Maminka tří tvorečků, cestovatelka a spisovatelka. Na svém blogu se o svých myšlenkách rozepisuje třetím rokem. V knížce Moje Milá Smrti vnímám především její touhu popsat radost ze života a hledání krásy ve smrtelnosti.
Veronice zemřel manžel, když vylezl na střechu několikapatrového domu, fotil západ slunce a spadl. Snad úplně nejvtipnější a nejironičtější způsob, jak odejít, skoro bych si tak dokázala představit vlastní smrt. A pak i vlastní pohřeb:
Oblečte se, jak je komu milo a příjemno, černá není povinná. Stejně tak po cestě nemusíme mlčet, ani okřikovat děti, aby byly potichu, Terka by byla určitě ráda, kdybychom si povídali, smáli se nebo zpívali. Pokud chcete, vemte s sebou nějakou hezkou vzpomínku na ní. Vše vložíme do krabice, kterou schováme pro děti, aby měly šanci se dozvědět vše o své mamince od lidí, kteří ji měli rádi.
Ideálně by můj pohřeb byl ještě bláznivější oslava života, ale detaily musím teprve promyslet. Taky by bylo fajn, aby to Michal bral vlastně docela v pohodě. A pak si našel ženu, která by se mi líbila.
V takové chvíli (po smrti partnera) to můžete zabalit. Nebo si můžete říct, že o moc horších věcí vás už potkat nemůže. Že už nemáte co ztratit. Že vždycky můžete doufat v lepší zítřky. Smrt není konec, ale je to ta nejpřirozenější věc v životě. Smrt má srdce otvírat a ne zavírat.
Nemá cenu srovnávat, čí ztráta (kohokoli na planetě) byla větší či bolestnější. Stejně tak nemá cenu snižovat svůj prožitek ze ztráty tím, že někdo jiný prožívá ve stejnou chvíli to samé jako já. Nic z toho totiž nepomáhá urychlit vyrovnání se se ztrátou. Co ale má cenu si uvědomit je fakt, že svět se točit nepřestane. Nebe si každý den bude dál a dál volat další a další duše. Ta vesmírná spravedlnost a nevyhnutelnost mi nalévá do těla klid.
Někdy podezírám Boha, že nám dal omezenou délku života jako dárek. Dárek, který nám umožní podívat se na svůj život odjinud.
Cítím, že pokud už musím být silná, tak hlavně pro sebe. Pro nikoho jiného to není třeba. Děti jsem nikdy nebrala ani jako kousek sebe, ani jako kousek tatínka. Od narození jsem je v nímala jako samostatné jednotky, které shodou okolností mají naše geny, ale jejich role je hlavně v tom, aby mi byly životními učiteli.
Prostě mi to dává smysl.
Co bylo nejtěžší po jeho smrti? Přemíra štěstí. To že nemám s kým sdílet každodenní blbiny, nemám komu říct, hele to je krása, viď?
Nakonec píše i pár poznámek do života, které jsou mi blízké.
- přemýšlej, jak být užitečný, dávej, dávej a dostaneš
- jestli chceš něco změnit, změň sebe
- udělej TO teď
- jdi s tím, kdo tě má rád
- nauč se mluvit o tom, jak se cítíš
- směj se, dělej si legraci sám ze sebe
- starej se o sebe, tělo máš jen jedno, měj se ráda, hýbej se a přemýšlej, co si strkáš do pusy
O minimalismu.
Zvykli jsme si na instantní řešení čehokoli. Proto jsou mi sympatické všechny slowismy. Slow food, slow fashion, slow traveling…
Rozhodla jsem se pro vědomou skromnost. Věcí se vždycky ptám. Jak často tě potřebuju? Můžu tě něčím nahradit? Můžu si tě půjčit? Jak tě můžu využít? Jsem díky tobě lepší? Moje emailová schránka musí být čistá. Tíhnu k tomu, aby byl prostor ve kterém žiju „čistý“. Bez zbytečných lapačů prachu.
A o lásce.
Žárlení pro mne není důkaz lásky, ale nezvladatelná touha mít toho druhého pod kontrolou. Lásku musíme vyzařovat, jen pak můžeme být milováni.
A moudrost na závěr.
Svět není krutý a zlý. To náš postoj k němu z něj dělá příšeru. Svět je přesně takový, jaký si ho uděláme.
