Děťátka jsou boží.
Když spí.
Spí míň, než bych si představovala a unavit je dá pořádně zabrat. Ale o zábavu mám postaráno.
A utíká to tak tychle.
Terka už je na světě déle, než byla v bříšku.
Stojí na nohou, tleská ručkama, leze na pohovku, prohlíží si knížky a nazlobeně se hádá s dvouapůlletým Michálkem o hračky. Z kočárku vyhazuje věci, které ji nebaví. A cpe se. Vším, co lze nabrat do dlaně. Štěrk, písek a boty patří mezi nejoblíbenější pochoutky, ale ráda cumlá i docela obyčejné jídlo.
Aby o aktivity a pokroky svých potomků nebyl ochuzen ani táta Michal, posílám mu do práce fotoreporty našich perfektních dní.
Každodenní (ne)vděčnou realitu ale vystihuje tento příspěvek mnohem lépe, než všechny mé JPEG soubory na Cloudu.
…
Michal mizí do práce hned z rána.
Tvorečkové se probudí bouchnutím dvěří při jeho odchodu. Rozpláčou se a přicupitají do koupelny, kde se sprchuju studenou vodou. Jako nohsledové se mnou pokračují na toaletu. Tam utěšuju a kojím Terku. Umravňuju Michálka, který raději utíká stavit budovy, vrtáky a vibrační desky z lega.
Terka se potřebuje nosit, a tak s ní v náruči připravuju snídani na Mimovo přání.
„Mamí! Já ci med, slaninu, palačinky a piškůtky!“
V posledním se mu rozhodnu vyhovět, s naivní představou spokojeného a najezeného potomka.
Pokládám plačící Terku na zem a připravuju těsto z celozrnné mouky, ovesných vloček, vajec, banánu a mléka. Po lžičkách dávám směs na plotýnku. Terka ječí, ale stojí to za to, protože Mimo bude nasnídaný.
Donutím ho usadit se k talíři, Terku posadím na sedačku a vyfotím šťastné selfíčko. Zdravíme tátu do práce.
Michálek užužlá jeden piškot. Vysvětlí mi, že je to špatná snídaně, a vyžaduje burger a hranolky s kečupem. Alespoň Terka po piškotech touží, natahuje ručky a dožaduje se své vlastní porce. Vylézá ze sedačky, a tak ji položím na zem, kde svůj příděl rozpatlá. Po podlaze, po koberci, po gauči, na židlích. Ale nebrečí. To je skvělé.
Přinesu Mimovi jogurt, sama ujídám piškoty a připravuju ovocnou svačinu na ven.
Mimo snídani příliš nedal, ale opravdu se snažil. Jogurt je úplně všude. Najdu ho, jak spokojeně točí vodu do kelímku v koupelně.
Odevzdaně uklízím potopu.
Když ho vyženu od umyvadla, začně se bavit šťoucháním do Terky. Sebere jí jedinou hračku, která vypadala, že ji na chvíli zabaví. Terka křičí, máma křičí. A vzápětí křičí i Mimo.
Raději pošlu mé milé batole, aby si našlo ponožky a tričko. Jdeme ven. Na houpačku. Slibuju. To zabere a Mimo utíká ke skříni.
Urputně bojuju s Terkou a navlékám ji do bodýčka. Obdivuju maminky, co své holčičky zdobí do punčocháčků, šatiček, svetříků nebo dokonce ponožek. Terka nesnáší oblékání. Jeden kus oděvu pro miminko je mé maximum. Nosí ho pak dva až čtyři dni.
Mimo prohrabuje skříň a vítězoslavně se vrací s kreativní kombinací dnešního outfitu. Obléknu ho a uklízím vše, co vyházel ze skříně (takže vše).
Vyruší mne Terky jekot.
Co jí zase Michálek provádí?
Důrazně mu vysvětlím, že takhle se k Terce nesmí chovat. Že ji může jen hladit po hlavě a pusinkovat. Je to přeci jeho malá sestřička!
Jen se otočím, Mimo ji válí po podlaze ze strany na stranu a tříská jí hračky o hlavu. Terka ho kousne svými jedinými zoubky, dolními řezáky.
Ječí.
Já taky a rvu je od sebe. Mimo se rozpláče. Pak přestane a oznámí: „Hotovo!“ Pusinkuje Terku na čelo. Kdo ví, co ho to popadlo. Okamžik jsem hrdá na své výchovné metody. Zachytím moment jeho sourozenecké náklonnosti, posílám fotku tátovi a oba se rozplýváme nad našimi zlatíčky.
Nadechnu se a sbírám sílu na venkovní aktivity. Obouvám Mima, poutám Terku do kočáru a když zabouchnu dveře, dojde mi, že jsem zapomněla plíny. Ve výtahu si vzpomenu, že se musím vrátit pro lahev s vodou. A před barákem si uvědomím, že nemám telefon. Bez telefonu nemůžu posílat happy family fotečky tátovi. A tak se vracíme potřetí.
Během měsíce jsem třikrát měnila plášť nebo duši na kolech u kočáru. Dnes doufám, že nepíchnu a pozorně sleduju chodník.
Motivuju Michálka k cestě do pekárny.
„Koupím Ti škvarkovou placku!“
Mimo si ale vzpomene na slibovanou houpačku, a tak jdeme tam.
Děcka jsou nadšená, smějou se na sebe, Terka houpání miluje. Pokaždé, když jdeme kolem hřiště, začne nadskakovat v kočáru a dožadovat se své oblíbené aktivity.
Posílám tátovi fotečku dvou šťastných ratolestí.
Pak Mimo spadne. Nic se nestalo, ale využiju příležitosti a směřuju tvorečky do pekárny.
„Chci plackovou škvarku!“
Vysvětlí Mimo paní prodavačce, podá jí peníze a sebere placku.
Pak s plnou pusou zavelí.
„Mimo jde do kočáru!“
„Ani náhodou, budeš chodit. Kočárek je pro miminka!“ Pokud jsou ochotná v něm sedět, zamumlám si pro sebe.
Na Terku musím strategicky. Připoutám ji, strčím jí do ruky kousek jablka nebo banánu a jedeme. Původní barva kočáru je pod nánosem zbytků k nerozeznání, Terka také, ale chvilku se nechá povozit a v klidu sedí.
Vymýšlím, co dnes podnikneme.
Čas od času se odhodlám ke společenským aktivitám a jedu navštívit kamarádku. Po každé cestě autem zvažuju, jestli mi to opravdu stálo za to utrpení.
Terka začíná křičet ve chvíli, kdy je připoutána do autosedačky. Krmím ji ovocem, aby se na chvíli zabavila. Vysvětluju, že nemohu zastavit. Zoufale poslouchám záchvaty vzdoru a pozoruju, jak se vzpíná v popruzích. Občas se snažím vnímat i dění na silnici. A počítám sekundy do příjezdu.
Michalovi pak posílám šťastné fotky maminek a čtyř dětí.
Psychicky se ale celou hektickou návštěvu připravuju na cestu domů, krotím dvě příšery útočící na vše živé i neživé, a vedu rádoby společenskou konverzaci. Tajně doufám, že navzdory hodiny trvající krizové situaci, budeme znovu pozváni. Občas totiž potřebuju diskutovat i s dospělou bytostí.
Dneska mi odhodlání k cestě za socializací chybí a spokojím se se společností nemluvněte a milovníka plastových bagrů.
Na pískoviště se ploužíme rychlostí půl kilometru za hodinu.
Michálek sbírá bouchalky, mirabelky, šutýrky, stokrát mne přemlouvá, že chce vozit, a já mu pokaždé odvětím, že jdeme pěšky. Terka se vzteká, už nechce být připoutaná, a nespokojeně mrští ocumlanou mirabelkou z kočáru. Jakmile ji zvednu do náruče, její místo obsadí Mimo.
Rezignuju a zrychlím naši výpravu z nuly na sto. Terka se sice mrská i v rukou, ale kojením za chůze jsem schopná ji uklidnit. K tomu tlačím kočár s Mimem.
Vzápětí jsme na náměstíčku s pískovištěm.
Připravuju ovoce a krájím koláč od babičky. Děti vyložím na deku a nechám jim volnou zábavu, spokojeně si loví vajgly a víčka od piva v trávě.
Pak je usadím, stylizuju do ruky jídlo a fotím nezapomenutelnou fotečku pro tátu.
Naši úžasní tvorečkové!
Blíží se poledne. Mimo si hraje na pískovišti, kde adoptoval cizí maminku i babičku.
Já mezitím marně uspávám Terku a srovnávám se s tím, že z čistého miminka se během pár hodin stalo nejšpinavější dítě pod sluncem. V hlavní roli banány, pomeranče, hlína a neidentifikovatelné cosi.
Po půlhodině nošení a kojení a křiku odkládám konečně milované stvoření do kočárku. Když se dotkne podložky, probudí se a uspávání začíná nanovo. Po deseti minutách ji položím ještě opatrněji. Spinkej prosím. Šššššššš.
Vítězoslavně se zvednu od tiše oddychujícího, mírumilovného a něžného obličejíku v kočárku. Hned se ale ozve pláč z druhého konce náměstí.
Mimo se vydal do světa, já si toho ani nevšimla, a teď leží rozpláclý na dlažebních kostkách.
Rozbil si koleno.
Držím ho v náruči, objímám svoje děťátko, vymývám štěrk vodou a uklidňuju sama sebe.
Slibuju mu dort za statečnost, vysadím ho za krk a míříme kavárny. Tam řevem probudí Terku, která vypadá, že po dvaceti minutách spánku vydrží vzhůru až do večera. Rozhodně se mi ji už nedaří uspat.
Na chvíli je odložím na houpací křesílko. Je to jedno z mála míst, kde jsou chvíli šťastní, vyfotím tu idylickou situaci a přeposílám dále.
Michalovi pro jistotu neřeknu, že si Mimo nabil.
Rychle do sebe hodím dort, který Michálka nezajímá. Má lepší zábavu. Čurá na zahrádku kavárny, lije limonádu na knížku s krtečkem a vyhazuje hlínu z květináčů.
Uznám, že je přetažený a musí jít spát.
Vyrvu Terce z prstíků mulčovací kůru, kterou doteď spokojeně ožužlávala.
Táhnu vyčerpaného Mima v kočáru a plačící devítikilovou Terku v náruči domů. Jsem zpocená, unavená, ale chci je tam dostat co nejrychleji.
Svlíkám špinavé hadříky z Michálka a ukládám ho do postele.
Jenže Mimo si v kočáru hezky odpočinul a rozhodně si nepřeje jít spát. Chce číst knížku, stavit lego, skákat ze stolu na zem, cokoli, jen ne ležet.
Alespoň Terku zkouším uspat u prsa.
Dokrmí se a s úsměvem od ucha k uchu začne energicky zkoumat celý pokoj.
Mimo do ní záměrně kopne, je unavený a přestává se ovládat.
Snažím se mu vysvětlit, že by mohl usnout sám, zatímco já půjdu s Terkou vedle.
Zavřu dvěře. Mimo vzápětí s rozzářeným obličejem vyběhne a hlásí: „Mimo už spinkal!“
A tak mu čtu krtečka, Terka ožužlává prsa i knížky a Mimo naštěstí po chvíli usíná. Nevím, jak se mi to podařilo. Ale vždycky se to nakonec podaří.
Konečně se můžu naplno věnovat Terce.
Mám pocit, že právě dnes přišel čas na první opravdový, s láskou a péčí připravený příkrm.
I když vím, jak to dopadne, jsem odhodlaná dát jí šanci okusit miminkovskou lábuž.
Chystám rozmixovanou mrkev s bramborem a kuřecím masem a Terky papání nadšeně dokumentuju.
Rozesměju jí a posílám tátovi veselou fotečku z našeho domácího počínání.
Chtěla bych přestat kojit, ale obávám se, že tento způsob stravování je zatím poněkud nešťastný.
Z Terky srhám poblemcané bodýčko, po týdnu bez koupání ji posadím do vany a podaří se mi z ní udělat krásné čisťoučké miminko.
Uznám, že jsem se jí věnovala až až.
Je utahaná, mne si očíčka, a tak ji uspávám vedle Michálka. Jde to rychle. Blaženě usíná.
Píšu Michalovi a hrdě sdílím momentku. Spí! Oba najednou! Jaké štěstí! Zázrak!
Čtu si knížku a pak se pustím do decentního úklidu a přípravy večeře.
Smažím slaninu, krájím cibuli, opékám rajčata.
Mimo i Terka se pomalu probírají z kómatu a plačtivě se dožadují mé přítomnosti. S mimčem na prsu pobíhám kolem dvou pánví, batoleti pouštím krtečka a po půlhodině snahy je burger připravený.
Ještě poslední foto, aby se hlava rodiny těšila domů.
Brzy se ozve klíč v zámku. Terka leze do chodby a Michálek nadšeně křičí: „Táta je tady!“
Po večeři jdeme na procházku. Střídáme se v nošení Terky a popohánění lenivého Michálka. Bolí ho nožičky.
Když se setmí, táta si čte s Mimem knížky nebo spolu skládají lego. Nejradši ale Mimo hopsá na pohovce. Nohy ho zázračně bolet přestaly.
Okolo desáté se pokoušíme divou zvěř uspat. Je to náročné, ale jsme na to dva! Naše počínání vystihuje knížka Go The Fuck To Sleep.
Michal ještě potřebuje pracovat. Já pomalu usínám. Musím jít spát s dětmi, protože potřebuju na milované příšery nabrat energii.
Terka se většinou jednou za noc probudí. I ráno se mi ji podaří usosat ke spánku.
Mimův budíček je ale nekompromisní. Vytáhne mne z postele, zatímco táta dospává včerejší pracovní noc.
A pak celý kolotoč začíná nanovo.
Hyperaktivní Terka, nezvladatelný Mimo, domácnost vzhůru nohama.
Drama, řev, pot a krev. Vyndavání klíšťat, šutýrků z nosu, ošetřování drobných zranění, řešení sourozeneských neshod a každodenní stereotyp.
Plná optimismu, relativně vyspalá a vyzbrojená nabitým telefonem jsem ale připravená zažít a virtuálně sdílet další den rodičovské dovolené.
