Píšu Jurovi, že tetování si přeju co nejdříve. Že kojím, ale že chci teď.
Ve zprávě posílám inspiraci, obrázky, které mne zaujaly, nápady v mé hlavě.
A ve studiu pak společně tvoříme finální podobu.
Záleží mi na tom, abych měla tetování přesně podle mých představ.
Měla jsem si ho snad nakreslit sama?
Na druhou stranu mne pálí čas, bojím se, aby se Zuzanka neprobudila, babička nemusela hlídat nemocného Michálka příliš dlouho, Terezku musím vyzvednout ze školky. Po mně přijde kdosi další, ať nemusí čekat.
A tak se učím přijmout jinakost, nedokonalosti, které vnímám, to, že mojí myšlenku přetvořil kdosi málo mně známý vlastním úhlem pohledu.
S návrhem jsem nakonec víceméně spokojená, na Jurův návrh ho dokreslíme modrou barvu, i když jsem původně chtěla tetování jen černé. Přeju si přidat lístečky, tečky, linky. Ať je to tak nějak doopravdy krásné.
Uspávám znovu Zuz.
Tatér si protahuje záda, po jedenácti letech tetování, rozumím tomu. Pak připravuje jehlu a barvičky.
„Možná to bude trochu bolet na těch žebrech“, říká opatrně.
„Tak já jdu domů?“ Odpovídám a usmívám se.
Pak si lehnu na tetovací lehátko naproti zrcadlu, je to zvláštní, ta možnost pozorovat se. Většinu času mám ale zavřené oči.
Prosím o hudbu na pozadí, LP, kterou chvílema nevnímám pro vlastní myšlenky, soustředění se na vrčení strojku, vibrace na kůži, vnímání svých pocitů.
Sem tam je to nepříjemné, a říkám si, už aby to bylo, a na druhou stranu se tak trochu netěším, až bude hotovo.
Líbí se mi to. Tenhle můj rituál pro sebe sama.
Juro se mne ptá, jestli to nebolí, říkám, že dobrý. Nebolí to. Nechci, aby to bolelo. Chci, aby to bylo hezký. Je to hezký. A intenzivní.
Prohlížím si jeho docela černou ruku, na které se učil tetovat, a druhou, potetovanou od známých.
„Nechám se tetovat, když přijímáme nového tatéra do studia,“ říká, a mně se to líbí, ta představa vlastního těla v rámci přijímacího řízení.
A to jsi potetovanej všude na těle?, ptám se ho, když je tetování hotové.
„Ne, nejsem. Třeba na žebrech bych se nikdy tetovat nenechal. Podle toho, jak vnímám ostatní při tetování na těhle místech, hodně je to bolí… Ale každý tu bolest prožívá jinak.“
„Mně to třeba nebolelo“, říkám. Ale vybavuju si pocit, kdy se nedokážu uvolnit a zatínám celé tělo, jak se tomu svému vnitřnímu pozorování jehly tančící po bohatě cévně a nervově zásobené okostici bráním.
Pozoruju drobné kapičky krve na kůži promíšené s černou barvou. Juro je lehce otírá před focením tetování na sítě, kde mne před pěti roky zaujala jeho tanečnice. Pak jsme se ještě znovu tetovali s Michalem, k výročí naší svatby nesvatby.
Juro si to nevybavuje. Docela chápu. Mé pacienty, ať se snažím, jak se snažím. Někdy také zapomenu a pak poznávám pouze podle rentgenu. Máme vlastně docela podobnou práci.
Bavíme se o svých rodinách. Říkám mu, že mám tři děti. „A kdys to stihla?”
Také se diví, že jsem tak rychle zhubla po porodu.
Hrdě sděluju, že z porodnice jsem přišla domů s jednasedmdesáti kily a po dvou měsících mám šedesát čtyři. „Hodně mi na tom záleží, abych byla štíhlá,“ vysvětluju. Chci se líbit sama sobě.
„A co děláš za práci, ptá se?“ Sociální anamnéza. Odhaduje cenu tetování?
„Jsem zubařka. Ale v tom třetím těhotenství jsem toho moc nenapracovala, říkám, bylo mi špatně, byla jsem unavená.“ Vysvětluju, protože chci platit co nejmíň a protože je to pravda.
Na druhou stranu, za ty téměř tři hodiny práce ráda zaplatím, tohle studio se mi líbí, je tak stylové, hezké.
Juro mi při tetování vysvětluje, že se kvůli zvýšení nájmu a nižší poprávce tetování po koroně musí přestěhovat.
A já si říkám, že se do nového studia zase jednou přijdu podívat s dalším nápadem, začíná se mi to líbit, začínám si zvykat.
Platím, posílám peníze přes QR kód a loučím se.
Bylo to hezké.
Intenzivně intimní.
