Řekl Tak Jo!

Svatba se mě odjakživa netýká. Tolik zařizování pro jeden marnivý den s padesátiprocentní úspěšností. Na každé svatbě kamarádů si proto při házení květiny nevěstou demonstrativně stoupám do rohu, aby se mi kytka vyhla obloukem. 

I přesto mám o zásnubách romantickou představu. Ke spontánní žádosti o ruku se partner rozhodne po dlouhé přípravě, nejprve decentně vysonduje, zdali jeho milá řekne ANO, a pak ji svým dotazem překvapí na tom nejkouzelnějším místě. Oba září osudovou láskou a hormony štěstí jim stříkají z uší.

Mám ale dojem, že žádosti o ruku předchází spíše mnohaleté hučení do partnera, s náznaky násilí a výhružek, případně osudový pohlavní styk.

A tak pro jistotu příteli znovu a znovu opakuju, že svatba je zbytečná, byť kdesi v éteru existuje myšlenka, že se jednoho dne, až naše děti budou větší (aby si to s námi užily), do svatebních příprav pustíme. Protože by to mohlo být hezké.

Mateřské hormony mi ale popletly hlavu. O svatbě začínám přemýšlet.

S prvním miminkem v nosítku mne, na krásné řecké pláži, za svitu měsíce a šumění moře, docela nepřipravenou zastihla myšlenka na zásnuby. Představuju si, jak si klekám a vymýšlím, co bych mu asi tak řekla. Je to hezké. Pak najdeme na břehu mrtvou želvu a je po romantice.

V druhém těhotenství toužím po svatbě ještě víc. Potřebuju přetvořit svůj individualismus do konceptu rodiny. Už si nechci dokazovat nezávislost. Chci se naučit říkat NAŠE. Jako maminka dvou dětí bych se ráda přestala porovnávat s Michalem a jeho pracovním nasazením. A mám pocit, že manželství mi v těch myšlenkových pochodech pomůže.

Proto se s Michalem snažím na téma svatba rozvinout konverzaci. Myslím, že by měl být iniciátorem.

Ale úplně nadějně to nevypadá.

Zásnuby neřeší, což chápu. Mnohem zásadnější okamžiky už máme za sebou. Dva rozchody. Dva porody. Svatba je detail. Podepsaný papír společné štěstí nezaručí.

I přesto se myšlenek na svatbu nemůžu zbavit. Hlavně v šestinedělí. 

Mé já, kdysi tak sebejistě propagující protisvatební ideologii, se během pár dětí proměnilo na obsedantně kompulzivní osobu s patologickou potřebou být požádána o ruku.

Michal samozřejmě netuší, že to na mě přišlo. Protože mám tu romantickou představu. Jen kamarádky vědí a musí poslouchat. Jejich rada? Decentně naznačovat a čekat. Žádat o ruku má totiž muž. To je jasné.

Myšlenky mne ale neopouštějí, vynucovat si naznačováním nic nechci, a hlavně, kde je pak ta romantika a překvapení?

Nemusím přeci k zásnubám přistupovat podle zažitého stereotypu. První krok můžu udělat sama. A ještě podle svých představ.

Během pár dní přesvědčím sama sebe, že to je skvělý nápad.

Požádám ho o ruku.

Jenže.

To nevyjde. To mu přeci nemůžu udělat! Zvládnu to? Vážně to chci?

Chci. A blíží se naše výročí. Sedm let ode dne, kdy jsme se poznali. Sedm je dobré číslo.

Potřebuju vědět, na čem jsem. Já vím, se dvěma dětmi bych mohla alespoň tušit. Naneštěstí, v rámci mých naznačovacích pokusů, naše poslední debata o svatbách byla tragická. Michal mi vysvětlil, že svatba je naprosto zbytečná záležitost. „To si koukala na ňákej romantickej film?“ Nekoukala. Ale dál jsem se radši neptala.

Až teď se zeptám.

Týden dopředu si pro jistotu zařizuju tři hlídání, dvě babičky a jednu tetičku.

Když si to s nimi den předem potvrzuju telefonicky, Michal se diví, co se děje. „Ahá. My máme výročí.“ Tuším, že nic netuší.

V Ten Den poprvé vybaluju odsávačku mlíka a zkouším, jestli funguje, učím miminko sosat z lahvičky a psychicky se připravuju na všechny možné varianty dněšního večera.

Můj plán je jednoduchý. A docela mi vychází.

Babičky se objeví na hlídání. O děti je postaráno a my vyrážíme do restaurace na pobřeží Vltavy. Po dlouhé době máme čas JENOM na sebe, a jsem příjemně překvapená, jak nám to randíčko hezky jde. Vzápětí je čas vyrazit domů, Michal mi děkuje mi za hezký večer a vůbec netuší, co na něj chystám.

Můj recept na žádost o ruku? Trocha nostalgie a symboliky v kombinaci s teplotním šokem a špetkou adrenalinu.

Před sedmi lety jsme se potkali na Žofínském ostrově a na prvním lednovém rande jsem ho přinutila ke koupeli ve Vltavě.

Dnes to bude v podobném duchu. Michal bez námitek zatáčí na Veslařský ostrov, kam se chci „jenom“ projít. Otužováním tam utužíme náš vztah. 

„Vykoupeme se? Jako kdysi?“

Snažím se, aby to vypadalo jako ta nejspontánnější myšlenka i přesto, že stojíme na mnou předem definovaném místě a předpověď počasí napjatě sleduju celý týden. Je lehce pod nulou.

Bez rozmýšlení, protože jinak to nejde, lezu do vody. Michal za mnou. Sotva se namočí celý, hned je venku, a tak na něj z řeky volám, že to nebylo pořádně. Podruhé už jsem spokojená a s drkotajícími zuby rychle vylézám na břeh.

Jsem nervózní. Využívám příležitosti k oddálení svého dotazu a objímám Michala.

Na chvíli je mi dobře. Jen nohy studí.

Klepu se zimou u hromádky oblečení, pomalu se oblékám a hledám ten správný moment. Stále není.

Na hlavu si nasazuju Michalův dárek z Nepálu, čepici. Má odstáté uši, černé oči, čumák a červený chomáč vlasů, a je propojená s rukavicema, které taky mají uši, oči a vlásky. Teď je to ono.

Rychle si kleknu před Michala.

Vytahuju náramek přátelství, který jsem nervózně žmoulala v dlani. Je docela obyčejný. Pletla jsem ho s miminkem na klíně. Na důkaz, že to myslím vážně, mu ho vážu kolem ruky.

„Fakt budeme mít svatbu? A kdy? To jsem teda nečekal.“

Tiskne mě k sobě, já se klepu zimou i nervozitou z nejistoty a jsem vděčná za jeho reakci.

Je překvapený, září štěstím a láskou. Zvedá mě ze země, objímáme se a pusinkujeme. 

Snažím se mu vysvetlit svůj stav mysli a všechny obavy. Ještě pořád jsem strašně nervózní.

„Říkala jsem si, že to je tak padesát na padesát.“

„Ale vždyť máme děti.“

„Jenže já si myslela, že svatbu nechceš.“

„Ale s Tebou udělám výjimku.“

„A neplánoval si mě taky požádat o ruku?“

„No tak za dva roky, někde na pláži…“

„Uf. Dobrý. To bych nevydržela.“

„A nemáš pocit, že jsem Ti sebrala Tvojí mužskou roli? Že jsem se zeptala?“

„Ne. V pohodě. Super! Jsi hustá.“

Pomalu vyrážíme domů, na každém kroku se objímáme a všechno je skvělý.

Pořád se klepu, psychicky i fyzicky, ale jsem hustá. Přeci.

Dopadlo to úplně nejlíp a tak na sebe začínám být hrdá.

„A kdy se teda vezmeme?“ Michal už plánuje svatbu.

„Nevím? Tak do sedmi let? Všechny myšlenky jsem směřovala k tomuhle okamžiku, dál už ne.“

„Ale tak asi dřív, ne? Za rok? Za dva?“

„Až Terka trochu vyroste?“

Držíme se za ruce, je to všechno krásný, a já už stejně myslím na naše dva tvorečky.

Asi bychom měli jet domů.

Před babičkami se tváříme tajuplně a rychle je delegujeme pryč.

Doma se konečně cítim uvolněně a zamilovaně. Na entou.

Mezi utišováním miminka se na sebe samou láskou vrháme a spíme sotva pár hodin. Jako před lety.

Symbolický večer to tedy byl až až.

Michalova reakce nemohla být hezčí, všechno dopadlo pohádkově a teď už nezbývá nic víc, než si odbýt svatbu a vydržet spolu až do smrti.

Druhý den Michal tvoří tabulku svatebních hostů a řeší, kdo nám půjde za svědky.

O víkendu, na Michálkových narozeninách zásnuby oznamujeme rodině.

„To je dobře, že jsi se pochlapila.“ Říká mi tatínek.

„Budu dělat, že to bylo naopak.“ Lapá po dechu Michalova maminka.

„A jaké chceš odškodné?“ Ptá se jeho táta, když ho po domluvě s přítelem z legrace žádám o Michalovu ruku.

Všichni mají radost, i když to každý vidí svýma očima.

„Já jen chtěla svatbu.“ Vysvětluju.

A i přesto, že se mě svatba odjakživa netýká. Můžu konečně začít chytat ty svatební kytky.

Tereza Volfová
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.