Nehledejte Tady Ultimátní Rady

Nemám ráda návody. Většinu recenzí. Doporučení. Sebejisté autority bez sebereflexe.

Odkud rady pocházejí? Jsou vědecky podložené? Kdo platil výzkum? A na zdravý selský rozum taky nespoléhám. Radši.

Doporučení kojit každé tři hodiny, které mi sestřičky daly v porodnici, jsem během pár dní přestala dodržovat. Dítko chtělo mlíko jednou za hodinu nebo po pěti, podle nálady. Budit ho kvůli kojení nebo ignorovat pláč, když má hlad? Nechápu, proč mi to říkaly. Ale pochybovala jsem o sobě. O své intuici. Zbytečně.

WHO: Breastfeeding should be „on demand“, as often as the child wants day and night.

Tak je to se spoustou informací, které slepě přijímám. Po přečtení několika krátkých článků věřím, že mám vlastní názor.

Opravdu?

Utvrzuju se ve svých přesvědčeních. Vím, co mám dělat a nechci slyšet ostatní.

To snad ne?

Je vůbec čtení všech možných textů, jak se o dítě starat, co mu pořídit a jak ho vychovávat, potřebné? Jsou informace v krátkých článcích zbytečné a bez kontextu?

Pokud je pro mne dané téma důležité, přečtu si knihu. O dobré knížce se mluví, píše, ví se, že existuje. I tak, řešením knížky jenom inspirují. Najdu si to zajímavé, co mi dává smysl.

Články čtu víceméně pro vyplnění času a uspokojení potřeby nabažit se informacemi. Moc mi toho nedají. Zajímavosti zapomenu. A navíc mne odrazuje všudypřítomná reklama.

Agresivní rady médií.

Reklamě na internetu se neschovám. Ale omezuju jí. Ad Blockem v prohlížeči. Televizní, rádiovou a časopisovou abstinencí. Mobilem bez aplikací.

Ve městě mne ale potkávají billboardy. Těm neuteču.

Přemýšlím, která reklama byla ta nejužitečnější, co jsem kdy viděla. Na banány? A opravdu potřebuju reklamu na banány, abych věděla, že je mám koupit? Zaujala mne antiplastová reklama, zaštítěná ministrem životního prostředí. Neměl by pan ministr spíše krotit svého straníka v produkci řepky a drastickém nadužívání přírodních zrojů, místo honby za plastovými brčky?

Je mi líto, že fascinující sportovkyně propaguje limonádu a tatranky, slavné maminky umělou dětskou výživu, zubaři tu jedinou nejlepší zubní pastu, i když to hlavní je, naučit se zuby čistit, pečlivě a pravidelně, kartáčkem.

Obdivuju osobnosti, které doporučují pouze to, čemu opravdu rozumí a co vnitřně považují za přínosné. Reklamu mám ráda, pokud díky ní objevím, co potřebuju a zároveň to jde ruku v ruce s mým etickým a ekologickým smýšlením. I tak je podle mne nutné snažit se výrobku a jeho přínosu co nejvíce porozumět, nekupovat jen bio-eko-fairtrade pozlátko.

Doporučení ale rozhodně nejsou jen ve článcích nebo reklamě.

Sami rádi radíme a sdílíme vlastní názor a zkušenosti. Myslíme si to své. A věříme, že je to to jediné správné.

Rodičům dokážu perfektně poradit, jak vyčistit zoubky děťátku. Momentálně to sama sotva zvládám s pomocí tatínka a dvou kartáčků.

Jak cenná je osobní zkušenost a rada ze života?

„Máš to těhotné břicho malé. Měla by si víc jíst.“ Podle doktora je vše v pořádku. Ale moje maminka měla bříško větší. A o své postřehy se ráda podělí.

Od prvních měsíců miminka se dozvídám, že „děťátko pláče, protože mu rostou zoubky.“ Po roce mu opravdu vyrostly. Byť mohl být pláč projevem čehokoli, babička ví svoje.

A tak se osobní rady učím přijímat. Hledám, co je skryté za nevyžádaným doporučením. Potřeba pomoci, vyjádření starosti, lásky? Kulturně zakódované nutkání najít důvod a řešení pro všechno? Učím se respektu. Přijímat rady, protože radami většinou člověk nechce ublížit.

„Měla by si cvičit.“ Opravdu bych měla cvičit.

Neberu to jako výčitku. Nebo vyjádření, jaká jsem nezodpovědná a líná nastávající maminka. Na osobní rady se učím hezky reagovat, i když to je leckdy na hranici mých schopností. Vím, že na sobě musím ještě pracovat.

Osobní zkušenost díky internetu předává spousta lidí. Záleží, kdo všechno si je bere k srdci.

Influenceři na sociálních sítích ovlivňují tisíce čtenářů.

Návody a recenze blogerek.

Blogy obsahují krátké články. Reklamu. A osobní zkušenost. Většinou.

Uvědomila jsem si to teď, když objevuju nadšené pisatelky v soutěži o nejlepší mateřský blog. Najdete informace o tom, co dítku koupit za oblečení, jakou pořídit hračku, co uvařit, kam vyrazit na procházku, vlastní názory na to všechno a ještě víc.

Vítejte na Terky Zápiscích! Nejsem lepší.

Občas jsou blogy hezké, se spoustou krásných fotek, vtipné, originální. Blogerky publikují knížky, fitness diáře, autorské hry pro děti, návody na mikroskopování. Hlasující, kteří chtějí poskytnout email a telefon, v případě souhlasu použitelný k marketingovým účelům, vyberou v této soutěži jistě pro ně ty nejlepší mamablogerky. I tak mne ale napadá otázka. Má takové množství mamablogů přínos a smysl? A patřím mezi takové blogerky?

Nechci doporučovat hračky. Máme doma bagr z bazaru, půjčenou dětskou motorku i darované lego. Největší radost mám ale z dřevěných kostek, které mi nařezal táta. Z darovaného vlastnoručně pleteného usínáčka. A jako dárky kamarádčiným dětem nosím dětské knížky, co mi padnou do oka v knihkupectví. A ovoce.

Můj jediný tip na výlet je tento. Jděte ven. Zkoumejte okolí. Když ho máte prozkoumané, jděte o kousek dál. Na mapě najděte zelená místa. To znamená les. Spoustu hraček zadarmo. Šišky a kamínky a klacíky. Věřím, že to zvládnete i bez dalšího blogu s výletnickými recenzemi.

Můj tip na výlet, aneb jak se s děťátkem vůbec pohnout z místa.

Ani recepty tu nenajdete. Vezmu zeleninu, uvařím, upeču. Vezmu luštěniny nebo obiloviny. Uvařím, zapeču. Vezmu maso, i když tajně doufám, že se jednoho dne stanu vegetariánkou. Uvařím. Osmažím, smíchám nebo nesmíchám dohromady, osolím, přepeču. Vygůglím, jak umýt připálený pekáč. O tom si tady ani nechcete číst.

Péče o dítě? Výchova? Dítko už žije dvacet měsíců, tak to asi zvládám. Pomazlit, utěšit, nakrmit, věřit mu, objevovat s ním svět. A mít ho nejradši. Jednoho dne to bude určitě intelektuálně náročnější, tak se těším, že si přečtu knížku nebo absolvuju na dítě kurz.

Oblečení jsem zatím řešit nezačala. Naštěstí nemusím. Je to téma, které ve mně budí největší morální kontroverzi. Jsem ráda nezávislá. Přitom mám všechny dětské hadříky zadarmo půjčené od kamarádky. Jsem za to nesmírně vděčná. Když jí nadšeně vyprávím o minimalismu, ví své. O botách tuším, že je dobré pro dítko koupit nové, z kvalitních materiálů, a že je zdravé běhat po trávě bosky. Tak to dělám.

Sváteční eventy ani vybavení bytu mne také netrápí. Myslím, že mi nedělá radost nakoupit jednorázovou narozeninovou dekoraci nebo zbytečné poličkové serepetičky.

Kosmetiku na dítko snaživě ignoruju. Malinový olejíček na pleť jsem důvtipně využila na vrzající kolečka v kočáru, lahvička má totiž příhodné kapátko.

K inspiraci sama sebe a tak i čtenářů mám ve všem zmíněném evidentně daleko. Statusové předměty mne příliš neoslní a bezohledný konzum věcí i zážitků znevážili nejen ekologové.

Zahlcení reklamními články, přebytečnými a prázdnými informacemi k radosti ze života nepotřebuju. Zaručené rady bez kontextu také příliš neobohatí.

A co tu teda jako je?

Brzy zapomenutelné informace, inspirace v tom, jak moc se snažím neinspirovat. Názory, které nikomu nenutím, protože mít jiný pohled na svět je skvělé.

Třeba se těch pět minut nad mým kreativním úsilím pobavíte.

Můžete sledovat, jak se snažím být lepším člověkem. Jak sama sebe z dálky pozoruju a směju se, co to zase vyvádím. Čas od času se dozvíte, že moje dítě stále žije. A doufám, že za dva měsíce bude žít a křičet i to druhé, až ho vyprdnu na svět. Pravděpodobně se tu objeví reklama na přírodu, na zeleninu nebo na sdílnou kamarádku. Další článek o tom, jak nenakupuju věci. A když už, tak jen ty, které opravdu potřebuju a vydrží mi (nebo někomu dalšímu) sto let.

Supermódní kabelku a outfit může mít každý. Novým luxusem je čas. Vědomě využitý k smysluplné prokrastinaci nebo užitku ostatním. Dokud ho máme. Přepychem je zodpovědná svoboda ve využívání přírodních zdrojů i naší energie. Soulad tělesného i duševního zdraví, aniž bychom na něj museli brát prášky. Vřelé lidské vztahy. A láska. K děťátku, partnerovi, po celý život.

Návody a doporučení tu nenajdete. Sama hledám a k rádcovství neaspiruju.

Můžete ale nakouknout do okna sdílné internetové sousedky Terky. A možná v odraze zahlédnete kousek sebe samých. Třeba i ten doposud nepoznaný.

Nakoukněte na vlastní nebezpečí 🙂
Tereza Volfová
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.