Před dvěma měsíci začíná Michálek říkat ÁŇO! Nadšeně si vybírá co chce, co se mu líbí. Oblíbená plenka? „ÁŇO!“ Kalhotková plenka? „Ne, ne, ne!“
Ohromně roztomilé.
Kaštanu říká „kakan“, „tin“ vesele zakřičí s obličejíkem k zulíbání pokaždé, když si prdne. Naučil se číst písmenko O a M a A, a tak všude po městě čte Óóó a špulí pusinku. Po svém po nás opakuje spoustu slovíček a očekává, že mu budeme rozumnět. Koá (kolo), uant (volant), bikbik (blik blik), tatam (tramvaj), gejdr (grejdr), pupo (pupík) a kumin (komín) jsou jeho nejoblíbenější.
Začíná spojovat slova. „Mimo kájí!“ Je přací věta, ať ho nechám upižlat si prstíky nožíkem. „Máma Mimo!“ Znamená, že mu mám číst myšlenky a vyhovět jeho přání. „Táta oko!“ Nadšeně píchá tátu prstem do oka. „Bum bam,“ komentuje svůj pád na zadek nebo „hami hamíí ham ham ham,“ krmí hračky zvířátek kakany. „Mimo čččč“ je varování, že potřebuje na nočník a spojením „Mimo bibi“ (bebíčko) ukazuje celý den svoji (náplastí prokazatelnou) statečnost při očkování.
Krom toho už pár týdnů na všechny otázky odpovídá „Ne. Nee. Ee. Ne ne ne ne ne!“
Chceš vstávat? Chceš si hrát s bagrem? Chceš si číst knížku? Chceš papat? Chceš mlíčko? Vyčistím Ti zuby? Chceš zmrzlinu posypanou čokoládovýma bagříkama? Na co se ho taky ptát jiného. Půjdeme na výlet? Chceš se oblíknout? Chceš se svlíknout? Nandáš si botičky? Doneseš mi hračku? Umyju Ti ruce? Pojedeme za tátou? A co kdybychom se šli podívat na pískoviště?
„NE!“
Otázka, na kterou většinou odpoví ano? Chceš papat máslo? „Áňo, áňo, áňo!“
A výjimečně si „ano“ vynahradí pro aktuálně nejzábavnější věc. Louskání ořechů (včetně skořápek všude po bytě), házení štěrkem (na maminku), stavění báboviček na maminčinu nohu, papání zmražených jahůdek a meruněk, kreslení na ipadu, čmárání po zdi, krátkou procházku k houpačce (na které se vydrží houpat hodinu!) a samozřejmě práskání bouchalek (nohama, dlaněma, prstíkama nebo si jí rozmáčkne na hlavě)…
Nadšení ze zábavných aktivit mu chvíli vydrží. Pak nadhodím nevhodnou konverzační otázku. Neprojdeme se ještě kousek? Potřebovala bych nakoupit? Nemáš hlad? Půjdeš na nočníček? Jsi unavený? Půjdeme spinkat?
„Nenenenenene!“
Předpokládám, že se pomalu projevovuje začátek období vzdoru, a myslím, že je to velká zábava. Vymýšlet otázku, na kterou odpoví ano. Ptát se ho na vše možné a předem znát odpověď. A nakonec mu vysvětlit, že to jsou jen řečnické otázky a že ať chce nebo ne, udělám, co uznám za vhodné. Umyju mu ruce, nabídnu mu večeři, přečte si s tátou knížku a půjde chrnět.
„Dobrou noc, Michálku!“
„Mimo chch pšíí ne, ne, ne, ne, nééé!“
