Na boží hod vánoční se zaujetím a upřeným pohledem poslouchám Michalovu babičku.
Vypráví o jedné ze svých nejbližších, která se neprobrala z narkózy, po operaci srdce. Vypráví o jejím úspěchu, prodejnách s dámským prádlem. Společném cestování po Americe. A o krásném domu, který si díky vlastní píli pořídila tři roky před smrtí.
Každý den si spolu telefonovaly. A babka se po její smrti probouzí každý den s myšlenkama na ní. Ukazuje mi fotografii Evy. Její smutek je hmatatelný.
Mlčím.
Pak přiběhne Michálek a ptá se s rozpustilým úsměvem.
Babka, až umřeš, kdo dostane tvůj sešítek receptů?
Mlčíme.
Pochválím kapustnicu, které jsem dostala trojnásobnou dávku. Pobízím děcka, ať si dají makovník a jiné dezerty, které jsou na stole rozložené na třech obřích tácech. A pak se loučíme.
Letošní Vánoce byly klidné a krásné.
Táta, mám pocit, že si není jistý, jestli svou přítomností u štědrovečerní večeře není na obtíž. Ptá se takovou zvláštní otázku. Kterou mám pocit, že chápu, ptala jsem se jí sama sebe celý svůj život a překládám ji tu do svých slov.
Jsem dost dobrá, aby mě měli ostatní rádi?
Ubezpečuju tátu, že je nejlepší táta na světě.
Chová Zuzku. Povídá si s ní. Jednu větičku za druhou. Jako já, když ji nosím. V tom jsme si podobní.
Máme příjemný rodinný večer. Stejně jako je příjemný první svátek vánoční v Bratislavě. V kruhu rodinném.
Když Michalova babička vypráví o své blízké. Cítím v sobě klid.
Cítím ticho svojí duše. Která dokáže přijmout smutek druhých. Aniž bych ho potřebovala zamluvit.
Derou se mi v mysli na povrch slova z knížky Prorok.
Mluvíte tehdy, když nejste v míru se svými myšlenkami.
Mám pocit, že pratchýni nejvíce pomůžu tím. Že tam jsem. Že její bolest přijmu. Dokud ty pochmurné myšlenky nerozptýlí děcka.
Dokud myšlenky na smrt nerozptýlí život.
Ptám se sama sebe. Žiju své dny jako by měly být mé poslední? Co po sobě chci zanechat?
A není to docela jedno, když na mne za sto let nezbyde jediná lidská myšlenka?
Je i není. Nutí mne to k zamyšlení.
Tento rok přehodnocuji mnoho svých priorit.
Na prvním místě jsem já. Pak teprve se mohu rozdat pro druhé.
Nikdy jsem to tak nevnímala. Je to zajímavý pocit. Osvobozující. Stejně jako mnoho dalších přesvědčení, která letos přijímám za svá.
Jaký byl rok 2022?
Formuju své myšlenky o vztahu s Michalem v lepší.
Už si neubližuju strachem o něj, o nás. Přestávám se bát. Zbavila jsem se očekávání, která nás držela v šachu. Umím o moc lépe komunikovat a učím se mlčet, když mám potřebu vysvětlovat sama sebe.
Cítím, že konečně chápu, co znamená bezpodmínečná láska k sobě i k Michalovi.
A tak jsme zase o společný rok silnější a moudřejší.
Pusinky a objetí drží pohromadě všechno, co máme.
Já jsme my dva.
Narodila se nám nádherná Zuzana, pro kterou teď žiju.
A celý rok se věnujeme dětem, jak nejlépe dokážeme.
Dělá mi radost, jak Mima baví matematika, velká násobilka a sčítaní gogolů. Jaké Terezka kreslí človíčky. Baví mne s dětmi číst knížky a učit se angličtinu. Vysvětlovat jim život, jak nejlíp dokážu.
Budujeme si vzájemnou důvěru a respekt, je to zábava i sebezapření.
A tvoříme. Dennodenně. Co nás baví. Kreslíme si na Ipadu.
Michálek staví stavby v Minecraftu.
Terezka se krášlí od rána do večera svým osobitým stylem.
S Hankou se navštěvujeme, jak jen to je možné, opravuju zoubky jejím dětem, ještě před odchodem na mateřskou. A snažím se být tu pro ní, když tráví měsíc v nemocnici s Vítečkem, kvůli úrazu hlavy. Běhání po nemocnicích jí nekončí, kvůli nemoci tatínka.
Těším se z přátelství Olivera a Báry. Děcka milují jejich pejsky. Inspiruje mne Bářin respektující přístup k výchově Amálky A Damiána.
Baví mne historky Honzy a Zuzky, stejně jako je baví ty naše.
Díky Ladi čtu Gabora Matého a přehodnocuju přístup k výchově. Jsem citlivější.
Letos také začínám chápat, že i krátká online setkání mají nevyčíslitelnou hodnotu.
Rok jsem offline na Facebooku i Instagramu. Ten detox byl příjemný. Nečtu noviny a neposlouchám zprávy. Vše potřebné se beztak dozvím vzápětí, média jsou všude a konverzace s přáteli a rodiči vše ozřejmí.
Ujasňuju si, jaké chci prožívat emoce.
Spokojené štěstí.
Zaujetí novým projektem a smysluplnou prací.
Endorfiny, dobrou náladu díky cvičení.
Oxytocin z kojení a blízkosti nejmilejších.
Dopamin za užitečnou práci.
A sem tam také pláč. Ten ke mně patří, když mi na něčem opravdu záleží.
Hojím si všemožná drobná traumata. Pomáhají mi jak knihy, tak online kurzy.
Tématem mého roku je láska k mojí duši.
Určuju si také každodenní priority.
V rámci života se třemi dětmi plánuju každý den.
Jsem odvážná, upřímná, důvěryhodná, autentická. A nastavuju si hranice, kdy mohu svými slovy ubližovat druhým.
Říkám jen to, co je pro mne opravdu důležité a druhým příliš nenabourá vnímání vlastního života.
Hodně. Opravdu hodně přemýšlím nad tím, co pro mne znamená smysluplný život.
Láska. Vnitřní krása. Užitek druhým. A radost z pomíjivosti.
Začínám psát svůj životní příběh podle svých představ.
Pro těhotenství nemohu pracovat tolik, kolik bych si přála.
Zkracuju si pracovní úvazek.
Ze dne na den odkládám svůj preventivní projekt, protože toho na mne je příliš.
Poprvé jsem čtrnáct dní na nemocenské. První trimestr mne docela zmohl. Jsem na sebe hodná. Protože pracovat se dvěma dětmi a třetím v pupíčku jednoduše nejde.
Začínám ale hluboce chápat finanční znevýhodnění maminek pro náročné těhotenství. Mateřská se počítá z ročních příjmů před porodem. A když v těhotenství pracuju málo, mateřská je také málo.
Těším se, že se vrátím ke svému preventivnímu projektu. Protože ho vyhodnocuju jako smysluplné počínání maminky na rodičovské.
Děťátka jsou ob týden nemocná a odvolávání ošetření mých pacientů kvůli horečce dětí jsem si za poslední roky užila až až.
Nebojím se, že na mateřské zdegeneruju, jak vyslovil své obavy o ženy v „domácnosti“ jeden můj pacient.
Od vrtání zubů si dám chvíli pauzu.
Po deseti letech soužití řešíme nemanželské rodinné finance k mé spokojenosti. Trvalo mi to, ta sebeláska.
Trvalo mi pochopit, že domácnost nemusím táhnout ze svých.
Mám větší pocit svobody. A nakupuju blbinky, ale i docela užitečné věci.
Těším se z padesáti tisíc, které letos investuju do vzdělání. Byť je to o polovinu méně, než rok minulý. Těším se z toho, že peníze měním za ty nejlepší možné služby a produkty. Mám radost, když tátovi platím desítky tisíc za ošetření u specialisty. A naprosto si užívám výlety a zážitky, které nám peníze tento rok umožnily.
Začínám pečovat o svojí vnější krásu i kondici.
Poprvé v životě si nechávám profesionálně vytrhat obočí. Je to docela zábava. A taky úplně fuk.
Pořizuju mnohá speciální zázračná séra pro věčné mládí povrchového dlaždicobuněčného epitelu. Pořád ale nechápu pointu krémů na pleť, když se ty buňky stejně během třiceti dnů regenerují samy.
Nakupuju spodní prádlo a outfity.
Největší radost mi ale beztak dělá oversize růžové tričko s popisem mé osobnosti. Byť docela mimo můj vkus, nosím ho snad každý den…
Jsem na sebe hrdá.
Po porodu se zpátky do své kůže dostávám rychle. Deset kilo dolů během čtyř měsíců. Svalová hmota nahoru. Plně kojím jedna radost. A cítím se dobře ve svém těle.
Chci žít zdravěji. Kupuju kvalitní doplňky stravy. Kdoví, jestli to má význam. A zároveň už na sebe nejsem tak přísná.
Michal mi uvařil moc dobrý vaječný likér. A sem tam tajně uzobnu dětem z jejich cukrových zásob v šuplíčku. Poprvé dostaly čokoládový adventní kalendář. A vůbec, vůbec nic se nestalo. Jen mne nadchlo, jak se děcka dokážou dělit, když chtějí. Nebo když hodně, hodně chce máma.
Celé těhotenství trávím s děťátky mnoho času v přírodě. Decentně medituju.
A začínám navštěvovat posilovnu a saunu, jak jen to je možné.
Jistě, že to je možné. Baví mne to a Michal už čtyřikrát přebalil Zuz.
Kupujeme televizi. Michálek hraje Minecraft. Jen ráno, protože večer z těch zombíků skřípe zuby. A já mám pocit, že přeci jen jsem vůči telce nemusela být tak skeptická. Vychovává mi děcka celkem rozumně.
Pořizuju si Apple Watch, které mě baví. Vyřešily mi ten největší problém, jaký jsem měla. Hledání telefonu. A včasné odpovídání na cally.
Cestujeme po Čechách. Víkendy s dětmi ve všemožných hotýlcích jsou fajn.
V rámci velrybího těhotenství odpočívám na krásné dovolené u moře. Su vděčná.
Hledám nové auto stejně jako dům, kam by se naše již početná rodina mohla přestěhovat.
Ale nikam nespěchám.
Máme vše, co potřebujeme. Upřímně, spíš víc.
Jakou mám životní vizi?
Nechám se překvapit, co přinese osud.
A vše ostatní se snažím plánovat.
Láskyplný každodenní vztah s Michalem.
Balanc mezi mobilem a dětmi.
Tvorbu svého online kurzu na rodičovské dovolené.
Péči o zdraví psychické i fyzické celé naší rodiny.
Příjemné pocity.
Dobrý spánek.
Dobrý každý den.
Dobrý celý život.
Přeju si, až umřu. Aby mí bližní netruchlili. Žádná lítost a buzení se z neklidného spánku. Ráda bych, aby se smířili s mojí smrtí s láskou a klidem v srdci.
Upřímně, přeju si, aby se se mnou rozloučili při jedné velké párty, oslavě života a smrti.
Rozptýlili můj popel ve větru. V přírodě. Za 69 let. Možná dřív, když nebudu mít na výběr.
Do té doby to vidím jako bláznivou jízdu maminky tří dětí. Docela obyčejný život v online zápiscích.
A až se mé vnouče zeptá. Babi, a kdo bude psát tvůj blog až umřeš?
Login k minulosti mu s radostí přenechám.
PS: Netuším, jaká budu zítra, natož za desítky let. Dnešní slovíčka si píšu hlavně pro radost. A doufám, že můj posmrtný život bude vypadat spíše jako v Black Mirror.
