V -nácti mám poličku plnou drobných vzpomínek na cestování.
Nové věci jsou pro mne luxus, který si nemůžu dovolit, a nákupy v sekáčových výprodejích znouzecnost.
Dárky dostávám ráda a pořád něco potřebuju.
Toužím po domě s pečicí troubou, kvůli které nebudu muset zatápět v kamnech.
A půjčování věcí, především mým sestrám, mi moc nejde. „Kdo mi zase sebral … libovolný předmět…, toho uškrtím jak hada!“
Všechno se postupně mění.
Suvenýry jsou tabu.
Na dovolené chodíme po hlavní ulici a pozorujeme prodejce šílených čínských blikajících hraček a všech možných turistolapek, které jsou během pár dní na vyhození.
„Kdo to kupuje?“ Přemýšlíme s přítelem nahlas.
Pak tchyně přiběhne s plastovou všebarevně svítící a hrající rybou a nadšeně hlásí. „To je pro Vlaďa!“ Mimova bratrance.
Svým dvěma vnukům by snesla modré z nebe i všechny blikající ryby.
Sama jsem však poličku se suvenýry zrušila dávno. A doufám, že mne rodina, včetně tchyně, má ráda, i když jim z výletů dárky nevozím.
Nechápu blogerský konzum.
Čas od času narazím na libovolnou blogerku. Píše o nové kosmetice, novém oblečení nebo o vybavení pro děťátko. Každý měsíc. Nebo dokonce každý týden.
Opravdu tráví tolik času nakupováním? A kam to všechno dává? Fakt z toho má radost? A jak se zbavuje věcí, které už nechce?
Mám ale pocit, že přibývá pisatelek, které nakupují v sekáčích, propagují minimalismus nebo dělají reklamu radosti z obyčejného života. A sama jsem se mezi ně připletla, i když v pubertě bych na to hrdá nebyla.
Je odmítnutí dárku na hraně etikety?
Nedávno jsem tak trochu urazila kamarádku. Chtěla Mimovi darovat látkovou figurku fotbalisty. „Promiň, my už doma máme strašně moc hraček. Jsem vděčná, že si nám chtěla udělat radost, ale mnohem větší budu mít, když tu ta hračka počká na děťátko, které si s ní opravdu vyhraje. A největší dárek pro mne je, že jsem se s vámi mohla vidět…“ Sama jsem jí darovala plyšové zvířátko, které potěšeně vystavila do dětského pokoje ke stovce plyšáků.
Odmítnutí dárku pro mne bylo těžké. Chtěla mi udělat radost, potěšit Michálka a hlavně se to tak dělá. Obdarovávát návštěvy. A neuměla jsem jí to pořádně vysvětlit. Že tolik zbytečných hraček doma nechci. Protože ona to tímhle způsobem vůbec nevnímá.
Což chápu. Dárky pro mne byly také důležité. Dokud jsem si neuvědomila, že už mám věcí dost a malé laskavosti a společně strávený čas mi udělá mnohem větší radost.
Promýšlím nákupy zlepšováků a usnadňováků.
Na návštěvě pozoruju, jaké přístroje mají známí v domácnosti. Rýžovar. Toustovač. Topinkovač. Vaflovač. Lívanečník. Robot. Friťák. Šlehač. Domácí pekárnu. Zvlhčovač, klimatizaci, kuchyňskou váhu, televizní obrazovku…
Na kamarádky popud jsme při zařizování bytu koupili sušičku a myčku. „To fakt potřebuješ, šetří mi tolik času!“ Ale mně ho šetří výjimečne. Prádlo v sušičce suším jednou za měsíc. Nádobí myju v myčce párkrát za rok.
Vařím v hrnci a pánvičce, talířů na večeři zašpiníme do pěti a všechno je mnohem rychlejší umýt ve dřezu. Než zapínat na tři hodiny myčku. Oblečení věšíme s Michálkem. Hází po mně a po zemi mokré ponožky, ale všeho všudy je to vděčná, časově nenáročná aktivita.
Nechci se vracet do pravěku. Už dlouho jsem v kamnech nezatápěla a za všechny spotřebiče jsem ohromně vděčná. Ale nemusím je mít všechny.
A další věci?
Vyměňuju, půjčuju, recykluju.
Oblečení pro Mima se snažím sehnat z druhé ruky a nekupuju ani jeden kus těhotenského. Mám ho ze swapu a půjčené. Na miminko jsem připravena jen díky kamarádce a nic nového pro něj nemáme.
S Michálkem navštěvuju knihovnu a koupě dětských knih už mne tolik neláká.
U přítelových prarodičů objevujeme na půdě ohromnou krabici plnou dvacetiletých plastových figurek zvířátek. Okamžitě je zabavuju, jsou skvělé!
I tak máme doma spoustu věcí a další tento rok přibyly.
Drobnosti, kterých si všímá i Michálek.
A pár větších věcí. Druhý mrazák. Dětská kuchyňka, ve které dítko vaří každý den. Rodinné auto.
Můj algoritmus pořizování předmětů je stále stejný. Můžu si to půjčit? Nebo vyměnit? Seženu to z druhé ruky? A pak teprve hledám v obchodech.
Proto je zánovní jen ten mrazák.
A už dlouho jsem nikoho neškrtila jako hada. Půjčování věcí ostatním mi totiž dělá čím dál tím větší radost.
Kde se to ve mně vzalo?
Proč nevidím v nekonečném konzumu přínos? Opravdu nepotřebuju palačinkovač? Kdy mne kamarádky pošlou k vodě?
Hledání bazarových věcí je přeci mnohem těžší než kliknout a koupit! A z toho přemýšlení mít či nemít se mi brzy zavaří hlava.
Jsem škrt? Bláznivý ekolog? Šetřílek? Vykuk? Socka máma?
Z médií a reklam mám pocit, že si většina lidí neustále pořizuje novinky. Nakupuje jako o život v obchodních centrech, kterých je čím dál tím víc. A že se to tak dělat musí.
Možná jen moje potřeba zařadit se do kolonky „dělám věci správně“ totiž „dělám to jako většina“ mne nutí se zamyslet, co mne k takovému odmítavému a šetřivému přístupu dovedlo.
A tak se velmi hluboce zamýšlím.
Určitě mám ráda planetu. Jednoduchost. Nechci se zavalit nepotřebnými krámy. Nerada nakupuju. Nechci tvořit zbytečný odpad.
Ale když jsem k sobě ještě upřímnější.
Myslím si, že můj způsob používání věcí je lepší než těch ostatních. Jsem dobrý člověk, narozdíl od těch planetu ničících konzumentů.
Je to hloupá představa imaginární skupiny lidí pendlujících mezi obchodním centrem a popelnicí, kam ty nové věci hned vyhazují. A přitom nikoho takhle extrémně nešetrného neznám. Obhajuju si způsob žití, abych ze sebe měla co nejlepší pocit. A přitom se ráda koukám do výloh. Na oblečení, hračky a knížky pro děťátko, designové prvky do bytu. A k té transakci schází jen malý krůček.
Možná to není jen odpor ke konzumu. Šetření planety. Důmyslnost nebo lenost nakupovat. Ani potřeba dobrého pocitu ze sebe sama.
Uvědomuju si, že mám svoje peníze příliš ráda na to, abych je vyměnila za zbytečnou věc.
Takhle jsou sice jen na účtu. Nakládá s nimi banka. Hodnota s inflací mírně klesá.
Ale jejich potenciál se mi líbí.
Můžu cestovat po světě.
Šetřím si na ordinaci, kterou budu mít skvěle vybavenou. Abych mohla odvádět dobrou práci.
Kdyby se cokoli stalo, dokážu finančně pomoci rodině, kamarádům i sama sobě.
A nebo si můžu koupit nový prsa! Kontrola, jestli ještě nespíte.
Sečteno a podtrženo.
I když to leckdy dovádím do zbytečného extrému.
Pozoruju známé skrz kritické prsty, honím si ego na blogerkách, jsem socka, která bude brzy bez přátel.
Ve své šetřivosti a v provedených transakcích vnímám energii peněz, kterou jde využít mnohem lépe, než nákupováním.
Pro klid na duši. Pro znásobení té energie. Pro radost jiným. K aktivitám, které mne posunou dál.
Když už opravdu nebudu vědět coby, jsou organizace, které s penězi naloží líp než já. A tak je můžu darovat, aby svůj potenciál rozvíjeli ostatní.
Jednoduše.
Svoje peníze mám mnohem radši než zbytečné věci.
Naštěstí žiju v době, kdy hromadit haraburdí a serepetičky pro případ potřeby vůbec nedává smysl.
Pocit, že jsem lepší než ostatní si nemusím dokazovat statusovými předměty, ale jen tímhle článkem a vhodnou ilustrací.
A především si vážím svého času a energie.
Planety, kterou bych ještě pár desítek let ráda využívala k ekologicky konzumnímu a spokojeně užitečnému životu.
A tak si tu potenciální energii šetřím.
A jsem zvědavá, jaká ze mě vyklube třicátnice.
