„A nebyla by si radši, kdybych byl mrtvej?“
Před měsícem jsem si pořídila knížku Moje milá smrti a jsem z ní nadšená. Konečně se těším na svojí smrt. Když mě takhle pohřbí moji milovaní, to bude bájo. Vysypou popel v Lese vzpomínek. Připomenou si ze mně to nejlepší. A milión mých blbostí bude zapomenuto. Alespoň tak si to představuju.
To bude fajn.
Ale naopak? Kdyby mi měl umřít milovanej člověk?
To je ta nejblbější otázka přeci.
Ale už i na to se mě Michal zeptal. „Víš, přijde mi, že chceš všechno najednou. Rodinu. Kariéru. Cestování. Co kdybych nežil, co bys dělala?“
Na milisekundu jsem si představila, jak se s miminkem vyhříváme u moře.
A pak jsem zpanikařila. To to teda vedu. Ještě, že to byla jen hypotetická otázka. Nemyslel to vážně, že ne. Řekl to, abych se nad sebou zamyslela. Nebo si fakt myslí, že bych byla šťastnější bez něj?
Knížka od krkavčí mámy je příjemná. Oslavuje život a partnerství, dokud tu možnost máme. A smrt v ní nevychází tak špatně jako všude jinde.
Umím si představit žít bez Michala. Ale takovej život je pěkně naprd. Proč bych to dělala? Happiness only real when shared. Přeci.
Patříme k sobě.
Chroupeme spolu brokolici, spálené černé hranolky a nedopečené kuře. Koukáme na seriál.
„Děkuju za večeři, zlatíčko.“
„Love you. Víš? Nedávám to dost jasně najevo?“
Znáš mě nejvíc na světě, jaká jsem s Tebou, jaká jsem byla, co se mi líbí, co mám ráda.
Dokážeme se spolu bavit snad úplně o všem, můžu Ti to říct a ty si mě poslechneš.
Jsi nejvtipnější. Jsme vtipná dvojka. Ty máš svoje vtipy a já je opakuju. Taky mám svůj jedinej vtip, kterej je vtipnej navždycky.
Milujeme naše děťátko. Našeho tvorečka.
Jsme na sebe magnetický.
„Ty jsi tak sexy!“ Když jdeš ráno na meeting.
„Slušíš si!“ Když se maluju na společenskou aktivitu.
Jakmile nastane velký problém, snažíme se ho konstruktivně vyřešit. Chci čokoládu, dojdeš mi pro ní. Chceš pivo, skočím Ti pro něj.
A pak do sebe láskyplně rýpeme. „Zlatí, vážně? Další pivíčko?“ „Zlatí, desátá čokoláda? Jsi si jistá? For a while on your lips, forever on your hips.“
Máme vlastní jazyk a společné vzpomínky. Kvítek, cos mi vtisknul do dlaně. Jak jsem na stůl vysypala srdce z cukru. Jablko v porodnici. Jak miminko začalo lozit. A nekonečně dalších maličkostí. To jsme my.
Umyješ nádobí a já umeju nádobí a plánujeme společnou báječnou budoucnost.
Jsi moje druhé já na matraci, objímáme se na dobrou noc, říkáme si love you každý večer. Usínání s Tebou je ten nejlepší pocit, co znám.
Sníme společně. Probouzíme se společně.
Navždycky.
Být sama je skvělý na pár dní. Na týden. Možná na měsíc. Pak mi vždycky dojde, že jěště lepší je být s Tebou.
Taky chci mít všechno.
To jsem celá já.
Chci všechno a hned. To nejmilejší a nejvtipnější.
Chci Tebe.
(Živýho. Ne asi.)
