Za tři měsíce přivedu na svět druhého tvorečka.
Bříško je větší a větší, pomalu končí druhý trimestr, hormony jedou na plné čáře a Michálek stále netuší, co se na něj chystá.
Já trochu tuším, ale více méně to bude zase jedno velké překvapení, byť mám jeden porod za sebou.
A co teprve, až miminko vyleze na svět. Se dvěma děťátky bude ještě víc zábavy než s jedním. Dvojnásobek lásky, starostí a pozornosti. A tak mi to nedá a přemýšlím nad spoustou otázek. Kdy začnu chodit do práce? Kde budu shánět hlídání? Najdu si čas na psaní a kreslení? Chci začít tancovat, ale budu mít vůbec sílu? Zvládnu cestování, po kterém už dva roky toužím? A jak to všechno skloubím s péčí o dvě malá děťátka a o domácnost?
V dubnu jsem se účastnila zajímavé konference EQUAL PAY DAY.
Pavla Gomba z neziskové organizace Unicef povídala o ženách v rozvojových zemích. A jak se máme v Čechách krásně. Viera Černá hovořila o životních rozhodnutích. Věra Švach mluvila o meditaci a jejím projektu o štěstí. A také jsem potkala koučku Janu, se kterou jsem strávila povídací půl hodinku.
Po delší době si s ní domlouvám další sezení. Potřebuju se lépe vyznat sama v sobě.
Setkání předcházejí hodinové přípravy na téma ‚co v životě chci‘. Je toho hodně. Popisuju spousty papíru a čtu zajímavé články, například perfektního průvodce výběrem kariéry.
Pak si s Janou hodinku povídáme.
Mé postřehy?
Baví mne mluvit o sobě, bez přerušování, pouze s doplňujícími otázkami.
Od rodiny a přátel bych se dozvěděla jejich řešení. Chci najít to svoje a tento styl rozhovoru moc pomáhá.
Můj monolog má léčivé účinky – cítím se skvěle, i když trochu rozpačitě.
Koučink si platím, takže pocit, že svými problémy otravuju, si v hlavě minimalizuju.
Janu neznám, relativní anonymita a velká důvěra, že vše zůstane mezi námi, mi dovoluje mluvit spontánně a upřímně.
Hodina je málo.
Jana mne směřuje k přítomnosti, zatímco já se soustředím na budoucnost, jaké to bude za půl roku. Uvědomuju si, že nemůžu předbíhat a že teď to určitě nevyřeším.
Přeskakuju z myšlenky na myšlenku, ale mluvím o tom nejdůležitějším. Tím si mnoho ujasňuju.
A na co jsem přišla?
V určité situaci je prospěšné se vypovídat.
Druhý den už sedím u sešítku a priority si urovnávám.
Nejdůležitější je pro mne rodinu zabezpečit, mít kde bydlet, jíst zdravé věci a disponovat základním majetkem k provozu domácnosti. Byť se starám o děťátko, chci se na tom alespoň částečně finančně podílet.
Potřebuju, abychom stále tak báječně fungovali jako rodina. To znamená, že pro Michala udělám první poslední a to hlavně zajištěním péče o dítka, láskyplnou a psychickou podporou jeho snažení.
Mateřství mne hluboce naplňuje a sotva najdu důležitější životní misi. Michálek mění můj pohled na život a společně strávený čas je opravdové štěstí. Jsem vděčná, že s ním můžu být. A možná se mi podaří z něj vychovat spokojeného a snad i trochu lepšího človíčka než jsem já.
Krom toho se potřebuju realizovat, vyvíjet, přinášet užitek ostatním a mít ze sebe dobrý pocit. Budu rozvíjet kreativitu na blogu a věnovat čas medicíně. Těším se, že po porodu začnu chodit na odborné přednášky a pokud tvorečkové dovolí, tak zase brzy začnu ordinovat. Najdu si čas sama na sebe a na své zdraví, plánuju začít s tancováním.
Dál se chci věnovat oblastem jako je minimalismus, ekologie a nekonzumní přístup k životu. I když to asi nebude žádný extrém, protože ty jednorázové plíny pro mimčo jsou strašně pohodlné. Ale budu se snažit. Za ten dobrý pocit to stojí.
A to je vše.
Mělo to smysl?
Ze setkání odcházím příjemně naladěná, našla jsem si čas sama na sebe, což považuju za velkou věc, nedaří se mi to moc často. To, že na světě existují profesionálové, kteří mají chvíli na moje pidi problémky, je ohromně upokojující. Jen možnost vypovídat se je terapeutická a přínosná.
Už teď mne napadají další otázky, které by bylo zajímavé si tímhle způsobem ujasnit.
Tak proč ne?
