu mezi časem stráveným prací a s rodinou. Dočítám kapitolu z pedostomatologie.

Ale to už se ve vedlejším pokoji ozývá Terezka.

Pláče, až probudí Miška.

A oba vylézají zpod peřin a jdou se k nám přitulit.

„Zdálo se Ti o něčem, Mimo?“

„O Tobě.“

„A bylo to hezký nebo jsi plakal?“

„Hezký. Já jsem uklízel lego a boty a knihy, Terka papala jogurt, ty jsi myla nádobí a táta připravoval večeřičku.“

„A ještě něco se Ti zdálo?“

„Jó. Ale nepamatuju si to.“

Venku už je tma, na večerní procházku se nám nechce.

Michal s Michálkem si čtou, počítají, učí se hodiny na Miškových nových hodinkách nebo hrají hry na počítači.

Terka se obléká a svléká, do nekonečna, baví jí to. Hledá ty správné ponožky, tepláčky, triko a vyhází ven celou skříň. Oblékám jí triko s příšerkou, které vzápětí svlékne a natahuje si punčocháčky, rukavice a čepici.

Spokojeně si zatleská.

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je img_5314-scaled.jpg.

Dlouho si hraje s panáčky z lega.

„MÁMA. TÁTU. JÁ. MIMI!“ Mezi kostičkama vybírá celou naší rodinu.

Potom na kolenou poskakuje po gauči s vyplazeným jazykem, dělá pejska a nadšeně štěká.

„Haf! Haf! Haf!“

Moc slovíček ještě neumí. Místo toho nás učí vlastní posunkovou řeč.

Když chce ostrouhané jablko, ukazuje na něj a škrábe se prstíkem do dlaně. Když chce nakrájet chleba, ukáže a přejíždí si prstíkem po zápěstí.

Je to roztomilé. Slovník se jí ale pomalu rozšiřuje, i Mimo si toho všímá.

„Terka je velká a už umí mluvit!“

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 717067C7-164C-4A49-B8A0-57ACC75B7FDD_1_102_o-700x1050.jpeg.

„Terko, řekni táta!“

„Ne!“

„Řekni máma!“

„Ne!“

„Tak řekni máma je ňouma!“

„Máma ňoma!“

Zakřičí Terka. Oba se rozesmějí a Miško, spokojený se svým pozorováním prohlásí:

„Vidíš? Už fakt mluví! To je ale šikula.“

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je img_4300-scaled.jpg.

Dá jí pusinku. Terka ho plácne, protože nechtěla pusu. Mimo jí plácne na oplátku. Terka ho plácne, naoko se rozpláče, aby přivolala rodiče. Ukazuje, kde chce pofoukat, a jako zázrakem se po ofouknutí místečka spokojeně usmívá.

Zase si s Michalem vyměníme výmluvný všeříkající pohled. Ti naši človíčkové.

Užíváme si podzimní moment prchavého rodiného štěstí.

Načež se z vedlejšího pokoje ozve akutní:

„Mámo! Táto!“

Tereza
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.