Černobílá vzpomínka na mé nejnáročnější a přitom nejkrásnější těhotenství.
Své čtvrté těhotenství jsem na sebe moc hodná, především kvůli šílené únavě, nechutenství a péči o dvě děťátka. Smířila jsem se s návaly horka, nízkým tlakem, nevyspalostí a nespavostí, refluxem, nedostatkem železa, bolestí nohou, otoky rukou, kachní pomalou chůzí. Ale nevynechám příležitost, abych si nepostěžovala tomu, kdo je ochotný naslouchat. I syndrom dolní duté žíly ráda vysvětlím na potkání.
V prvním trimestru si kvůli únavě a nevolnostem krátím pracovní úvazek, mateřská nemateřská, hlavně abych znovu nepotratila. A na “dovolenou” odcházím jak jen to je možné.
Měním gynekoložku. Která se mne narozdíl od bývalého gynekologa nesnaží přesvědčit o tom, že bych měla místo rození dětí a péče o ně pracovat a být užitečná. Nebojím se jí požádat o neschopenku do práce, když opravdu nemám sílu na vrtání zubů. Všechno mi vysvětlí, chová se moc hezky k mým děťátkům, které s sebou beru na screeningy místo Michala. Mám doma spoustu fotek z ultrazvuků a v posledním měsíci pozorujeme na černobílé obrazovce vlasatou hlavičku miminka, což jsem doteď netušila, že je vůbec možné při vyšetření vidět. I když je to taková blbinka.
Odpočívám, věnuju se v rámci možností děťátkům, s Michálkem každý týden sledujeme, jaká zeleninka je miminko podle aplikace Nurture.
Beru s nadhledem všechny rady a poznámky známých i neznámých.
Nevyčítám si svojí těhotenskou roztržitost a zapomnětlivost. I když to jde docela těžko. Zvlášť když jdu znovu na toaletu, kde jsem před minutkou byla. Ale zapomněla jsem to. A chce se mi. A pak nic. Achjo.
Instagram jsem si kvůli dramatickým historkám z porodních sálů, které na mne všude začaly vyskakovat, zakázala. Zprávy pro stresující všudypřítomnou válku a covid nesleduju.
A tak se od myšlenek na porod rozptyluju více či méně (ne)užitečnými aktivitami. Stěžuju si na drobnosti a nesmysly. Chodíme s dětmi na procházky. Sleduju online kurzy. Prohlížím si celulitidu ve zrcadle. Vymýšlím kresbičky, černobílé focení a sdílení polonahých fotek retušovaného vorvaníka. Čtu si knížky.
Například jsem se dozvěděla, že ženy v subsaharské Africe si přejí porodit devět dětí za život. Zatímco průměr je „jen“ okolo 7,5 dítěte na ženu. Mortalita žen je tam při porodu okolo 1000 na 100 000 porodů. A úmrtnost novorozenců 80 ze 100 000.
Naštěstí jsem se narodila v Čechách. Nemusím pracovat na poli až do porodu. Dokonce ani nemusím rodit na poli. Úmrtnost žen při porodu je 3 na 100 000. Šestkrát nižší než v USA. A novorozenci u nás mají také o dost větší šanci. Což je svým způsobem uklidňující.
Jakože, opravdu jsem vděčná za všechno.
Negativní těhotenské screeningy. Pohodlíčko na pohovce. Naslouchajícího Michala. Michálka, který mi láskyplně říká: Mamí, ty máš ale velké bříško a prsíčka! A Terezku, která už přes půl roku pobíhá s plyšáky miminy, kojí je, uspává a dává jim dudlíček, aby neplakaly.
Ale stejně se moc bojím.
Celé těhotenství se bojím.
I když to příliš nepomáhá.
Pomůže jen.
Porod bez komplikací.
A zdravé miminko v náručí.
Už aby to bylo.
