Můj koncept lásky je zděděná kulturní záležitost, potřeba plodit potomstvo, komfortní bublina nebo strach z osamění. Ať je to cokoli, vše dohromady nebo mnohem víc.
Věřím, že v láskyplném procesu s druhou bytostí je nejdůležitější kontinuální poznávání sebe sama a přijmutí své nedokonalé lidskosti ve všech jejích aspektech.
Pak můžu respektovat. Mít ráda a důvěřovat. Vytvořit prostředí vzájemné úcty a obdivu. Poskytnout milému vše, co potřebuje, tak abych sama nestrádala.
A byť se snažím být nezávislá a dostatečná sama o sobě, nakonec největší potěšení nacházím ve sdílení života, v tom, co dělám pro nás, pro Tebe.
Jak jsem k tomu dospěla?
Okouzlení
Budeme spolu mít krásné dětičky. Byl tak roztomilej a hodnej a chytrej a hezkej?! Až moc.
Zapisuju si do deníku po našem prvním setkání.
Naivita. Nadhled. Vtip. Jednoduchost. Černobílost. Ráda koukám na dětské animované filmy. Poslední roky, těhotná či kojící, uroním nejednu slzičku. Chci věřit na šťastné konce.
Michal se do mne bláznivě zakoukal. Píše mi básničku na dva archy papíru. O našich prvních sedmi setkáních, koupeli v ledové Vltavě, lezení po nuselských střechách a jeřábech. Jsem okouzlená. Nejnáhodnější náhodou potkávám kluka, který mne baví, hezky si s ním povídám, líbí se mi a hlavně. Je ze mne paf. Přesně to potřebuju.
Vášeň nicméně nesnese přílišnou expozici realitě jiné osoby. Na základě několika okouzlujících vnějších detailů předpokládá, že lidská nedokonalost se našeho vyvoleného zázračně netýká. Neomezený obdiv je zničen poznáním, které nevyhnutelně přináší společný život. Ten Pravý se nakonec ukáže nesnesitělně otravný jako každý jiný člověk a kouzlo romantického pobláznění vyprchá.
Na Michala dolehla realita brzy. Rozchází se se mnou po čtyřech měsících.
Mé dospívání provázely Kunderovy romány. Směšné lásky. Žert. Nesnesitelná lehkost bytí. Dojímá mne neškodný kýč šťastného života princezen, ale připadám si jako Kunderova postava, laboratorní myš vložená do absurdních milostných románků. Rozcházela jsem se snad tisíckrát. S Michalem věřím, doufám, chci věřit, že k sobě patříme. Nevzdávám to.
„S Tebou jsem lepší. Víš.“ Snažím se mu vysvětlit.
Dva proplakané dny a jsme zase spolu. V tu chvíli intenzivní chvíle vypadají zpětně jako drobná přeháňka. Brzy poté si poprvé vyznáváme vzájemnou náklonnost těmi nejkrásnějšími slovy. Michalovo libozvučné „Lúbim Ťa“ bych poslouchala od rána do noci.
Okouzleni vzájemnými půvaby a zhrozeni odlištnostmi našeho vnímání se vydáváme na cestu lásky.
Lásky, dovednosti, ve které jsme se rozhodli společně zlepšovat.
Chybujeme, učíme se, jdeme jiným směrem a vracíme se zpátky, rosteme, vyvíjíme se a zrajeme, ve vlastním tempu.
Věřím, že každý dělá to nejlepší, co dokáže. A věřím na kouzlo romantiky, chronickou zamilovanost, šťastné konce.
Žiju v nepředvídatelném světě plném ironie, absurdit a cynismu. Pohádek jsem ale přečetla víc.
Sebepoznání
Deset let píšu deníky, kam mezi řádky skrývám své nejistoty. Neumím o svých problémech mluvit. Nevěřím si. Cítím se méněcenná. Michalovi se bojím říkat vlastní myšlenky. Co kdyby mne přestal mít rád. Vzdaluju se mu.
Potkávám dávného kamaráda. A během chvíle se zamiluju do své představy o jeho dokonalosti. Jsem okouzlená. Mám pocit, že chci začít znova, úplně něco jiného, s někým jiným. Nechápu, co se se mnou děje. Láska mi nedává smysl. Proč? Jak se to stalo. Co opravdu chci?
Čtvrtý rok našeho vztahu s Michalem potřebuju přehodnocovat, poznávat samu sebe o trochu víc, porozumět si. Odlétám pryč. Na dlouho.
Zamiluju se podruhé. Do svých možností, do svobody, do nových a nových situací, které mne potkávají. Nerozumím vůbec ničemu, jen vím, že nevím, co chci. Pozoruju se a učím se. Být víc taková, jaká chci být.
Poznávám se, v upřímnosti k sobě samé, v sebelásce a v sebepřijetí dobrého i zlého.
Vidím se skrze počátek nového vztahu. V mnohem lepším světle. Jsem zajímavá. Dostatečná. Sebejistá. Chytřejší. Krásnější. Kreativnější. Jsem okouzlená představou svého lepšího já.
Já ale nejsem svůj ideál. Jsem nedokonalé, chybující, bláznivé stvoření. Chvílema se nedokážu mít ráda. Nevím proč, a asi to ani nemusím vědět. Kulturní vzorec rodiny? Možná je pro mne takový způsob života jednodušší. A zatím jsem se to nenaučila jinak. Třeba ani nechci. Třeba mi to tak vyhovuje.
Uvědomuju si, že ve vztahu hledám a potřebuju pocit přijetí. Potřebuju, aby mne měl Michal rád. Ať už se cítím jakkoli. Dokonalá i nedokonalá. A musím mu dát příležitost mne takovou poznat.
Ale. Bojím se jeho odmítnutí. Udělala jsem přespříliš nekompatibilních rozhodnutí v naší rádoby romantické lásce. Jednodušší je odejít. A tak se s ním rozcházím. K snídani nám servíruju koláč, na dva kousky zlomené srdce.
Po měsíci nacházím odvahu k vysvětlování. Dlužím mu to. Vím, že musím udělat to nejtěžší, co jsem kdy udělala. Vyprávím mu o sobě. Tak jak sama sebe vnímám. O tom, co v sobě potřebuju zahojit. O tom, co chci. O tom, že chci být s ním.
Záhadným způsobem přehodnocování našich priorit, rozbíjením zažitých stereotypů, pomocí magie, 36 otázek, jak se zamilovat, a dlouhých pohledů do očí, překonáváme výjimečně bouřlivou přeháňku.
Rok na to porodím našeho syna.
Jehopoznání
V mnohem chytřejší, sebevědomější společnosti než je ta naše, klasická otázka na prvním rande by zazněla: A jakým způsobem jsi bláznivý ty?
O Michalovi se to snažím zjistit už delší dobu.
Pozoruju ho. Sleduju. Poslouchám.
Michal je. Laskavý. Milý. Upřímný. Přímý. Empatický. Ochotný. Romantický. Sebejistý. Zábavný. Veselý. Vtipný. Roztomilý. Silný. Rozhodný. Sebevědomý. Rázný. Něžný. Chytrý. Chytřejší než já. Je hravý, trpělivý. Má příjemné vystupování. Je skvělý kluk. Přítel. Muž. Táta. Je cílevědomý. Skromný. Štědrý. Optimistický. Sebejistý. A pro svá dítka udělá všechno na světě.
Já pro něj taky. Zvlášt když slaví třicetiny.
Jednoduše. Na prvém rande udělal chybu a nezeptal se.
Ain’t you crazy?
Místo toho se nechal svést.
SeXXX
Poprvé?
Vzájemné svolení zahrnuté v milostném aktu je dramatické a nedozírné. Nepřímo druhému sdělujeme skrze naše obnažení, blízký kontakt a dotyky, že jsme jim umožnili zařadit se do ostražitě střežené kategorie lidí s mimořádnou výsadou.
Potisícé?
Skrze tělesnou lásku máme možnost vyřešit jeden z nejhlubších, nejosamělejších problémů lidského bytí. Vzájemně se přijmout takoví, jací opravdu jsme.
A taky potřebuju, aby mne chtěl takovou, jaká jsem.
Naštěstí mě tak opravdu většinou chce.
Když se probudím, výjimečně jsem roztomilé stvoření k pomilování. Většinou z peřin vyleze rozespalý, rozcuchaný (ne)tvoreček, podrážděný a nevrlý bručounek.
I přesto mi Michal v naší slabé, láskyplné chvilce říká.
„Stejně Tě mám po ránu nejradši.“
Kdysi jsme v restauraci čekali na pizzu. Čekali jsme a čekali. Hodinu. Dvě. Možná tři. Možná věčnost. Alespoň tak nám to připadalo. Z nudy jsme se začali vzájemně fotit. Hladoví. Otrávení. Zničení po celém dni. Od té doby máme ty fotky uložené v kontaktech. Když mi telefonuje Michal. Zobrazí se můj milovaný, nevrlý hangry obličejík. A to samé, když mu volám já. Na displeji se objeví Terka a její asymetrický, rozmrzelý xichtík, kruhy pod očima, velký nos a tváře, ohrnuté rtíky, neupravené vlasy.
Moje šedivé vlasy jsou moudrost a vrásky zkušenost, věřím už od dvaceti. Stále jich moc nemám, ale stále přibývají. Vrásky i zkušenosti.
Už také vím, že mé tělo je dokonalé i se všemi nedokonalostmi. Trvalo mi to sice dlouho, ale po dvou porodech, po stvoření našich děťátek, už na své tělo nejsem zlá. Jsem vděčná za jeho zázračné schopnosti.
Hrát si na krasavici v našem kulturním kontextu mne ale poměrně baví. Červené rty, černé oči, občas si dokonce umyju vlasy, oholím nohy a čas od času pózuju před fotoaparátem. Z tisíce fotek se jedna reprezentativní najde. A photoshop to jistí.
I přes všechny mé oslňující profilovky na facebooku si svojí nejistotu občas kompenzuju povyšováním se nad ostatní těla: „Ježiš, ta je tak tlustá!“
Michalova láska mi takové chvíle ohromně usnadní. Skrze něj se mám ve svých slabých okamžicích mnohem radši.
Jdu za ním. „Potřebuju ujistit.“
Obejme mne. Opusinkuje. A řekne mi. „Všechno je to moje. Navždycky.“
Nejpravdoucnější Pravda
Věřím, že tajemství rozděluje.
Učím se vyjasnit si, co cítím, své vlastní prožitky a vnímání. A pak je Michalovi vypovědět, co nejpřesněji, zvlášť pokud jim přikládám důležitost.
Naše osobní pravda je základní hodnotou, na které stavíme náš vztah.
To, co se mnou přítel sdílí, vnímám a oceňuju jako důkaz jeho důvěry, jeho schopnosti být přede mnou zranitelný a lidský.
Nadevše si vážím, když mi říká vlastní názor nebo myšlenky, které možná nechci slyšet, a které přitom potřebuju slyšet. Jen díky jeho pravdě ho můžu doopravdy poznat, doopravdy přijmout a doopravdy milovat.
Michalovi věřím. Cením si jeho pochybností, osobních zkušeností, jeho vnímání reality, a dávám mu snad dostatečně najevo, že před ním nehodlám nic tajit.
Respekt
Nenutím ho. Víceméně do ničeho. Jen se snažím, aby pochopil, jak vnímám svět já, co potřebuju, abychom si dokázali rozumět na všemožných úrovních.
Jsem na něj pyšná. Obdivuju ho. A s respektem s ním nesouhlasím ve spoustě pocitů.
Pokud bych neshody nedokázala unést. Nikdo mne nenutí dále milovat. Být s ním. Vzájemný respekt je osvobozující, pokud dostatečně znám samu sebe a vím, co mi ubližuje a proč, vím, kdy už nemůžu pokračovat dál.
Michala nechci měnit. Mění se sám, závisle i nezávisle na mně a možná se jednoho dne změní tak, že naše láska bude nemožná. A možná ne. Chci věřit na pohádky.
Mnohem důležitější než víra v romantickou budoucnost je ale respekt. Respekt vzájemných nedorozumění, komunikace nekompatibility a štědré tolerování individuálních rozdílů.
A ještě jedna drobnost. Nebo možná milion.
Milion Malých Drobností
Říkáme si Love U. Každý večer. Každou chvíli. Hladíme se. Oňuchňáváme. Pošťuchujeme. Šeptá mi, co si myslí, že potřebuju slyšet.
Přes týden si posíláme srdíčka, bombarduju ho denními fotoreporty našich baby aktivit a o víkendu se sami sobě věnujeme offline. Konečně.
Neúnavně se snažím přijít na to, jakou snídani můj drahý muž docení. Tak, aby byla málo sladká, ale lahodná, zasycující, a přitom lehká, zdravá z mého hlediska, a přitom slučitelná s jeho zažitou představou chutné snídaně.
Ráda nám připravuju večeři a ráda se za ní nechám pochválit.
Když uklidím, neopomenu to zmínit a očekávám palce hore a pusinku.
Můžu pokračovat. Opravdu se totiž každý den snažíme, aby nám spolu bylo hezky. V uspořádané domácnosti, u dobrého jídla, naladění na rodinné okamžiky, docenění v naší snaze. V bordýlku, u rozvařených špaget a vyvedení z míry kreativitou našich ratolestí. Opravdu hodně se snažíme.
A naším chováním si dáváme najevo.
Chci být s Tebou. Chci, aby nám spolu bylo hezky.
Z maličkostí se skládá mozaika našeho společného života. Kupí se, vrství se. A pokračuje.
Navždycky?
Raději bych nepředbíhala.
Kdoví, jestli náš vztah vydrží svatební přípravy.
…
PS: Na internetech mne zaujalo pár hezkých videí a článků. Proč si vezmete toho nepravého? Why will you marry the wrong person. Rady pro vztah od tisíců čtenářů mého oblíbeného blogera. Relationship advice. A krásné shrnutí o tom, jak milovat. How to love.
PPS: Na blogísečku už jsem se o nás rozepisovala kolikrát. Třeba o tom, kam jsme to společně dopracovali. Nebo o našem zasnoubení.
