V zimě jsem prožila své první bezdárkové Vánoce a narozeniny. Tak trochu se mi to zalíbilo. A spěju k dalšímu minimalistickému omezení.
Slavnostně jsem pořídila polici z bazaru a urovnala do ní tři krabice. Tolik hraček jsme nastřádali za rok a půl.
Doma je konečně pořádek a ráda bych, aby chvíli vydržel.
Jednoduché řešení? Hraček chci co nejméně.
Mám k tomu hned několik dobrých důvodů.
Spousty hraček nepotřebujeme, protože většina Michálka brzy omrzí.
Na tři hračky nedá dopustit. Konvičku, lopatku a bábovku zbožňuje. Chodí s nima všude.
Rád si prohlíží knížky. A často si hraje s figurkama zvířátek.
Když si chci s Michálkem hrát s „novýma“ hračkama, na pískovišti je jich spousta erárních. Hračky kamarádek a známých jsou k dispozici, kdykoli je navštívíme. U prarodičů v Bratislavě má hraček milion. A každý dětský koutek je vybavený nekonečnou spoustou zábavy!
Mám pocit, že nejlíp si děťátko vystačí s objevy z domácnosti a přírody.
Kartáčem myje podlahu a dveře, smeták tahá všude po bytě, je naprosto nadšený ze záchodové štětky a rozmotávání toaleťáku, kreslí si na ipadu, pomáhá s věšením prádla. Škrabkou se rochňá v okurce nebo cuketě, krmí nás při snídani lžičkou, shovává se pod deky a polštáře, odemyká každou díru klíčema.
Nepotřebuje ani pískoviště – s lopatkou přehazuje jehličí v lese, štěrk na chodníku nebo v ní nosí popadané mirabelky. Zalévá záhony konvičkou, sbírá jahůdky, žaludy, nezralá jablka a trhá rybíz. Bábovky na písku tvoří v kelímcích od jogurtů a barvy se učí na houbičkách na nádobí. Celé odpoledne tráví koupelí v maltovníku, pije vodu lopatkou, lije ji kolem sebe a poslouchá s uchem ponořeným ve vodě.
Nechci vytvářet zbytečný odpad koupí nových hraček.
Jsou tak levné, lákavé, krásné. Ale trochu mne děsí proces výroby. Kolik se při tom uvolní chemie do vody a do půdy. Kolik se zbytečně spotřebuje energie, kvůli věci, která na pár chvil vykouzlí úsměv na tváři milovaného človíčka, pak zůstane na dlouho zavřená v krabici a nakonec se vyhodí.
Raději si pořídím hračku z druhé ruky. Mám mnohem lepší pocit, že se kvůli mé sobeckosti a touze udělat děťátko na chvíli šťastnějším nemusí nová hračka vyrábět. Potom ji předám dál.
Nemám ráda plasty a chemikálie.
Učím se nakupovat oblečení z přírodních materiálů a potraviny bez obalu. Stále totiž čtu, jak jsou plasty a chemikálie toxické. Z polyesterového oblečení se do vody uvolňují mikroplasty při praní, hračky mají složení, jehož vliv na vnímavý organismus dítěte je NEBEZPEČNÝ, plastových obalů bude za chvíli víc než ryb.
Dobu jedovou beru s nadhledem, ale věřím, že blahodárný vliv na zdraví většina hraček a nového vybavení pokojíčku určitě nemá.
Táta mi nařezal dřevěné kostky, ze kterých jsou oba Michalové nadšení! Je tak jednoduché vyrobit „zdravou“ hračku. A v případě nakupovacího záchvatu ráda podpořím Montessori.
Jsem líná. Nechci každý den uklízet hračkovou spoušť.
Stačí mi knížky a zvířátka na koberci a když mám dobrou náladu, vytáhnu Michálkovi krabici a hned ji zase schovám. Nač si přidělávat práci.
Sama jsem měla málo nově koupených hraček.
Vzpomínám, jak jsem šila šaty na svou jedinou panenku černošku. Navlékala korálky. Vyřezávala lodičky z borovicové kůry, zdobila hůlky z vrby, stavila si v lese domečky a prodávala kytky v zahradním domku. Pokreslila jsem hromadu papírů, vytvořila knížku vílích pohádek a popsala desítky deníků.
Netvrdím, že vím sama nejlíp, co je nejlepší. Protože na své dětství vzpomíná téměř každý hezky, ať si hrál s čímkoli.
Ale.
Kvůli své touze po minimalismu, lenosti v úklidu, zdravotnímu a ekologickému smýšlení jsem dospěla k rozhodnutí.
Michálka naučím tvořit. Cokoli ho bude bavit.
Přeju si, aby byl kreativní, komunikativní, aby se dokázal koncentrovat na jedinou aktivitu delší dobu.
A myslím, že k tomu nepřispěju shromážděním množství plastových hraček z velkoobchodů.
Tak proč je kupovat?
