„Nechceš se přihlásit? To jsi přeci ty!“ Ukazuje Michal na plakát Maminka Roku, kolem kterého projíždíme.
„Ne! Nikdy! To je reklama na konzumní časopis plný povrchní krásy. Tam bych se nikdy nepřihlásila. Povyšuju se nad něj! Jsem mnohem lepší.“
Ehm.
Den na to projíždím stránky časopisu, kde jsou zveřejněné výhry pro mámy roku.
„Estetický zákrok, pche, to přeci nepotřebuju! Moje prsa jsou perfektní. Vycucané, vytahané, ale beztak dokonalý výtvor přírody!
A tolik dalších zbytečností! Hračky, oblečení, všeho máme dostatek!“
Jenže pak mi to docvaklo.
Vyhraju první cenu. Což je vysoce pravděpodobné, jelikož můj blog je bezkonkurenční. Začnu přispívat do časopisu, to by se mi moc líbilo.
Michálkovi bych mohla pořídit pár figurek zvířat, které tak roztomile napodobňuje. A které jsem mu v ZOO nekoupila, protože je přeci nepotřebuje.
Jenže když už bych měla tu poukázku.
A další výhry? Daruju. Komu by pomohly. Svým čtenářům. Maminkám, které by si výhru moc přály nebo opravdu zasloužily.
To bych byla užitečná a udělala bych dobrý skutek.
A tak jsem noc před uzávěrkou sepsala přihlašovací text. 700 slov mi zkrouhli na 150. No kdo by to chtěl číst, přeci. Ale vybrali mně! Dala jsem si záležet.
Ale teď k těm hlavním důvodům.
Co pro mne znamená být Maminkou Roku?
Velmi málo? Zkušenost s médii? Výhru věcí, které zas tolik nepotřebuju?
A možná mnoho. Třeba bych mohla někomu psaním zpestřit den, udělat radost, inspirovat.
Ale to si musím položit lepší otázku.
Co pro mne znamená mateřství?
Protože to je důvod, proč pro sebe a pro vás píšu. Chci vzpomínky na období, které pro mne znamená především.
Pokoru.
Při nepředvídatelném porodu přijde na svět nepředvídatelná osobnost se kterou si tak nějak musím poradit. Musím se učit, přijímat tu maličkou dokonalou osůbku takovou, jaká je.
Lásku.
Protože najednou nedělám věci jenom pro sebe. Dělám je pro rodinu, pro nás a pro miminko.
Nadhled.
Nezvládám všechno. Nedokážu trávit čas zbytečnostmi moderní doby (nohy si holím jen v létě, a to asi tak jednou měsíčně). Neúčastním se každé společenské aktivity (protože uspávám tvorečka) a nevadí mi to.
Neřeším drobné detaily. Počurané parkety. Vylité pití. Rozbité nádobí. Dítě papající bahno a písek.
A když už řeším, tak je neberu příliš osobně. Každé dítě spadlo z kočárku. Aspoň se tím uklidňuju.
A nebo si je naopak užívám. Skáčeme spolu do kaluží, běháme bosí, házíme kamínky do vody, kreslíme po zdi.
Hlavně se nebrat příliš vážně.
Smysl.
Ten v životě. Existuje mnoho velmi dobrých důvodů proč nemít děti. A já je všechny respektuju. Sama jsem si jednu dobu byla jistá, že děti do mého světa patřit nebudou. A pak jsem vše přehodnotila. Chtěla jsem mateřství zažít spolu se svým přítelem.
Bylo to velmi sobecké a krásné rozhodnutí. A tak smysluplné. Samo osobě.
Zážitky.
Smích, pláč, deprivaci a euforii. Hormonální horskou dráhu. Stereotyp a přitom fascinující drobné okamžiky ze života tvorečka.
Krásu. Naplnění. Přehodnocení priorit.
Milión dalších věcí.
Před prvním porodem jsem pročítala články ve smyslu „Já to dítě neměla mít!“ Strašně jsem se bála, že budu litovat svých nenaplněných možností, kariéry, potenciálu.
A teď, ať chci nebo ne, je to úplně naopak. Náročné. Úmorné.
A přitom to nejkrásnější, co jsem si mohla od života přát.
A tak přidávám svůj blog mezi kvanta literatury, která byla o mateřství napsána.
A doufám, že mé zápisky potěší.
