Z mateřství jsem nadšená. Zvlášť proto, že můžu pozorovat, jak se moje dítka ze dne na den mění.
Terka už se na nás směje, slintá bublinky a ohrnuje rtíky.
Michálek žvatlá jedna radost.
Zpíváme si a on doplňuje slova. Mezi jeho nejoblíbenější písničky patří Ovčáci, čtveráci, Oo watanaj, do které dává srdíčko a krákorá jak stará čarodějnice. Maminka tytyty. (Šla Naninka do zelí) a Mejeme, mejeme káju. (Meleme, meleme kávu)
Krom písniček Michálka baví barvy, u aut mne dokonce opravuje, protože je pozná líp než já. Ono je opravdu těžké, rozhodnout se, zdali je auto zlaté nebo béžové, šedé nebo šedavě modré a vůbec. Koho by napadlo, že od začátku rodičovství budu nucena zpochybňovat své elementární znalosti.
Když zlobí, počítáme spolu do deseti. Čnáct, osmnáct, deseeeet! Hotojo.
Čteme si knížky. Michálek už pozná víceméně všechny písmenka a třeba u značky parkoviště křičí Pé (jako) Pipík.
Ohromně ho baví všechny citoslovce, jeho nejoblíbenější jsou ‚prd‘ a ‚do pdeje‘.
S Terkou už má po dvou měsících společného soužití hezký vztah. Řekne Mimo koukat. A pozoruje jí, hladí ji po hlavičce, jemně dloube do nosíku, oušek a pusinky.
Když pláče, laskavě mne upozorní, že Teka bečí! A strká jí dudlíček do pusy. Vzápětí by byl radši, aby Terka neexistovala. Teka tam, Teka dudýk. Znamená, že mám Terku odložit tam, kam ukazuje, ucpat jí pusinku dudlíkem a věnovat se pouze jemu.
Hotojo. Oznamuje během kojení. Sám totiž nejlíp ví, kdy mám Terku přestat krmit. Ideálně dřív, než jsem začala. Prsa si totiž stále ještě nárokuje.
Nerozeznává, jestli Terka spinká nebo má jen zavřená očíčka. Vždycky jen nadšeně ječí pinká, pinká. Přímo u její hlavy.
Mezi další Mimovy oblíbené aktivity patří imaginární šmikání. Vezme si do ruky umělohmotné nůžky, řekne mik mik a ‚střihá‘ si nehty na prstech. Ohromě ho baví krájení. Ovoce spojené suchým zipem byl nejlepší vánoční dárek. Kájí, kájí. Mimo Já kájí.
Baví ho bodýlek, který nosí do koše nebo vysává vysavačem. Naštěstí je doma bordýlku dostatek, o zábavu má vždy postaráno.
Venku volá na holuby a rozhání je po sídlišti. Pyč hojube! Úplně rozumné ale není přijít za labutí, zakřičet Labuť pyč! a očekávat, že uletí stejně jako holubi. Ale tak, učí se.
Nicméně, Michálkova nejoblíbenější aktivita jsou (stále) bagry. A popeláři.
Gaggg! Gagík. Bagřík! Gagíky! Gagík kope díu jopatou. Smutný to den, kdy nepotkáme bagříka. Naštestí rostou jako houby po dešti, na sídlišti se téměř každý den něco pokazí a je potřeba vykopat díru! Hurá!
Popejáři jedou. Bum. Pyč. Každé pondělní a středeční ráno společně vyhlížíme popeláře. Mimo je jejich skalní fanoušek. Vzápětí všemi způsoby utišujeme jeho pláč, když mu mizí z dohledu.
Při cestování městem nevnímáme nic jiného než bagry, popeláře, domíchávače betonu ‚betonu míchač‘, jeřáby a nákladní auta ‚auto nákadní‘. Michálek na ně nadšeně mává a řidiči mu to občas dokonce oplácí.
Mimo také rád vypráví historky.
Jak se praštil na narozeniny pod oko, spadl hlavou na zem a táta ho uzdravil v objetí. ‚Mimo paštil. Bebíčko. Bum. Táta obejmout. Dobý. Bebíčko neni.‘
Jak jsem vyhodila vánoční stromeček k popelnici. ‚Máma. Tomeček. Popejáři. Pyč.‘
A jak táta cestou do práce (kam už nejezdí tramvají, ale autobusem) vynesl koš s plínama. ‚Táta. Bobíky. Popejáři. Do páce. Autobusem. Tamvají ne!‘
Spoustu slovíček mu nerozumím, protože šišlá, neumí pořádně R, L a S. Když ale konečně pochopím, že gej na paní je prací gel, spokojeně pokývá hlavou a rozzáří se mu očíčka.
Povídat si s ním a dešifrovat jeho průpovídky mne stále baví, dokážu si ale představit, že za pár měsíců už budu automaticky odpovídat hmm a kývat hlavou. Tak uvidíme, kdy to přijde.
Nechrní a nechrní
Co se týče spaní, rady neudílím a návod nemám.
Děťátko chvíli spí a chvíli nespí, vstává brzy či prospí dopoledne, vydrží vzhůru celý den nebo odpadne po pár hodinách. A večer? Někdy mezi šestou a půlnocí pravděpodobně vytuhne, leckdy později než my.
S miminkem mi ale opravdu pomohla knížka Nejšťastnější miminko v okolí. Na konci šestinedělí s Michálkem jsem ji přelouskla na jeden zátah, s přestávkami k tišení neutišitelného tvorečka.
Od té doby se malému děťátku snažíme zajistit podobné podmínky (čtvrtý trimestr), jako mělo v děloze.
Burítkujeme (pevně balíme miminko do zavinovačky s ručkama staženýma podél těla; pracovní název na počest burrita, Michalova (kdysi) každodenního obědu), rychle houpeme v náruči a pouštíme bílý šum.
S Terkou už jsme v utišování profíci.
Co se týče Michálka, v kojeneckém věku během chvilky usíná u prsa.
Když přestávám kojit, musím se ze společné matrace přestěhovat, protože dítko se v mojí přítomnosti stále budí na sosání. Michálka si tak bere na noc na starost táta. Mimo se mu občas probudí na mlíko, jinak ale prospí celou noc.
Poslední čtvrt rok je Michálkovo uspávání velmi bolestivým procesem. Doslova. Našemu tvorečkovi se najednou opravdu nechce spát a to i přesto, že je mrtvý únavou.
Do postele ho ukládáme v deset hodin večer a většinou usíná až okolo půlnoci.
„Budeme na to vzpomínat, má to svoje kouzlo.“ Vysvětluje mi Michal, po tom co ho jeho syn vyhodil z ložnice rázným Pyč. (Pryč). Už podruhé.
V zhasnuté ložnici se Mimo válí po posteli, dělá kotrmelce, stojí na hlavě, kouše a štípe a občas nás kopne do hlavy. Běhá dokolečka a rozverně křičí Ahojky, ahojky.
Když konečně Michálek spinká, Michal se zničeně vyvalí z ložnice a jde si dát skleničku vína.
Já mám to samé u odpoledního spánku, v hardcore verzi s miminkem.
Okolo jeho druhých narozenin se stal zázrak a děťátko najednou spí téměř samo od sebe. Z nekonečných dvou hodin uspávání se stala čtvrthodinka. Je možné, že k tomu pomohlo i snížení teploty v ložnici na 18°C, Michálek si rád zaleze pod peřinu, zavelí „Obejmout!“ a tulí se k nám.
Doma nemáme žádné plyšáky a tak Michálkovi dělají společnost jeho oblíbené předměty. Tři měsíce to byla malá červená lžička, kterou začal hledat hned po probuzení „Majá, majá!“ a plakal, když nebyla. Občas spal s bagříkem nebo s legem duplem, ze kterého si stavěl vrták či kombajn (pokaždé spojil tři kostky). O Vánocích dostal dřevěné nožíky na krájení ovoce, tak spal s nimi. A poslední dobou už usíná bez hraček.
Postel nemáme, spíme na zemi na matraci. Michálek se mi totiž dva týdny po porodu skutálel z rozkládací pohovky, na které jsme tehdy spali, a tak postel ani nepořizujeme.
Pohovku stěhuju do vedlejšího pokoje, kde nacházím útočiště v druhém těhotenství, když si opravdu potřebuju odpočinout.
Po narození Terezky ještě chvíli trávíme noci odděleně, protože Terka pláče. Teď už se ale jen párkrát potichoučku probudí na kojení, a tak můžeme všichni spát v jedné místnosti na dvou velkých matracích.
Postýlku pro miminko zavrhuju hned v prvních týdnech mateřství, líbí se mi mít mimčo vedle sebe a praktičnost pro kojení si nemohu vynachválit. I když mne Terka budí třikrát či čtyřikrát za noc, v polospánku se jen nakloním k děťátku, nakojím a spíme dál. A ráno jsem odpočatá.
Půjčený monitor dechu téměř nevyužíváme, jen otravně pípá pokaždé, když dítko beru do náruče a zapomínám přístroj vypnout. Věřím ale, že pro mnohé je to nezbytnost, sama stále Terku kontroluju, jestli žije. Jen tak, mimochodem, poslouchám, jak dýchá, pozoruju, jak se jí zvedá hrudníček, a ohromně mne to uklidňuje.
…
Ze spaní nedělám velkou vědu. Když je dítko unavené, jde spinkat. Stejně tak jako my. Uspávání, byť leckdy extrémně náročné, beru jako krásnou součást mateřství a času stráveného s děťátkem.
Nejlepší na tom všem je ale čas, kdy děťátka spí, v bytě je klid a ticho, a konečně si od nich můžu oddychnout.
Za odměnu jsou pak vzácná rána, kdy se probudím a potvůrky ještě nejsou vzhůru. S láskou pozoruju, jak moji nejmilovanější tvorečci oddychují a užívám si svoje štěstí. Totiž to, že je mám.
