Děťátko se v břichu převaluje ze strany na stranu, hemží se od rána do večera a velká vyboulenina je buď napravo, nalevo, nahoře nebo dole, z boku či v prostředku pupíku.
Už se to blíží.
Mimovi se snažíme vysvětlit, že bude mít za chvíli sourozence. Objíždíme kamarádky s prťouskama a nakukujeme do kočárů. Nadšeně ukazuje a křičí: „Mimi! Mimi!“
V dětských koutcích tahá panenky miminek. Občas je hladí, občas hodí na zem nebo je štípe s hlasitým zákeřným „Au!“.
V rámci sourozenecké přípravy vytahuju i obrázkovou knížku o pidi novorozenci. Ale jasně vítězí docela jiné téma.
O miminku mu ale hodně povídám.
Donedávna se mazlil s prsama. I teď po nich občas zatouží, tak mu vysvětluju, že prsíčka jsou jenom pro miminko.
Od té doby ukazuje na prsa a křičí: „Mimi! Mimi!“ Miminkova prsa.
Pak si pohladím bříško a řeknu mu: „Tady je miminko schované.“
Sám se rád schovává pod peřinu. A pokaždé, když zmíním děťátko v bříšku zakřičí. „Baf!“
Protože miminko se přestane schovávat, vyskočí ven a udělá baf, to je přeci jasné.
Vysvětluju dál. „Miminko vyleze z bříška, udělá baf a potom začne křičet.“ To Michálek předvádí skvěle. „Uáuá!“
„A když bude křičet, tak na něj musíme být hodný, víš? Budeme se o něj hezky starat a pohladíme ho po hlavičce. Taky mě pohladíš?“
„Hodná, hodná!“ Michálek mě jemně hladí po vláskách.
Jsem opravdu zvědavá, co nás společně čeká.
Bude vnímat mimino jako vetřelce, mučící předmět nebo milovaného sourozence?
Doufám, že ho bude mít rád tak, jako zbožňuje bagry.
Těm co potkáváme na ulicích a silnicích říká „Gagr!“ V knížkách nebo příbězích je pojmenovává něžněji „Gagí!“
V rámci mateřské propagandy vyprávím o bagříkách s nenápadnou infiltrací bagřích miminek.
Před spaním si totiž Mimo vždycky přeje pohádku. Téma je jasné. „Gagí!“
Když už mu nechci říkat třetí pohádku o bagrovi a táta je doma, navzdory mé veškeré snaze o uspání se zvedne z postele a utíká k zavřeným dveřím. „Táta! Táta! Gagí!“
A tak jde vyprávět táta.
Usínání trvá půl hodinu nebo klidně hodinu a půl. V pohádkách o bagrech proto opravdu excelujeme.
Moje bagry vstávají, snídají v kuchyni, chodí na pískoviště, na houby, jezdí po silnici a kopají díry, chodí do lesa a trhají kytky, vaří a mají rodiny.
Řeším i lingvistické a genderové dilema, zdali existují bagřice.
Myslím, že ne, a vyprávím Mimovi pohádku o bagrech homosexuálních.
„Bagr a bagr se měli moc rádi a po tom, co si k snídani vypili naftové kafíčko, se rozhodli mít rodinu. Narodila se jim tři bagří miminka. Zažili spoustu dobrodružství a pak jeli spinkat do svých malých garáží. A spinkají, a spinkají. A my už taky spinkáme“, zdůrazňuju poslední slova.
Ani tahle pohádka ale Michálka nepřesvědčila, jde k tátovi a chce ještě. „Gagí!“
Nakonec usíná. Spolu s tátou.
Přemýšlím, jestli se mu zdá o bagřích miminkách. Jakým způsobem vnímá naše vysvětlování. A jak bude náročné starat se o dva malé tvorečky.
Na miminko se už moc těším. A doufám, že Mimo svým způsobem taky. Snad si časem uvědomí, že mít sourozence je ta nejlepší věc pod sluncem.
Dokonce lepší než bagr.
