„Asi je to tady.“
„Ne, ne! Ještě se vyspíme a zítra to odrodíš, né že pojedeme ve tři ráno jako minule.“
Jedeme ve tři ráno.
…
První porod byl stresující. S miminkem na bříšku jsem v extázi, ale proces z břicha na břicho není snadný. Píchají do mne antibiotika, pitocin a epidurální anestesii. Nepustí ke mně Michala. A ke konci, kdy můžeme být spolu, už nemůžu. Jsem vyčerpaná. Chtěla jsem mystický zážitek a prožila jsem návštěvu v nemocnici. I tak to bylo neuvěřitelné. Jsem vděčná za své ženství. Stvořila jsem děťátko.
Druhého porodu se bojím. Dopadne to dobře? Bude zdravé? A přeju si ještě jednu věc. Udělat si to hezké. Najít v těch bolestných okamžicích krásu.
Chci tvořit hormony důvěry a lásky, gejzíry endorfinu a oxytocinu. Čím víc, tím líp.
Jsem proto vděčná, že první hodiny kontrakcí trávím doma. V tichu a klidu. Těším se z Michalovy blízkosti, ležíme vedle sebe, držíme se za ruce a je nám dobře.
V myšlenkách mluvím k děťátku. Jak ho mám ráda a že to všechno zvládneme. Představuju si, až budu mít milované tělíčko v náručí.
Když mnou projede bolest, zašeptám tělu, že je to tak dobře. A s úlevou pozoruju, jak kontrakce pomalu ustupuje, rozplývá se a mizí.
Věřím si. Jde mi to skvěle. Všechno zvládnu. Opakuju si láskyplnou mantru, sobě a miminku, a snažím se navodit jakési meditační zázemí k přechodu na základní evoluční porodní program.
Do porodnice nespěchám. Ale v záchrance rodit nechci. A tak nakonec jedeme.
Jsou ze mě nadšení. Dnes v noci třetí doktorka. A s jakým krásným nálezem.
Z planety rodících žen jsem nohama zpátky na zemi, dostávám se do reality papírů a lékařských vyšetření.
Ale. Gratuluju si ke skvělému výkonu. Pět centimetrů, na které jsem otevřená, má svoji velkou výhodu. Žádný předpokoj. Ubytují mne rovnou na porodní box. S přítelem.
Po hodinách decentního rození se ale stále nic neděje. Kontrakce jsou docela příjemné a něžné. Michal už má na své žluté židličce přesezený zadek. A zívá.
„Souhlasíte s tím, abych Vám praskla vodu?“
„Jo.“
Blíží se ke mně doktorka s bodákem v ruce, zavřu oči, ale vůbec nic necítím. Plodová voda odteče a kontrakce mám častější a bolestivější.
Snažím se vrátit ke své oxytocinové relaxaci. Moc to nejde. Na vedlejším boxu totiž rodí doktorka číslo dvě. Křičí už dvě hodiny.
Pouštím si do sluchátek hudbu. Zase mluvím k děťátku, jak to hezky zvládáme, a vymýšlím hloupoučké říkanky. „Moje malé miminečko, vylez aspoň malinečko, moje malé miminko, vylez trošku, malinko.“
…
Všechno bolí. Hodně.
Když se ptám sestřičky na epidurál, sdělí mi, že teď už ho dát nemůžou. Navrhnu, že bych zkusila entonox. Odvětí „Na co?“ a zmizí. Zpětně jsem za to ráda. V tu chvíli ale ne.
Zhluboka dýchám a zpočátku se pokouším o žensky něžné porodní projevy. Se zvyšováním intenzity kontrakcí jsem ale slyšet víc, než kolegyně od vedle.
Své nekulturní chování svádím na utlumený neokortex a pradávné instinkty. Křičet mi pomáhá. Ale stejně jsem překvapená. První porod s epidurální anestesií jsem odrodila velmi tiše. A najednou je ze mne hlasité zvířátko.
Křečovitě se držím porodního lůžka.
Vzdychám a sípu a vyju a mezi těmi zvuky ze mne Michal vytáhne odpověď na otázku.
„Chceš mít ještě třetí dítě?“
„Ne! Nikdy!“
Mám pocit, že trochu zneužil situace, ve které se nacházím.
Teď se pro změnu ptá sestřička. „Chce se Vám tlačit?“
Nechce. Ale tlačím. Chce se mi totiž mít děťátko venku. Na další kontrakci čekat nehodlám.
Bolí to. Mám zavřené oči a křičím. Svůj přesvědčivý porodní projev si ale vůbec nepamatuju. Jen vím, že byl opravdu přesvědčivý. Úplně jako bych rodila.
Sotva vnímám, že se doktorka i sestřička rouškují a vytváří sterilní prostředí pro miminko. Jsem vděčná za jejich instrukce.
Zadržte dech. Zaberte! Dejte ten zadeček dólu! Co? Jak? Ahá! Takhle? A ještě víc roztáhněte ty nohy! Chyťte se pod kolenama. Cóó?
Tlačím.
Cítím hlavičku mezi nohama. A pak už nemám sílu.
Znovu tlačím. Je venku! Teď ještě ramínka. A najednou mám vše za sebou. Nebo před sebou?
Na ten okamžik jsem se těšila tak dlouho, že si ho nemůžu užívat víc.
Otvírám oči. Doktorka mi na břicho pokládá mazem obalené miminko.
„Proč nekřičí?“
„Dejte mu chviličku.“
Bláznivě se směju. Nic nebolí. Cítím teplo drobného tvorečka, jeho splašené pohyby a mazlím se s dokonalostí přírody.
„Je to holčička.“
Snažím se o duchaplnou reakci.
„Ne, ne! Vážně?“
Pupečník dotepává a já se ho bezmyšlenkovitě dotýkám prsty.
„Nestrkejte mi tam tu ruku!“ napomíná mě doktorka.
Michal střihá pupeční šňůru. A odchází s miminkem pryč.
Vylézá ze mne cosi teplého.
„Můžu se podívat?“
Doktorka přede mnou roztahuje placentu.
Pak kontroluje porodní cesty. Zakazuju jí šít malou prasklinu. „To bude dobrý!“
Ztratila jsem hodně krve. Jsem unavená, ale cítím hrdost a euforii. Přežila jsem to! Bez analgetik! Na jazyk se mi dere další duchaplná věta.
„Dyť to vlastně bylo strašně v pohodě.“
Nevyslovím ji nahlas. Zblbnout přílivem hormonů se nenechám.
…
Za okamžik se objeví Michal s Terezou.
Je nádherná. A tak se společně pyšníme, jak se nám povedla.
Přikládám miminečko k prsu.
Pak mi sestry vysvětlí, že děťátko má nižší teplotu, že ho ještě na chvíli ohřejou v inkubátoru. A berou nám ho.
Další hodiny ležím na porodním boxu. V tom samém jako minule. Shodou okolností mne odrodila tatáž paní doktorka.
Potom se stěhuju. Sestřička mi na oddělení šestinedělí přiděluje ten samý pokoj a to stejné lůžko.
Až na ty čtyři náhody je ale můj druhý porod jiný. Jde mi to líp.
Odpočívám na posteli. Srovnávám se s neuvěřitelným, neopakovatelným dnem ve svém životě.
A pak mi konečně přivezou Terku.
Nevěřícně se tulím k malinkému tělíčku.
Dokázala jsem to.
Měla jsem to hezký.
