Přečetla jsem si milou knihu Lykke, o štěstí. Zaujal mne odkaz na novinářku, která si rok odpírala veškeré placené aktivity a hledala štěstí v tom, co si za peníze koupit nemůže. Platila pouze základní výdaje za potraviny a bydlení. Jak obdivuhodné a zajímavé.
Ale může si to dovolit každý?
Minimalismus propagují lidé, kteří se o své zázemí víceméně nemusí bát.
Máme, co potřebujeme, a jen si chceme ulehčit život. Možná to myslíme dobře s planetou, možná nás nebaví nakupovat a konzumovat. Ale máme kde bydlet, čím platit nájem, můžeme si dovolit kupovat ovoce a zeleninu.
Sama jsem nedobrovolný minimalismus prožívala poměrně dlouhou dobu. Táta se staral o nemocnou babičku, měl k ní velmi hluboký vztah a neúnavně o ni pečoval. Deset let spolu byli doma a táta nechodil do práce. Maminka učitelka svým platem živila celou šestičlennou domácnost. Napětí v domácnosti bylo citelné.
Věděla jsem, že takhle žít nechci. Při rozhodování o studiu na vysoké jsem zvažovala možné varianty. Novinařinu. Učitelku biologie. Studium španělštiny, alternativních zdrojů energie nebo zahradní architekturu. Všeobecná medicína nepřicházela v úvahu, protože jsem chtěla děti. Brzy. A atestaci dříve jak do třiceti udělat nelze.
Nevěřila jsem, že se dokážu připravit na náročné přijímačky na zubní lékařství. Nakonec jsem zvládla i obtížné studium a díký svému povolání mám jistotu, že si dobrovolný minimalismus můžeme dovolit.
Můžu si nakoupit velmi kvalitní etické oblečení nebo se jen tak prohrabovat v obnošených hadříkách na swapech. Můžu kupovat bio zeleninu, zajít si do vegetariánské restaurace nebo kdykoli dojet na návštěvu za babičkou, která se moc ráda zbaví úrody rajčat.
Můžu koupit děťátku kvalitní boty a oblékat ho do vypůjčeného oblečení, od kamarádky, která se se mnou ráda podělí (a já jí zase ráda spravím zoubek). Nemusím mít doma televizi, protože můžu jít do kina. A hlavně mám notebook s internetem.
Spíme na matraci na zemi a jediné, co jsem Michálkovi pořídila jako výbavičku pro miminko, byla dětská matrace, nosítko a kočárek z bazaru. Ale. Kdybych chtěla, tak ho nemusím přebalovat na stole a omezovat množství hraček v domácnosti. Můžu (můžeme) dostat hromady dárků k Vánocům i narozeninám, i když jsem si to letos nepřála.
Můžu si dopřát mainstreamový luxus. A můžu si dopřát dobrovolný minimalismus.
Třeba oslavy miminkových narozenin byly v minimalistickém duchu. Koupila jsem dva balónky ve tvaru srdíčka. Sešli se babičky a dědečkové. A za peníze na dárky jsem přispěla neziskovým organizacím. Na levelup karmy nebo jako virtuální oběť bohům, za krásný rok, za přízeň, za lásku.
Nakoupila jsem spoustu nocleženek, protože spát pod mostem nepřeju nikomu, ať je to kdokoli. Podpořila jsem Animal Equality a The Good Food Institute, protože jsme sice všežravci, ale s masem to nemusíme přehánět. Uchránila jsem akr deštného pralesa. Černoškám v Africe jsem poslala dámské vložky a sazenice stromků. Protože v létě by mělo pršet a v lednu sněžit, přispěla jsem i organizaci Greenpeace. A trošičku jsem sponzorovala vznik druhého skvělého bezobalového obchodu v Praze.
Sice na blog nedávám návody, jak trávit ještě víc času na instagramu a na sociálních sítích. Ani Vám neřeknu, kde koupit spousty skvělé kosmetiky pro miminko. A jaké hračky mu pořídit k seberozvoji, protože stejně jako horda barevných plyšáků si myslím, že k tomu velmi dobře poslouží i okusování klacíku v lese. Taky na sociálních sítích netrávím tolik času, jako třeba ostatní blogerky a vlastně po Vás nechci, abyste mě sledovali. Venku je totiž mnohem lépe, než u počítače a mobilu. I když prší.
Vím, že nezáchráním svět. Ale svou prací pomáhám. Psaním můžu inspirovat. Peníze ušetřené za zbytečnosti můžu poslat těm, kteří žijí v nedobrovolném minimalismu. A díky tomu mi je na světě dobře.
