Knížka o tom, jak se stáváme sami sebou, lidmi v pravém slova smyslu.
Přístup zaměřený na člověka (Person – Centered Approach PCA), psychoterapie – terapie zaměřená na klienta (CCT). Ústřední postavou je sám klient, roste, vyvíjí se.
Tři proudy humanistické psychologie, které se zformovaly v 60. letech: psychoanalýza, behaviorální psychologie a PCA, humanistická psychologie (Cohen, Maslow, Rogers).
Hlavní osou lidké osobnosti je „self – actualization“ – seberealizace, sebeaktualizace, doslova sebeuskutečnění, uskutečnění svých možností a realizace svého JÁ.
Tři nutné a postačující podmínky – při jejich uskutečnění se člověk začne rozvíjet a růst:
- kongruence (shoda – autentičnost, přirozennost – shoda mezi vnitřním prožíváním a vnějším projevem sebe sama)
- empatie (vcítění, vidění světa očima druhého)
- akceptace (bezpodmínečné přijetí druhého člověka jaký je, bez kladení podmínek, stanovení cílů)
Humanistická psychologie je experimentální, staví na zážitku, mluvené slovo, nedokončené myšlenky, kostrbaté.
Láska, přátelství, vzájemná úcta: akceptace druhého, jaký je.
C. Rogers:
„Nikdo mi neřekl, že vědecké knihy nejsou knihy pro čtrnáctileté a tak jsem se jimi v tom věku prokousal.“
Na univerzitě – pocit, že jsou studenti krmení informacemi, nenutí k přemýšlení – studenti si založili vlastní seminář „na čestné slovo“ – zkoumání vlastních otázek, kus vlastní cesty za osobní filozofií.
Osobní rozpor / konflikt sám v sobě okolo 1930: dynamická freudovská škola (v institutu pro dětské poradenství) VS. chladně objektivní, statisticky orientované názory na pedagogické fakultě – nejlepší osobní škola – vyřešit tento konflikt sám v sobě.
Osobní přesvědčení v té době: „Když budu mít příležitost dělat to, co mne nejvíc zajímá, vše ostatní půjde samo od sebe.“
Postupné uvědomění si: klient, ten, který ví, co bolí, kudy jít, které problémy jsou hlavní, udělám lépe, když se spolehnu na něj a né na demonstraci vlastní moudrosti a postupů.
„Je nepříjemné, když člověka překřičí silou hlasu, ne argumentacemi.“
„Při kontaktu s lidmi z dlouhodobého hlediska nepomáhá, když se chovám jinak, než jak se cítím, jaký jsem.“
„Když akceptujeme sebe samotné, jací jsme, vnímáme se, poznáváme se, až tehdy je možná změna.“
Je účinné být sám sebou, poznat hranice vlastní trpělivosti, tolerance a přijmout je jako fakt.“
„Naší první reakcí na druhého člověka je posuzování, hodnocení, NE CHÁPÁNÍ. Porozumění je riskantní, když si dovolím chápat toho druhého, toto pochopení mne může změnit. Všichni se bojíme změny. Není lehké dovolit sobě samému pochopit druhého člověka, plně a empaticky vstoupit do jeho světa.„
Moje porozumění umožňuje druhým, aby se změnili. Být pochopený má pro druhé vysokou cenu.
Otevřít se úplně odlišným pocitům je pro mne velmi užitečné.
Každý důkaz, který může člověk získat, vede k pravdě.
To, co je nejosobnější, je zároveň nejvšeobecnější.
Facilitování osobního růstu
Když dokážu vytvořit vztah, který je z mé strany upřímný, jsem tím, co skutečně cítím, vřele akceptuji a oceňuji toho druhého, jako jedinečného člověka, jsem schopný citlivě vidět jeho svět a jeho samého, jako to vidí on. Pak bude druhý člověk rozumět aspektům sebe samého, které předtím potlačoval, bude víc takový, jaký si přeje být, bude víc sám sebou a bude si více důvěřovat a bude si schopný lépe poradit v životě.
Charakteristiky nápomocného vztahu
Terapeutický vztah je jen zvláštním případem mezilidských vztahů.
Nápomocné vztahy jsou takové, kde chce alespoň jedna strana navodit růst, vývoj, lepší fungování… Rodiče – děti, lékař – pacient, učitel – žák, poradce – klient…
Děti rodičů s rovnostářským a vřelým (akceptujícím – demokratickým) postojem vykazují narůstající IQ, více originality, emocionální jistoty. Děti rodičů „aktivně – odmítavých“ – mírně zpomalený vývin, emocionálně méně stálé, haštěřivé, chyběla jim originalita.
Klienti považují za neužitečné: přímé rady, jak se rozhodnout, zdůrazňování minulosti na úkor přítomnosti. Mírně podávané návody – průměrná (ne)užitečnost.
„Porozumět“ pocitům klienta = zaujmout postoj chtít mu porozumět.
Emocionální kvalita vztahu mezi klientem a terapeutem = oboustranné sympatie a vzájemná úcta.
Pozitivní hodnocení je z dlouhodobého hlediska stejně ohrožující, jako negativní. To, že někomu říkáme, že je dobrý, obsahuje i naše právo říci mu, že je zlý. Čím víc dokážu vztah osvobodit od hodnocení, tím dříve je druhý člověk schopný dospět k bodu, že hodnocení, zodpovědnost je na něm. Chci směřovat ke vztahu, ve kterém nehodnotím ani ve svých myšlenkách. To druhému člověku umožní, aby byl zodpovědným sám za sebe.
Co víme o psychoterapii – objektivně a subjektivně
Osobní změna se facilituje tehdy, když je terapeut kongruentní. Upřímný, bez fasády, otevřeně si uvědomuje a prožívá svoje pocity, které v něm momentálně probíhají, a dá je najevo, pokud je to vhodné. Nikdo plně nesplní tuto podmínku.
Reklama: inkongruencie – člověk to jenom hraje.
Lidé, kterým důvěřuju, protože cítím, že jsou konzistentní, že jsou takoví, jací jsou.
Empatické porozumění – terapeut cítí pocity klienta a je schopný dát dát porozumnění klientovi najevo. VELMI VZÁCNÉ.
Pozor na HODNOTÍCÍ POROZUMĚNÍ: „Rozumím, co vám je.“ „I já jsem měl takový problém,….“ „Chápu,…“
Jak terapii prožívá terapeut, co si myslí:
To je nový člověk, můj klient. Trochu se ho bojím. Bojím se hloubky v něm, tak jak se bojím hloubky sám v sobě. Když si začínáme povídat, začínám k němu cítit úctu a spříznění. Rád bych cítil to, co cítí on a rád bych mu dal svoje pocity najevo. Možná bych pro něj mohl svět vytvořit bezpečnější, aby se mu nezesypal. Byl bych rád, aby moje pocity byly transparentní. Rád bych se vydal spolu s ním na strastiplnou cestu do sebe, do hlubin pochovaných strachů, nenávisti a lásky, které doposud nebyl schopný v sobě nechat plynout. Uvědomuju si, že občas mne může kvůli svému strachu vnímat jako vetřelce, člověka, kterému na něm nezáleží. Ze všeho nejvíce chci, aby ve mně potkal skutečného člověka. Nemusím se znepokojovat nad tím, zdali jsou mé pocity terapeutické. To, kým jsem a co cítím stačí na to, aby bylo základem pro terapii. Potom snad i on bude tím, čím je, otevřeně a bez strachu.
Jak terapie pokračuje, terapeutův pocit úcty a akceptování se mění na něco, co se podobá úžasu, když vidí, jak člověk zápasí, aby byl sám sebou.
Jak to prožívá klient: (mnohem složitější sekvence, může trvat roky, nemusí se to stát vůbec)
Bojím se ho. Potřebuju pomoci. Mohl by ve mně vidět věci, které si neuvědomuju, hrozivé a zlé. Zdá se, že mě neposuzuje, ale určitě bude. Teď, když jsem se mu svěřil (se špatnými názory), opovrhuje mnou. … … Nevím přesně, kdo jsem, ale cítím své reakce v určitých momentech, které zdá se, poslouží jako základna pro mé chování. Možná to znamená být sám sebou. Můžu to tak dělat, protože se cítím bezpečně v vztahu se svým terapeutem. Budu ale schopný být sám sebou i mimo tento vztah? Možná…
„Přišel jsem sem řešit problémy a já jen prožívám sám sebe…“ Intelektuální formulace: je to nesprávné, emocionálně: je to správný pocit.
Terapeut: Zkusíme, jestli z toho něco zachytím, z toho sledu pocitů.
To nebyla nová myšlenka, ale nový pocit, opravdový zážitek, že jste skutečně cítila…
Quid pro quo: Něco za něco. Většina vztahů, které nazýváme láska, má tento postoj. Tento postoj terapeut ideálně postrádá. Postoj terapeuta je neustále probíhající, jednoduchý pocit jednoho člověka vůči druhému. Tento pocit je hlubší než rodičovský nebo sexuální. Jednoduše Vám záleží na člověku a nechcete zasahovat do jeho vývoje ani ho využít pro svoje cíle. Uspokojuje Vás to, že mu pomůžete, aby rostl podle svých představ.
V úspěšné terapii mizí negativní pocity vůči sobě samému a stoupají pozitivní.
Tichá radost z toho, že je sama sebou, současně s omluvou, které v naší kultuře člověk považuje za potřebné k tomu dodat.
Podstata osobnosti je pozitivní. Jeho živočišná přirozenost je sociální, racionální, realistická a směřuje dopředu. Toto stanovisko je cizí naší kultuře. Náboženství (protestantsko – křesťanské) zamořilo naši kulturu názorem, že člověk je z podstaty hříšný a spasit ho může jen zázrak. Freud podává přesvědčivé argumenty o tom, že ID, nevědomá a základní podstata člověka je primárně tvořená instinkty, které, kdyby se mohly projevit, by vedly k incestu, vraždě a jiným zločinům. Terapie spočívá v udržení kontroly nad touto nezkrotnou silou. Ale, v terapii postupně vychází najevo, že tyto pocity nejsou ani nejhlubší, ani nejsilnější a že jádrem osobnosti je samotný organismus, který je v zásadě sebezáchovný a sociální.
