Já dneska nechci do školky! Prohlásí Michálek, když ho táta vzbudí zpívající fontánkou s množstvím zapálených svíček.
Ok. Tak spolu zůstaneme doma.
Připravuju se psychicky na den plný dětí, zatímco žížalky snídají nejoblíbenější buchtu s mákem.
Předáváme Miškovi dárky, které všechny vymyslel táta.
Mini Minecraftové lego. Učebnice s matematikou pro minecrafťáky. A kartičky s Minecraftem.
A co si přeješ k narozeninám? Ptám se znovu Mima, přestože odpověď znám. Jeho přání mne totiž stále baví.
Přeju si. Hodinku hrát Minecraft.
Půl hodinu koukat. Ale až odpoledne.
A perníček z pekárny.
Odehráno a odkoukáno má Míša již po desáté ráno.
Nechceš se, mami, kouknout ještě na nějaký videjko?
Nechci.
Fotíme fotky. Na památku. Nevím, proč mne ty vzpomínky tak baví uchovávat.
Třeba z nich děti budou mít v dospělosti radost?
Kdesi jsem četla článek fotografa, který si fotek svých dětí cení nadevše. Utkvělo mi to v paměti.
Mami, a mě si nefotila, když mi byly čtyři, ozve se Terezka.
Dobře, tak já tě taky vyfotím.
Zuzka neříká nic, nezaujatě přihlíží. Spokojeně vrní a slintá.
Prostě mě to baví.
Fotit, jak se Terezka češe curaproxem velvet, protože je jemňoučkej.
Cvaknout, jak Michálek tancuje na písničky z playlistu, kde jich má 615, přestože už jich hodně odsrdíčkoval.
Řešíme, že by si Terka přála propíchnout ouška. Ale v Hellu píchají až od pěti let. Tak na příští narozky, slibuju, když ti to vydrží, říkám Terezce.
Terezka k obědu připravuje piknik na dece na podlaze, protože venku je zima.
Půlíme jablíčko tak, aby tam byla hvězdička.
Pak mi češe vlasy a opravdu hodně tahá.
Prý cvičíme vlásky, aby na ně šla nandat gumička s Elsím copem.
Mami, ty všecko musíš vydržet. Jsi máma! Chceš fontánku nebo boban? Já umím dělat úplně všecko.
Miško Minecraft Kostička mi vzápětí ukazuje, jak tahá bejby v náručí.
Hele mami, koukej, tohle Zuzku uklidňuje.
Hlavně jí drž tu hlavičku, trnu strachem. Ale nechám ho.
Protože si chci psát svůj blogísek, místo abych Zuz nosila já.
Poslední dny mne z toho nošení zase začaly bolet záda.
Odpoledne se vydáme na procházku po Spořilově.
Pomalu se stmívá.
Terezka jezdí na koloběžce, které krásně svítí kolečka.
Michálek běhá po cestě se svítícíma botkama.
Volá babička Mája. Přejí s dědou Michalem Michálkovi.
Taťka mi dal ráno zpívající kytku se svíčkama, vypráví se slovenským přízvukem.
Navečer se staví babička Vlasta.
S čokoládovými penízky, borůvkama a Makovkama. Přeje Miškovi.
A Terezce dává pětikorunu do vozíčku na nákup.
Mini oslavu plánujeme na večeři do Brambory.
Vezu tři děcka z domu do restaurace, kde se potkáme s Michalem.
Terezka zvedá otráveně oči v sloup, kdy už bude ta večeře. A upozorňuje na svojí nudu velmi zoufalými pohledy, které na nás vrhá.
Táta kreslí s Michálkem nápis HAPPY BIRTHDAY.
A nakonec.
Číšník ztlumí světla, vypne hudbu a nese Miškovi velký zmrzlinový pohár. S prskající fontánkou!
Michálek se nadšeně usmívá, zvláště, když mu všichni zpívají a tleskají.
Cestou domů poskakuje tak spokojeně, že šlápne do obří kaluže. Což mu náladu zvedne ještě víc.
Sváteční den završí Skype s tetou Áďou. A pět minut Minecraftu.
Jsem vděčná. Děťátka moje. Že jsem s vámi mohla strávit celý narozeninový den.
A ještě víc jsem vděčná za rodinku, kterou společně tvoříme.
Dohromady už je to vašich deset let, šest měsíců a deset dní, co vás máme.
11.1. 2017 počínaje.
Ptám se Mima.
Cítíš se, jako že si velkej, dospělej?
Ne.
Cítíš se jako dítě?
Ne.
Cítíš se na šest let?
Jo!
Vše nejlepší, Mišáčku.
