Od první mateřské dovolené sním o cestování s dětmi.
A teď si svůj sen plním.
Byť je leden v Praze krásný.
Balíme velký a malý kufr.
¡Sí!
Odlétáme na měsíc na Gran Canarii.
Místo psaní natáčím krátká videa na památku.
A sem tam tu krásu cvaknu.
Prvních deset dní jsme ubytovaní v Las Salinetas, uprostřed ostrova Gran Canaria.
Z prosklené stěny útulného bytu se kocháme výhledem na moře a východ slunce, občas na déšť a výjimečně i na nádhernou duhu.
Jsem šťastná. Jsem spokojená. Jsem u moře!
Je to nádhera.
Pro jistotu se každý den ptám Michala, jestli je také spokojený.
Odpovídá vyhýbavě.
„Ještě nás tu čekají čtyři týdny, tak uvidíme.“
Snažím se, aby měl dostatek prostoru pro práci.
Trávím s dětmi celé dny venku.
Děťátka trochu protestují.
Nejlépe investovaný čas je podle nich čas strávený na mobilu. Michálek si zamiloval aplikace na matematiku a šachy. Terezka si pouští Binga na Youtube.
Nesouhlasím a neschvaluji.
¡Vamos!
Jestli válení se v písku a dunách není ten nejskvělejší animační program, pak už vážně nevím.
Začínám v jednotlivých dnech vnímat opakující se vzorce.
Zaplétání Terčiných copánků, moře ve vlasech, vítr v nohách, táta pracuje, máma kojí, děcka dovádějí, objevujeme další kousek země, k snídani krevety, k večeři piña colada.
Na ten stereotyp dovolenkových dní budu ještě dlouho vzpomínat.
Denně ujdeme deset i patnáct kilometrů po pobřeží a děcka mají stále nekonečně energie.
Já trochu méně, možná díky těm sedmi kilům navíc, ale to, že si můžu nosit Zuz v nosítku bych nevyměnila za nic.
Mít to mini děťátko v batůžku na břichu je navzdory unaveným zádům to nej.
Kočárek jsem nebrala.
S rodinkou jsme našli naši první kešku u majáku.
Slibuju Terezce, že se vrátíme, aby mohla své vytoužené poklady vyměnit za to, co do krabičky přineseme.
Mluvím španělsky, byť sem tam objednám tak trochu úplně jiný oběd.
Baví mne, jak na sebe děťátka pokřikují nová španělská slovíčka.
Učíme se spolu.
Každé ráno plaveme s Michalem snad kilometr v moři.
Vystřídáme se u dětí.
Dnes mám velké štěstí na načasování, k vodě přicházím ve chvíli, kdy na obzoru začíná svítat.
Pozoruju velké červené slunce, jak vychází, paprsky mezi mraky.
A na druhé straně, když se po dlouhé době té krásy otočím a plavu zpět. Vidím úplněk, který se pomalu ztrácí.
Tmavé a přitom do růžova sluncem zabarvené mraky nad horami.
Nedokážu slovy popsat vděk za to představení v příjemně chladném únorovém oceánu.
Další den si Terezka s radostí vykračuje k majáku, kde ji čekají poklady v kešce.
Vyměňuje přesýpací hodiny za malé karty.
Aby si po svém měřila čas, který chápe úplně jinak než dospělí.
Užíváme si to tady.
Rodinné výlety, kouzlo španělského ostrova.
Společně.
O víkendu míříme na jih, na zlatavou pláž a do parku Palmitos.
Nad hlavami, nad celým údolím krouží zkrocení orli, supové a sokoli.
Představují se nám přenádherní delfíni. Nikdy jsem je tak zblízka neviděla.
Schovávám si tu vzpomínku do krátkého sledu obrázků.
Zase jsem si s telefonem v ruce vyzkoušela něco nového.
A krom fotografů, malířů a spisovatelů nově obdivuju i tvůrce videí.
Jak jen dokážou natočit poutavé filmy plné krásy?
Netuším.
Tuším ale, že další dny si chci ostrova užívat více bez neustálého zachycování okamžiků.
Těším se na to.
Zítra se stěhujeme do Las Palmas, na sever.
A nakonec přes celý ostrov na jih, do bungalovů.
Domů letíme začátkem března.
A pak, kdoví.
Naši velkou, skvělou rodinku si dokážu představit kdekoli na světě.
