V létě jsem na chvíli zapomněla.
Vnímat Tě každý den novýma očima. Sledovat upřeným pohledem, kým vlastně jsi.
Strach, že pro Tebe nejsem dost dobrá odváděl mojí pozornost.
Naslouchat. Odezírat emoce z tváře porostlé strništěm, hltat Tvý slova.
Přehlušily je děti, mý myšlenky a šestnáct kilo navíc.
Cítit Tvojí vůni.
Což mi připomíná, musím Ti koupit TERre d’Hermès k Vánocům.
Držet Tě za ruku a mít jistotu, teplo Tvý přítomnosti.
Ráda se totiž konejším větou, že všechno zvládnu sama.
Uvědomit si, jak moc mne přitahuješ. Svojí silou, tichem a odlišnostmi.
Bavit se tím, jak mě lechtají Tvý vousy a jak ráda líbám Tvoje rty.
Zapomněla jsem, že chci být.
Tvoje.
Ale teď si tu svojí písničku o lásce až do konce našeho světa. Zase přehrávám na repeat.
Je to dobrý pocit říkat lavjů, milujutě a lásko.
Obejmout Tě, když se jednou za rok vrátíš nad ránem z párty. Trochu mimo nebo spíš úplně můj Mimo.
A každý den si pro jistotu připomínám. Poznámku vepsanou pod víčky.
Že už znovu nechci zapomenout.
