Pár Let a Pár Dětí Poté

Není na co čekat.

A tak se po hlavě vrháme do společného projektu.

Brzy se radujeme z malého tvorečka.

Stále není na co čekat. A tak rodím podruhé.

A teď už je pozdě.

Nemůžu utéct.

Od návratu z porodnice jsem sama doma s malýma prckama. Stále dokola přebaluju, oblékám, umývám, doprošuju se a kárám, krmím, utěšuju, nakupuju, vařím, nosím, vysvětluju a pusinkuju. Dokud zoufale nedoufám, aby už byl večer. 

Dítko beznadějně křičí a já chci dělat jiné věci, než hodiny konejšit miminko v náručí a uhýbat před agresivními nálety jeho bratříčka.

A přitom zažívám ty nejkrásnější okamžiky v životě. Tulím se k Terce, rozesmívám Mima a je nám spolu báječně.

Mám nekonečně lásky pro své bytůstky a ještě víc trpělivosti. Uvědomuju si naše štěstí.

I přes probdělé noci srším energií. A se dvěma prťajzlíkama se celý den opravdu nenudím. 

Večer se objeví táta. Ponosí Terku. Hraje si s Mimem. Na chvíli si oddechneme na společné procházce.

Máme se nejradši.

A já vím, že nechci nikam utíkat. Ani si nechci stěžovat. Svůj život bych za nic na světě neměnila. Jsem tak vděčná za naše milovaná stvořeníčka. Za probdělé noci a vyčerpávající dny. Za ty protichůdné a stále se měnící pocity.

Vím, že za pár let bude mé předvánoční šestinedělí další idylická vzpomínka na ideální rodinku. <3

Tereza Volfová
Maminka. Přítelkyně. Lékařka. Ráda kreslím, píšu a směju se. Nejvíc sama sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.