První Příspěvek Je Prostě Porod

Z předpokoje vycházím ve velké, plandavé košili. „Za 20 minut se vraťte, musíme dokapat antibiotika a natočit monitor”, říká mi sestřička ve dveřích.

Opírám se o topení na chodbě, kde můžu být s Michalem. Na předpokoj, ve kterém ležím na lůžku a prodýchávám kontrakce, ho totiž nepustí. „Proč to musí tak bolet?” Nahřívám si bolavá záda, aby se mi ulevilo. „Za chvíli bude zase kontrakce. Už nechci.” Michal mě provází k dalšímu topení. Potichu sténám. Už se strašně těším, až si nebudu připadat tak bezmocně nemocně. Až mi vyndají kanylku z ruky. Převleču se do normální košile. A konečně mi přestanou ty kontrakce.

Vážně chci rodit.

Nachodila jsem kilometry od topení k topení, trávím hodiny na míči ve sprše, asi po čtvrté mě vyšetřují a začínám být zoufalá, mimčo stále nechce ven.

„Já už fakt chci rodit. Už nemůžu. Strašně to bolí. Pardón, že jsem tak hysterická,“ kňourám ošetřující sestřičce na rameni. Je moc hodná: „Nejste hysterická, to vypadá jinak.”

Bála jsem se, že budu mít poporodní deprese, že budu navždycky tlustá, že mi skončí kariéra, která ani nezačala, a stane se ze mě paní v domácnosti. Že budu litovat rozhodnutí být máma. Možná jsem se měla narodit jako kluk, abych nic z toho nemusela řešit a nikdy nemusela rodit.
Všechno mi je teď ukradený, jen ať už to nebolí. A hlavně ať je miminko zdravý.

Tak jak jsme si to před necelým rokem vymysleli.

To jsem zrovna dodělala školu, procestovala kousek světa a s Michalem jsme se usnesli, že ten správný čas nebude nikdy. Že na to prostě hupneme a uvidíme. Brzy jsme viděli.

„Můžeš přijít domů trochu dřív? Připravím véču.”
Michal se natěšený dostavil. „Tak co jsi uvařila?”
„Nestihla jsem to. Ale koukej.”
„Co to je?” V očích vidím zklamání.
Ukazuji těhotenský test. „Na 99% jsem těhotná. Nebo mám choriokarcinom.” 
„Hm. Ale já mám hlad.”

Měl i radost.

Šli jsme oslavit embryo a doufáme, že první měsíce uběhnou v pořádku.

Těhotná nastupuju do práce, zatahuju tři měsíce břicho, nenápadně abstinuju v hospodě s kolegy a modlím se, aby na můj stav nepřišli ve zkušebce. Pár týdnů před porodem stále mačkám pupek na křeslo a pokud možno nezaujatě poslouchám sdílné pacientky. S rozkoší předávají dramatické porodní zážitky. Devátý měsíc se snažím mimčo vypudit dlouhýma procházkama, čtením diskuzí o porodu a zprávami do bříška: „Už vylez! Chci Tě venku.“

Konečně se ve tři ráno probudím v mokré posteli a nejistě identifikuju plodovou vodu. Co teď? Rozklepu se nervozitou. Michal oškrábe auto pokryté ledovou jinovatkou a tichou, mrazivou Prahou míříme do Apolináře.

Představovala jsem si porod jako kouzelný zážitek, kdy mne tělo provede mystickou cestou zrození života. Při ztlumeném světle ve vaně. S meditační hudbou explodujou ohňostroje, jednorožec vyprdne duhu a buhvíjak všelijak.
V devět večer prosím o epidurál a jsem nesmírně vděčná za existenci porodnic, doktorů a všech, kteří pomáhají.

Kouzelnýho mi nepřipadá vůbec nic. Hlavně ne ta bolest. Hodiny čekání. Kontrakcí. Monitorování. Doktorka se zářící lampou, kterou si přinese na box a posvítí mi mezi nohy. Tlačím a tlačím a tlačím.

„Miluju Tě, zvládáš to skvěle.” „Taky Tě miluju.” špitám mezi nádechy kyslíku z masky.

„Auauau.“

„Tlačte. Ještě. Už leze hlavička.”

Pak je konečně miminko venku. Křičí.

„Kde to mám střihnout?” Michal opatrně šmikl podvázanou pupeční šňůru a vše natáčí na telefon.

Najednou jsem přešťastná. Řehním se od ucha k uchu. Úlevou. Vyčerpáním. Radostí.

Dokázala jsem to.

Chováme si tvorečka v zavinovačce.

Tetelím se blahem, pusinkujeme se a fotíme. Konec kontrakcí. Nic nebolí.

Jsem napumpovaná adrenalinem a ani další dny v pokoji se dvěma dalšími miminky nespím. Bolí mě zadek, prsa natékají jako obří melouny, nechci vědět, co zbylo mezi nohama, teče ze mě krev i mlíko a hrozím se jít na záchod. Pokorná před novým společníkem a plná šílené lásky, která ze mě tryská celou bytostí, se přese všecko cítím neskonale šťastná, fascinovaná malým zmuchlaným obličejíčkem a hubeným tělíčkem.

Následující měsíc omámená oxytocinem žiju miminkem a ono žije mnou. Jsem vděčná za porod, za bolest, za život. Dokázala jsem to. Mám báječný tělo. A všechny maminky jsou hrdinky.

Probudila jsem lásku k sobě. Důvěru. A hlavně vděčnost za ženství.
Čeho jsem se bála se nic nesplnilo. Deprese nebyly, zkombinovala jsem práci s mateřskou, tlustá nejsem, brzy jsem se zregenerovala a těším se na další potvůrku.

Na porodní bolest jsem jakoby zapomněla a za porod a za všechno s ním spojené jsem tak nějak strašně vděčná. Že jsem to mohla prožít. Že ve mně vyrostla úplně nová krásná bytůstka. Že jsem taková stvořitelka.

Jsem si konečně jistá, že ženou jsem ráda.

„Děkuju miminko moje. Děkuju moje maličký. “

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.