Chápu to i nechápu. Terky první rok utekl pomalu, rychle, klidně, spěšně, úspěšně.
Konečně! Už?
Šťastnosmutním.
Raduju se a nostalgicky prožívám vzpomínky, na jejichž archivaci mi tak moc záleží.
Těhotenství mám zvěčněné v tom nejlepším světle. Na hezký porod vzpomínám plná lásky. Stejně jako na rok cumlání, cucání, sosání a vytahování prsu do dálky, ve kterém mimochodem drží Terka Guinnessův rekord.
Díky hormonálnímu pobláznění prožívám každý den s novorozeňátkem v naprosté euforii. A mé, nyní již na sto deset procent cynické já, loví v paměti, jak jen mne to nemohoucí tělíčko mohlo tak těšit.
Těšilo! Každý den s měsíčním tvorečkem, dvoumesíčním i tříměsíčním miminkem stojí za to. Jsem láskou u vytržení.
A s časem se to nemění. Byť nám baby dává zabrat. Marně hledám pozornost pro Michálka a celý Terky druhý trimestr toho nespokojeného tvorečka pouze nosím a tiším a ujišťuju. Love u miminečko naše. Přeci.
Ale i to uteklo. Terka už je na světě déle než v bříšku a ani potom se čas nezastaví.
V desátém měsíci začíná s prvními krůčky a dnes už závodí s Michálkem, doťape do pekárny, na hřiště, a jednoho dne jí zmizí i ta modřina na čele.
S Mimem jsou nerozluční parťáci a rivalové, ničitelé domácí pohodičky a přitom ty nejvděčnější a nejštědřejší bytosti, za jejichž bytí jsme každý den s Michalem neskonale vděční.
Těch Terčiných dní už je tři sta šedesát pět. Slavím symbolický okamžik dceřina dospívání. A s láskou pozoruju její každodenní činnosti.
Spokojeně dupe po bouchalkách, přenáší štěrk, listí a větvičky, šlape v kalužích a blátě, leze do schodů.
Skládá první lego kostky a pochoduje po bytě s lego postavičkami. Jezdí na motorce a bagříku, s nadšením se klouže po skluzavce.
Vyklízí skříně s oblečením, rabuje, vyhazuje, bordelí, tahá boty po bytě a občas v nich i spí, protože si je nenechá sundat.
Miluje knížky. Nosí je z místa na místo a v posteli vyžaduje čtení těch nejoblíbenějších, stále dokola. Má na výběr. Knihy s plyšovými zvířátky, se zvířátky, které vydávají zvuky, knihy plné odklápěcích okýnek i knížky krásné docela obyčejným způsobem. Nejradši ukazuje opičku, plácá se po hlavě rukama. A samozřejmě krokodýla, který dělá hááám.
Rozumí nám. Nedočkavě stepuje před dveřmi, když oznámím, že se jde ven. Zákazy i napomenutí vyvolají spoušť hysterického pláče, který spravíme nošením a odvedením pozornosti.
„Terko! Pusinku!“ Otevře pusu a políbí celý obličej.
„Terko, kde máš pupíček?“ Začnu ji lochtat nosem na břiše a děťátko potěšeně zavrní.
„Terko, nemáš hlad?“ Zpozorní a odcupitá do kuchyně.
Prosebně ukazuje na stůl plný ovoce. „Ham! Haaam!“
Loudí rozinky a může se utlouct po granátovém jablku. Lžičkou nabírá a trousí, co se dá.
Naštěstí máme doma uklízecího robůtka, kterého přivolám telefonem. „Haló, je tady uklízecí robůtek?“ S roztomilým úsměvem se ozve Mimo. „Tady je!“
„A robůtku, posbíráš to granátové jablko?“
Michálek rejdí pod stolem, a na mne pak zbyde jen hodinové koupání, praní, mytí a uklízení Terky, robůtka, stolu, podlahy, stěny, židličky a veškerého oblečení.
Stolování je velká zábava na celý den. Terka mi radostně nabízí kousky zeleniny a povzbuzuje mne svými prvními smysluplnými zvuky. „Áááá.“ Otevírám pusu. „Ham!“ A hned se mi do pusy snaží nacpat další kousek.
Sama krmení odmítá, energicky kroutí hlavou do stran, s dobrotami si chce poradit po svém. Hrabe se v jídle ručkama, prsty, příborem i nosem. Radost pohledět. Vše zapíjí vodou, kterou se konečně, po roce okousávání savičky, naučila pít.
Nakrmené děťátko se pak prosebně kouká prosklenými balkonovými dvěřmi ven, chce jít na průzkum do deštivého, nevlídně studeného světa. Natěšeně capká do výtahu a po celém sídlišti. Zmožená procházkou se ráda ponosí v nosítku.
S človíčkem na hrudi se na sebe křeníme, smějeme, prdíme pusou, obě spokojené a plné lásky. Tyhle podzimní okamžiky si potřebuju uchovat. Rozzářená očička, uslintaná brada, studené prstíky, šťastný tvoreček s červenýma tvářema.
Jsem tak vděčná, že ji mám. Že ji máme.
První společný rok slaví celá rodina. Praprarodiče, babičky i dědečkové, tetičky a strýc, rybička v akváriu. Sváteční atmosféru si ale ze všech nejvíc užívá Michálek. Prozpěvuje stále dokola Happy Birthday, sfoukne Terce svíčku na dortu a láduje se Panna Cottou. Jeden balónek vypustil do povětří a s druhým každý večer usíná v ruce. Nedočkavě plánuje další oslavu. „Zítra bude mít Terka zase narozeniny!“
A proč ne.
Se dvěma batolaty se slaví jedna radost.
Každý den, dokola, to samé.
Mimo. Michálku, Miško, Michale.
Terinko. Terezinko, Terezko. Terko.
Jsem šťastná, že vás máme.
A vše nejlepší holčičko naše.
Rosteš, až je to k nepochopení.
