Jsem na severu Thajska ve vesnici Pai.
Život je tu snadný. Cestovatelé přelétaví.
Ani já se nedokážu zastavit.
Sotva stačím vlastnímu tempu.
Ale je tu krásně.
Cpu do sebe bílý toast s marmeládou z plastové krabičky. Sním i druhý, který mi nabídne soused. Prý se snaží vyhýbat „processed food“. Nevím, co to je, a na toastu nevidím nic špatného.
Naproti mně sedí štíhlý kluk. S příjemným úsměvem.
Působí vyrovnaně, láskyplně a jako by věděl víc než já. Nijak to nedává najevo.
Jmenuje se Duke. Pochází z Kanady.
Čte knihu o meditaci a pak mi vypráví o sobě.
„Skoro celý den medituju v pokoji (v bambusové chatičce), ale chvíli jsem měl pocit, že trávím málo času v přírodě a tak jsem se šel projít ven. Měl jsem místo toho meditovat. Teď mi to je líto.“
Cestuje do kláštera v Burmě. Čekají ho celé tři měsíce meditací.
Já mám koupenou letenku do Malajsie, do města Kuala Lumpur. Za dva dny mizím pryč.
Ale nechce se mi. Nechci do velkoměsta. Chci se zastavit.
Duke vypráví o klášteře Suan Mokkh a jeho meditačním centru. V Thajsku je to prý nejlepší místo pro desetidenní meditační retreat, který začíná každý prvý den v měsíci. To znamená za tři dny.
Když vyrazím TEĎ, musím to stihnout. Bohužel víza mi končí desátého. To ale budu řešit potom.
Sbaleno mám během pěti minut. Připadám si bláznivě. Propadne mi letenka do fascinujícího města, odjedu z krásného místa, které jsem po třech dnech sotva poznala, ale kde už jsem si našla příjemné kamarády. Jenom proto abych poprvé v životě meditovala. Ani nevím, co meditace je. Sezení na zemi?
Nervózné čekám na autobus. Je plný. Další též. V Pai je nekonečně turistů a všichni dnes odjíždí na legendární Full Moon Party. Bez rezervace se konečně po sedmi hodinách nervózního čekání a popíjení mango smoothies vezu po šílené cestě do Chiang Mai. Tři hodiny klikatění a tak tak stíhám noční autobus do Bangkoku. Během dalších deseti hodin sotva zamhouřím oči. A v Bangkoku koupím poslední místo v autobuse buhví kam. Doufám jen, že mi stewardka řekne, kdy vystoupit. Google mi přeložil „klášter“ do thajštiny. Mávam displejem před jejíma očima. Snad pochopí.
Mám dorazit ve čtyři hodiny odpoledne. Nejistě sleduju GPS. Pak se telefon vybije.
V devět večer, když už nedoufám, mi paní zaklepe na rameno. Vystupovat.
Vysadí mne uprostřed dálnice. Nejistě se rozhlížím. Všude je tma.
Přejdu. Koupím si čokoládovou zmrzlinu, abych si ještě trochu užila života. Nakonec najdu cestu k nedalekému klášteru. Mnich si vyžádá ID a odvede mne do části kláštera určeného pro ženy.
Vítejte v Suan Mokkh.
Ubytují mne ve skladu koberců a moskytiér. Alespoň to tak vypadá. Je tam spoustu koberců a spoustu moskytiér. Ale možná to je noclehárna.
Po třiceti hodinách cesty a stresu v autobusech se mi na prkenné podlaze spí opravdu pohodlně. Tak snad jen abych prošla přijímacím pohovorem.
Pátek, den registrace.
Podepsala jsem smlouvu o účasti na desetidenní meditaci.
Letadlo do Kuala Lumpur je fuč. A místo toho?
Deset dní bez mluvení. Sedm hodin spánku denně. Na betonové posteli. Žádné zkrášlování. Bez ubližování i těm nejmenším zvířátkům. Žádné technologické vymoženosti. Bez fejsbůčku, mp3, knížek, deníku. O vegetariánské stravě ráno a v poledne. Samozřejmě bez vlastních dobrot, alkoholu a kávy. A vstávat se bude ve čtyři ráno.
Let´s face this challenge.
Pro pochopení vkládám detailní program.
4:00 Wake up bell (šílené bouchání do nejhlasitějšího zvonu ever, ve čtyři ráno!)
4:30 Sitting meditation (sezení na písku v meditační hale, za tmy, bez usínání, s prázdným žaludkem a bolavými zády)
5:15 Yoga (moc příjemná, konečně jsem probuzená a máme báječnou, krásnou a milou lektorku)
7:00 Dhamma talk & Sitting meditation (mnich mluví anglicky, čemuž moc nerozumím, a pak zase sedíme na písku a snažíme se neusnout)
8:00 Breakfast & Chores (jídlo! hurá! každý den ta samá rýžová kaše s mrkví a kukuřicí a speciálním špenátem, poté úkoly, někdo uklízí záchody, jiný umývá podlahu, já si to chtěla udělat příjemné, takže zametám listí pod stromem a je to moc fajn)
10:00 Dhamma talk (mnich si zase něco mumlá pro sebe (a nikdo nerozumí) nebo nám pouští nahrávky amerického mnicha, kterému i rozumíme, takže je to pak příjemnější a docela zajímavé povídání o buddhismu)
11:00 Walking or standing meditation (chůze kolem meditační haly nebo chození po hale na chodící meditaci, patnáct kroků z jedné strany na druhou)
11.45 Sitting meditation
12.30 Lunch & chores (oběd! a zákusky či ovoce, někdy výjimečně lahodné, někdy opravdu zvláštní)
14.30 Meditation instruction & Sitting meditation (sezení s bolavými zády)
15.30 Walking or standing meditation (chození)
16.15 Sitting meditation (sezení)
17.00 Chanting & Loving Kindness meditation (zpěvy ve speciálním duchovním jazyce – stále si pamatuju text: Namó Tassá Bhagavató Araható Samá Sambuddhasá)
18.00 Tea & hot springs (nejočekávanější čas dne, po lahodném kakau (bohužel jen každý druhý den) oblékáme sarong a bahníme se v krásných průzračných lázních se spolumeditujcími ženami.
19.30 Sitting meditation
20.00 Group walking meditation (skupinové chození okolo meditační haly)
20.30 Sitting meditation
21.00 Bedtime (the gates will be closed at 21.15) (vyčistit zuby, schovat se pod moskytiéru a usnout na koberci na betonové posteli, a hlavně být do 21:15 v areálu ženských betonových kójí, jinak hrozí sežrání komáry)
Otázky na pohovoru jsem zodpovídala s napětím.
„Meditovala jste někdy?“
„Ne. Ale chci se to naučit.“
„Cvičíte jógu?“
„Zkusila jsem jednu lekci. Bylo to, ehm, zajímavé.“ Nejsem zcela upřímná. Jóga, kterou jsem zkoušela, byla strašná nuda. Poledance je zajímavý. To jsem si nechala pro sebe.
„Jste si jistá, že je pro vás meditační retreat vhodný? Opravdu? S meditací můžete začít v klášteře, bez pravidel pro meditační retreat. Ten je mnohem náročnější.“
„Jsem si jistá.“
Mám v sobě malou dušičku. Jsem si jistá asi tak na 1%.
Zaplatila jsem vstupní poplatek a uschovala si u mnišek mobil a deník a čtečku a sluchátka. Sbohem zábavičko.
Oblečení si nesu do betonového pavilonu, kde jsou v kójích ubytované další ženy. Muži mají pavilon jinde. Na jídlo máme také vyhrazené oddělené prostory pro ženy a pro muže. S muži krom toho, že samozřejmě nesmíme mluvit, nesmíme ani navázat oční kontakt. Abychom neodvedly pozornost od jejich meditace.
…
Přivítala nás bouřka, blesky a drobné kapičky deště. Vítr je zavál i pod střechu meditační haly. Po areálu chodím bosky a vyhýbám se mravenečkům a jejich cestičkám. Život je jednoduchý.
Až na oblékání se a mytí v sarongu. S ostatními spolumeditujícími ženami nahlas (dnes ještě můžeme mluvit) zápasíme při vázání uzlu a upnutí tunelovité látky (popsala bych ji jako velký ručník, sešitý bočními stranami k sobě, plachtovitého materiálu s délkou na jedno a půl omotání okolo prsou). Prostě nepraktický a nedržící kus hadru. Ale máme si je oblékat do lázní a při koupání a ideálně i přes legíny či uplé oblečení, aby obrysy těla nevynikaly. V sarongu na sebe leju misky z nádrže naplněné studenou dešťovou vodou. Druhou rukou se snažím, co můžu, aby ze mně nespadl.
Večer nám povídá mnich v kápi. Je naprostá tma, svítí jen malý plamínek svíčky, který se odráží v jeho brýlých. Vypadá jako z hvězdných válek.
Shlédneme krátký film o klášteru Suan Mokh a o jeho odlehlém meditačním centru, kde se teď nacházíme.
Pak už zazní sotva slyšitelné „good night“.
A deset dní ticha začíná.
Sobota 1.8.2015, den 1.
Bála jsem se, že mě ve čtyři ráno nic neprobudí. Mýlila jsem se. Moorning bell má něžná ouška mučil dvacet minut.
Vylezla jsem polámaná z moskytiéry.
Ale za východ slunce a rozkvétající leknín to stálo. Zvon nahradil cvrkot, kuňkání a milión zvuků džungle. Po ranní meditaci (nečekala bych, že mě budou tak moc bolet záda) nám znovu povídá mnich. Ničemu nerozumím. Ale nakonec pochytím BREAKFAST TIME. Šťastný okamžik dnešního dne.
U oběda se objeví parta skotačících opiček. Pozoruju je s nadšením a pojídám přitom dezert. Želé kuličky se sladkou kukuřicí zalité velmi slaným sójovým mlékem.
Večer chodíme půl hodiny okolo meditační haly. Tohle je tedy ta „walking meditation“.
Neděle, den 2.
Nenávidím komáry.
NENÁVIDÍM KOMÁRY.
Neeeenáááááávidíííím koooooomáááááááryyyyyy!
Všechno mě svědí. Ranímu mnichovi nerozumím ani slovo. Jím divnou snídani. Stejně jako včera. Mám bláznivou náladu a přemýšlím, zdali existuje horší práce, než x-krát zvonit na ten nesnesitelný zvon.
Možná mi zlepšil náladu rozkvétající ibišek nebo žlutý leknín nebo pozorování kapek na zeleném listu.
Déšť je také uklidňující. Mám pocit, že jsem poprvé meditovala a vydržela v té bolavé pozici (méně než 5 minut, ale přece) .
Mám radost z trička jedné slečny s nápisem:
YOU ARE WEIRD
I like you
Přejedla jsem se rýží a tofu a batáty a guave a melounem a rambutanem a zeleným listím zvláštního druhu špenátu. Ukořistím tři sladké kokosové kuličky. Nezbylo na ostatní. Tak se stydím.
Po obědě si každá vlastní misku umýváme v několika lavorech se špinavou vodou až po vodu úplně čistou. Brouzdáme bosé v potopě na podlaze. Alespoň mám čisticím prostředkem pořádně umyté nohy.
Myšlenka “možná by bylo lepší povolit hodinky než stále mlátit do zvonu” mě nenechává v klidu.
…
Odpoledne se citím lépe.
Dýchám.
Je to krása.
Pozoruju, jak se slečna přede mnou se opatrně vyhnula stonožce během chodící meditace.
Při thajských modlitbičkách pozoruju gekony běhající po sloupech.
Mnichovi, zatímco předčítá, zazvoní mobil. Pronikavou starou znělku. Všichni se rozesmějou.
Večer jsem DOKONALE ŠŤASTNÁ z walking meditation. Mléčná dráha. Blesky na obzoru. Blikotajíci světlušky nad jezírkem. Svíčky rozestavěné podél cesty. Lehký vánek. Cvrčci.
Všichni odchází a já cítím propojení s přírodou. Vyšel měsíc. Odráží se na hladině.
Sedím na břehu schovaná před komáry v dece na spaní. Pomalu dýchám. A nevnímám čas.
Zapomněla jsem, že brána do mojí neútulné komůrky s betonovým ložem, kobercem a moskytiérou, už je dávno zavřená.
Snažím se usnout na betonu v meditační hale, kde cvičíme jógu. Malou dekou se chráním před komáry. Neúspěšně.
Po přibližně třech hodinách stresujícího nespánku zaduní zvon a já se nenápadně proplazím do ženské budovy. Bojím se, že mne pošlou pryč a já sem cestovala zbytečně.
Nikdo si mne naštěstí nevšiml. Ale ani mne nenechají dospat krušnou noc. Pomocnice prochází příbytky a vyhání opozdilce na ranní meditaci.
Pondělí, den 3.
Na posteli mne vítá obrovský pavouk. Jsem nevyspalá a deprimovaná komáry. Rannímu mnichovi jsem porozumněla první pár slovíček. „Bí in & bí out“. V překladu: breathing in and out.
Tak pracuju na bí in and bí out.
Jde to. Jaksi taksi.
Když před obědem odcházím z přístěnku, hlasitě bouchnu dveřmi svojí kóje. Jak můžu být tak hlučná?
A proč musím tolik přemýšlet, co si myslí ostatní?
Začínám být taková vnímavější sama k sobě, ke svým pocitům. Asi je to dobře.
U oběda jsem upila nejhnusnější čaj. Ever. Byl narafičený na ty, co rádi zkoumají nové věci. Pak jsem si všimla nápisu. Domácí všelék. Na zácpu a nachlazení.
Naštěstí nepotřebuju, ale někteří ho žunkají jako o závod. Hm. Ble.
Ble ble ble.
Po obědě spím.
A pak mne rozveselí stará paní. Usne při meditaci a svalí se z meditačního polštáře do písku. S omluvným úsměvem se rozhlíží po ostatních. Usmíváme se. Také se cítím na spadnutí do písku. Ale v meditační hale se ležet nesmí. Vyzkoušeno. Přijdou pomocníci a napomenou mne.
V polospánku objevím na stropě obrovského modrozeleného gekona a tři drobné krásné ještěrky.
Večer v horkých lázních počítam štípnutí komárů. Snažím se meditovat nad štípanci a posílat komárům lásku.
There is nothing. No ego. Only nature.
Ale příliš to nepomáhá.
Úterý den 4.
Stále žiju!
A málem jsem znovu spala venku. Usnula jsem v hale a brána už byla zavřená. Polobdělá zoufale buším na kovová vrata. Potřebuju svojí moskytiéru!
Naštěstí jsem se dostala dovnitř a spím až do rána.
Je krásný východ slunce (zlatá čára nad obzorem) a rozkvétá druhý leknín na jezírku u meditační haly.
Na meditaci se snažím soustředit, ale většinou se mi to podaří až ke konci hodiny.
Snídaňovou radost mi udělalo lahodné siamské pidibanánové dvojče.
A při meditaci usnula další stará paní. Nejsem jediná tak šíleně unavená. Hned se cítím lépe.
Zachránila jsem slečnu před pavoukem a zvládla padesát dechů skoro bez myšlenek. V lotosové poloze. Jsem na sebe hrdá.
Mám v sobě mír a na sobě hutnou vrstvu repelentu.
Čokoláda k večeři (ze sójového mléka) náramně hřeje v žaludku. V sarongu se rozvaluju v horkých lázních. A jsem superštǎstná.
Učím se nemlátit dveřma. A večer? Skoro celou hodinu nerušeně medituju.
Středa, den 5.
Ranní jóga doopravdy léčí má bolavá záda.
Snídani (stále to samé – rýžová kaše, kukuřice, mrkev, zelené listy a banány) jsem si konečně vychutnala.
Hurá.
A netřískám dveřma.
Hrabání listí (náš každodenní posnídaňový úkol) bylo fajn. Byť do zítra listí zase napadá.
Nicméně. Chtěla jsem se ulít z meditace a zůstat v betonovém pokoji. Děsně mně bolí záda a jsem opravdu ospalá a nechce se mi. Nic.
Jenže mne vyhnaly z jizby. Pomocnice. „Je to povinné“.
Tak jdu. Trpět.
Čtvrtek, den 6.
Slečna sousedka se mnou mlčky sdílí deštník, další slečna mi po józe odnese karimatku, jiná naplní hrníček čajem a s úsměvem mi ho podá. Už nemůžu z těch laskavostí. V dobrém smyslu. Meditace kouzlí s lidskou duší.
S kolegyňkou na zametání listí jedeme pod naším super listnatým a krásným stromem jako sehraný tým.
Beze slov.
Zálibně pozoruju zábavné módní výstřelky. Zakázané legíny. Každá fusekle jiná. Šátek či sarong přes triko místo sukně. Cokoli. Všem je jedno, jak vypadáme.
Hlavně, že je nám pohodlně.
Jenom musíme dodržovat pravidla. Zahalená ramena i kolena. Abychom příliš nesváděly chlapce.
První večer to říkal Starwars mnich. Musíme nosit podprdu, aby nebyly vidět bradavky. Když vyslovoval „nipples“, trochu se mu zadrhnul hlas.
Taky se tu nemá masturbovat.
…
Odpoledne nám jiný mnich vypráví příběh o víceméně bílém býkovi (basically albino buffalo), kterého ochočil modlitbou a býk mu uhnul v cestě do vesnice pro snídani. (Vesničané mnichům každé ráno darují jídlo – alms food.)
Začíná to být superzábavný tábor. Mnich vypráví historky a už se na nás zarputile nemračí. Pozoruju svůj Pavlovův reflex při zazvonění zvonečku na konci sezení. Čokoláda (kakao) čeká! Vypila jsem tři hrnky, až je mi zle.
Jdu si dáchnout do lázní.
Miluju to tu.
Večer se loučím ve své intimní ceremonii s minulostí. Pálím tajný dopis. V lucerně. To abych se netrápila tím, co bylo, a soustředila se na přítomnost. Začoudila jsem celý betonový pokojík. Ale bylo to fajn.
Pátek, den 7.
První aktivita po ránu je procházka na záchod podél všech betonových kójí s kartáčkem v ruce. Ťapu rozespalá. Dochází mi překlad slova MINDFULNESS. Vnímavost. Všímavost. Po sedmi dnech. Rozsvítila se mi v hlavě žárovička. Angličtina žádná sláva.
„Good moorning good friends,“ vítá nás mnich v písečné hale.
Zdá se mi to nebo se všichni usmívají víc a víc?
Při chodící meditaci koukám na hořící palmové listy a thajce nabodávající popadané kokosy na tyče. Zdraví mne širokým úsměvem. Pálí listí a udržují areál v celé své kráse. Tráva je posekaná, na záhonech zraje papája, v části areálu rostou stromy karamboly a vysoké palmy s kokosy.
Na cestě pozoruju stonožku bloudící pískem. Kroutí na mne hlavičkou. Všude létají nádherní motýli. Taky nechápu, jak mravenci přes noc dokážou vyšlapat v písku hlubokou dálnici. A našla jsem šťastný kokos!
Což stejně nepomáhá mojí náladě. Rázným krokem procházím celý areál a chci pryč. Meditace je naprd. Chci pryč a zase nechci. Večer není čokoláda. Všichni vypadají opravdu zuboženě. Ale možná do nich promítám jen své pocity.
Sobota, den 8.
Prší a slunce vychází skrz kapky.
V batohu se mi usadili mravenci. Tisíce mravenců. Zalíbil se jim obal od banánových muffinů. Nechápu jak batoh (a obal) našli. V nejvzdálenějším rohu místnosti?!
Ale ani jednoho jsem (snad) nezabila. Vyskládala jsem všechno oblečení z batohu, vyzametala příbytek a vyhodila obal od muffinů. Doufám, že se mravenci sami od sebe odstěhují.
Zábavný mnich nám vysvětluje DUKHA. Cyklus utrpení. Je to moc složitý, ale obrázek se mi líbí.
Všichni se smějeme, protože mu po zátylku na hlavě leze ještěrka.
Cítím se skvěle. (Asi tuším čokoládu.)
Zapomněla jsem si sukni (sarong) přes legíny a připadám si tak ňák nahá.
Večer mi došel repelent. To znamena jediné. Blíží se má smrt. Naštěstí si ho můžu koupit od pomocnic. Prolomila jsem mlčení a požádala o něj.
Taky vyvěsili zítřejší speciální rozvrh. GREAT SILENT DAY. Velký den ticha. Bála jsem se, že nebude snídaně. Bude!
Zatímco čtu, co nás čeká, spustí se obrovskej slejvák. Běžím se převlíct do sarongu a ponořená v horkých pramenech dámských lázní hltám OČIMA velké kapky. Odrážejí se od rozčeřené hladiny a tančí v rytmu deště. Och.
Myslím na rodinu a vysílám loving kindness všemi směry. Buddhismus je prostě super.
Neděle, den 9. Den ticha.
We will try to live like a monks, one substantial meal a day.
Do not write or read anything. No lying down or excercising. Be aware of the present moment.
4:00 Rise
4:30 Meditation
5:30 Yoga
7:00 Group meditation
8:30 Breakfast
10:30 Group sitting meditation
11:00 Own meditation
1:00 Tea
2:30 Group & own meditation
6:00 Tea
7:30 Group sitting meditation
8:00 Own meditation
Pondělí, den 10.
Včerejšek byl den nudy. Žádné poznámky. Cvičím jsem jógu. Pozoruju hodinu leknín a život rybiček a hmyzíků ve vodě. Rozvíjim meditační etologii.
Všichni tak nějak podřimují. Bloumám po areálu a počítám vteřiny.
Peru.
A pak je konečně den ničeho za námi.
Dneska se už fakt strašně těším pryč. Na život. Na lidi. Moc se těším.
Ráno jsem meditovala hodinu v lotosové poloze. Jakože tak, jak se to má. Jsem prostě dobrá!
A večer bylo sdílení zkušeností s meditováním.
Stálo za to vydržet deset dní. Ten večer byl kouzelný a zajímavý.
Svůj příběh vyprávěla paní se jménem DHARMA. Jiná mluvila o drogách. Antidepresivech. Další kluk o podnikání. Jiný o nádoru. Další paní hovořila o své těžké celoživotní nemoci. Jedna sympatická slečna mluvila o ekologii. A jeden kluk tu byl už počtvrté. Tolik příběhů. Konečně jsem slyšela hlasy mých spolumeditujících. Plné silných emocí.
Taky chci něco říct. I když si připadám jako mimoň. Dodávám si odvahu. Poděkuju za večerní kakaa a vysvětluju mnichům, že bych je za všechno, co pro nás dělali, ráda obejmula. Sice se ženy mnichů nesmí dotknout, ani se jim nesmí kouknout do očí. Ale stejně. Klobouk dolů, bylo to super, a loving kindness na vás.
Den 11.
Prodlužuju si víza (bez problémů, jen zaplatím spoustu peněz), cestuju k moři na báječný ostrov Koh Phangan. S kamarádkou z retreatu cvičíme jógu na pláži a radujeme se ze slov, matrace v bungalovu a volnosti ve výběru jídla.
Zkusím žít vegetariánsky a meditovat, co to půjde.
Bylo to krásné.
Víc než výzvy, kterou jsem v desetidenní meditaci hledala, si teď vážím nových pocitů a (spíše přechodné) vyrovnanosti. Tohle jsem v Thajsku potřebovala najít.
Po dlouhé době.
O rok a půl poté mi napsal Duke email:
„So did you finish the retreat? :)“
Slíbila jsem Dukovi, že mu po meditaci napíšu a nakonec jsem nenapsala. Tak se to teď snažím napravit. Popisuju svůj život, že máme miminko, jak byla meditace náročná, vše co si pamatuju. A že teď meditování moc času nedávám. Jsem zvědavá na jeho příběh. Odpověď píše krásnou, tak si to sem musím vystavit.
„Tereza!
Dnes.
Meditovat jsem úplně nepřestala, ale ani pořádně nezačala. Po workshopu od Very se snažím začleňovat prvky meditace do svého života, cítím, že to potřebuju a že mi tak je lépe.
Snažím se každou chvilku, když si vzpomenu, udělat pár vědomých nádechů, s procítěním svého těla a přítomného okamžiku.
Na chvíli se zastavím, vnímám nejprve očima, pojmenuju pět věcí, kterých jsem si všimla a do té doby je třeba ani neregistrovala. Pak se snažím popsat čtyři tělesné pocity, třeba, že mi je příjemně teplo na ruce, že mi fouká vítr na krk a tak. Další krok jsou tři sluchové podněty, slyším svůj dech, hudbu, ťukání do notebooku. Pak mám pojmenovat dva vjemy, které cítím nosem. A nakonec jeden chuťový.
Další cvičení je vnímání jídla a každého sousta. Chuti, pohybů ústy, polykání.
A poslední, o co se teď snažím, jsou okamžiky uvědomování si štěstí, prodýchávám si příjemné a šťatné okamžiky. Jaro, procházku, pozorování děťátka, jak si hraje, večeři s Michalem, slunce, čerstvý vzduch. Cokoli příjemného si snažím plně uvědomit a zapamatovat. To je teď moje nejmilejší zábava. A k tomu trénuju pocity vděčnosti. Ještě to dovést k dokonalosti a vděčně procítit i ty docela obyčejné chvíle.
Chtěla bych si dávat i meditační pětiminutovky, ale místo toho se jen snažím vynechat večerní facebook a instagram, jen tak sedět a na nic moc nemyslet.
Teď.
Dýchám.
Ležím na pohovce.
Pomalu ťukám do počítače a jsem ráda, že zrovna tyhle písmenka, protože o meditaci jsem dlouho chtěla napsat.
Poslouchám příjemnou hudbu.
Michálek spinká.
Už jsem docela unavená, je dávno po půlnoci.
Těším se na spánek.
Je mi hezky.
A tak se na ten pocit soustředím.
Nic víc teď nepotřebuju.
Možná jen to dobré kakao z kláštera bych ještě chtěla ochutnat.
A možná se tam jednou alespoň na chvíli vrátím.
