Poslední Pracovní Den

„Aóóój! Pápá.“

Michálek s úsměvem mává z náruče babičky.

„Pápá.“ 

Mizím děťátku z dohledu a hodinu cestuju z malé tiché vesničky do rušného velkoměsta. Jsem ráda, že dítko tráví čas s rodinou a že jsou společně tak spokojení. Opouštím ho ale se smíšenými pocity. Loučení nesu mnohem hůř než on. Nejradši bych se s ním pusinkovala celý den. A noc. A den. A nedala ho z ruky.

Chystám se na poslední náročný den do práce. V osmém měsíci mám už pupek docela velký.

O to hůř se u zubařského křesla pracuje. Jakási vnitřní motivace mne tam ale nutí jít. Nevím, odkud se bere. Prostě chci.

Jak moc chci?

I v prvním těhotenství jsem pracovala ještě měsíc před porodem.

Nedá mi to, a stále přemýšlím, kdy se do práce po druhém porodu znovu vrátím.

Minulý rok po šestinedělí pracuju mimo obor z domu na kdyždítěspí úvazek a už ve čtvrtém měsíci miminka obíhám pohovory na zubařku.

Na prvním pohovoru mne nevzali, majitelka ordinace se obávala, že kvůli děťátku budu často chybět. Napsala mi to v upřímném emailu.

I přesto nebyl problém práci najít, a tak od pátého měsíce vrtám zoubky. Minimálně dva dny v týdnu. Za velké pomoci babiček, spolupracujícího děťátka a vnitřní motivace.

V práci nikdy kvůli děťátku nechybím, pracuju i přes Vánoce. S hlídáním pomáhá přítel, kterého jinak pracovní povinnosti nepustí domů před sedmou večer.

Jsem ráda, že můžu chodit do práce. Po devatenácti letech ve škole si svého vzdělání vážím a i když je pro mne rodina všechno, snažím se najít si čas na seberealizaci mimo své mateřské teritorium.

Nechci profesionálně stagnovat.

Proč?

Prarodinná mateřská politika.

S více dětmi se mateřská může protáhnout.

Maminka s námi třemi strávila v domácnosti sedm let.

Prarodinná politika české republiky umožňuje poměrně výhodnou mateřskou dovolenou, na které jsou ženy odsunuty téměř na pokraj společnosti. Systém ženy s dětmi motivuje, aby zůstaly doma. Návrat na pracovní trh je poté obtížný.

Každý muž rodící ženu profesionálně předběhne. A to i přesto, že dnes máme mnohem více možností jak “náskok” mužů dohnat. Umělé mléko, delegace dětí do jeslí a školek, práce z domova.

Ideál mateřství na plný úvazek.

Český “ideál mateřství na plný úvazek” ženám rozhodnutí o návratu do práce neulehčuje. Od žen se očekává, že rezignují na svou kariéru a veškerá rozhodnutí podřídí zájmům dítěte. Emancipaci nepřispívá ani většinový příklon společnosti k modelu dominantního otce jako živitele rodiny.

Vše se kombinuje s negativními názory na přeplněné školky a jesle, které jsou u nás zakořeněny z 80. let. Děti byly v takto přelidněných “ústavech” často nemocné.

Systém péče o batole v Čechách není propracovaný, a i kdyby se ženy chtěly vrátit do práce dříve, třeba na částečný úvazek, většinou tu možnost nemají, pokud jim to neumožní partner nebo rodinné zázemí.

Plyne z toho mainstreamové přesvědčení a pro matku téměř jediná volba, totiž, že dětem nejlépe svědčí setrvat v mámině péči do tří let věku.

Je libo pracovat po šestinedělí?

Na druhou stranu jsem vděčná, že nemáme politiku Spojených států nebo jiných zemí, kde většina žen nastupuje do práce po šestinedělí nebo po třech měsících od porodu. Od matek se tam návrat do práce jednoduše očekává a síť jeslí a soukromých pečovatelek jim to umožňuje.

Sama za sebe bych upřednostňovala kompromis, minimálně bych ocenila pro rodiče finančně dostupnou možnost dítko chůvě nebo jesličkám svěřit na jeden dva dny, třeba od roku a půl. Tak, aby měla maminka možnost volby mezi prací, prací na částečný úvazek nebo péčí o rodinu.

Stigmatizace pracujících matek v Čechách.

Zároveň mne děsí odsouzení pracujících maminek jako necitlivých žen, které od sebe dítko násilně odloučily kvůli vlastní sobecké kariéře. Ideál mateřství na plný úvazek určitě neprospívá každé ženě a především maminka sama by měla mít možnost bez předsudků okolí rozhodnout o tom, co dělá ji a její dítě spokojené.

Kombinace (leckdy stresující) práce a mateřství je většinou náročnější než „jen“ péče o domácnost. Maminky už vůbec nemají volný čas. Proč tedy musí tyto silné ženy překonávat navíc i předsudky české společnosti?

Kariéra a peníze opravdu nejsou všechno.

Nicméně, vnímat mateřství jenom z hlediska rovnováhy péče o dítě a kariéry je omezené.

Alespoň v dnešní době, kdy sice stále měříme růst a bohatství státu v HDP (krom Bhútánu), ale od obyvatel vyspělých zemí se očekává především spokojenost, štěstí a radost ze života. A mateřství, byť finančně neměřitelné, rozhodně naplňujícím údělem je.

Maminky, které dobrovolně setrvávají roky na mateřské dovolené k tomu možná mají dobrý důvod. Práce je velkou součástí života a abychom ho prožili smysluplně, musíme i v práci nalézt smysl a sebenaplnění.

Do blbé práce matku nedostanete.

Pokud je motivací k práci jenom finanční zabezpečení, chápu, že mnoho žen dá přednost trávení času s dítkem. Odkládají nutnost návratu do možná špatně placené, stereotypní práce, která jim pocit naplnění nedá.

Šťastná full-time maminka.

Moje maminka s námi strávila sedm let doma, během té doby vystudovala konzervatoř. Učila nás angličtinu, zpěv, hru na klavír a flétnu. Věřím, že ženy nachází hluboký smysl ve výhradní péči o rodinu a domácnost. Především s více dětmi je taková starost maximálně náročná a seberealizaci žena najde v samotné péči o dítko(a), nebo třeba kreativní činností mimo klasický pracovní poměr. I já přemýším, jaké by to bylo, věnovat se po porodu mým dvěma ratolestem. Smysl mi dává i částečný úvazek do jejich školního věku, abych výchovu nenechala jen na školce.

Nejhorší varianta mateřství?

Nemožnost trávit čas s děťátkem kvůli práci, která není nenaplňující.

Osudy maminek samoživitelek, které musí zajistit svoji rodinu, jsou někdy opravdu smutné. Je mi líto, že finanční příspěvek biologických otců na děti, se kterými nežijí, je minimální.

Uvědomuju si, jak moc důležité je pro mne partnerství a kolik svobody mi náš idylický vztah s přítelem dává.

Šťastný full-time tatínek.

Otázka péče o dítě je záležitost obou rodičů, na přebalování nemají know-how pouze ženy.

Otec sám sebe nemá vnímat pouze jako živitele a zdroj rodinných financí.

Oceňuju snahu vyspělých zemí motivovat i tatínka k péči o dítě otcovskými rodičovskými příspěvky a otcovskou dovolenou.

Sama jsem si vybrala osvíceného partnera. Nemůžu přitakávat ženám stěžujícím si, že doma pracují jenom ony .

Maminka mého přítele nutila své nedospělé ratolesti každou sobotu uklízet. Jak jsem jí za to vděčná! A sklízím ovoce té výchovy.

Jako ženy máme zodpovědnost ve výchově vlastních synů. Především na našem příkladu záleží, jak budou vnímat rodičovství a rozdělení/sdílení rolí v domácnosti.

Muži asi nikdy kojit nebudou.

I tak ale muž nemůže nahradit ženu úplně. Nepodporuju emancipaci a feminismus ad absurdum. Umělá mléka jsou byznysem, který v bezproblémově kojících ženách vyvolává pocit, že jakási formule maltodextrinu a uměle přidaných vitamínů odvede lepší práci, než jejich tělo.

Sama jsem měla velké štěstí (a snahu) kojit a přestala jsem až po roce jenom proto, abych otěhotněla. Mlíko jsem odsávala v ordinaci i doma, aby mělo děťátko dosti i v mojí nepřítomnosti.

Všechno je individuální.

Nicméně, záleží na každé rodině, jakým způsobem se k péči o potomstvo postaví a jaké mají vůbec možnosti.

Pro dítko je důležité především, aby rozvíjelo důvěru a empatii v láskyplné komunitě. V náruči maminky, tatínka, širší rodiny a snad i docela neznámých lidí.

Nemyslím si, že je přirozené dávat roční dítě na osm hodin do státní instituce. Stejně tak nepřirozené je to i od tří let věku. Nebo od šesti let věku. Vše je jen kompromis, kterým se společnost snaží masově vyhovět potřebám rodičů, aby mohli zkombinovat rodičovství a pracovní úvazek. Ideální způsob rozdělení péče o dítko si musí každý nastavit sám.

Odsuzovat jakékoli takové rozhodnutí většinou nikomu nepomůže.

Myslím, že ani jeden z rodičů by neměl zůstávat doma, pokud si přeje pracovat, a společnost by jim to měla umožnit. Maminka by neměla mít pocit, že si svou volbu musí prosazovat a bojovat za ní, ať už je jakákoli.

Zároveň společnost nesmí odsuzovat ženy, kterým práce v domácnosti a péče o rodinu vyhovuje. Výzvou je pak takovým ženám umožnit plynulý návrat do práce a celoživotně je nediskriminovat kvůli jejich rozhodnutí. I když, s platovým rozdílem mužů a žen je v tomto případě třeba počítat, výchova dětí totiž nikdy nebude výdělečná činnost.

Dalším úkolem společnosti všeobecně je vytvářet smysluplnou práci, která je pro člověka uspokojující a vnitřně motivující, tak aby si lidé přáli pracovat a prožívali naplněný život i mimo rodinný kruh.

Asi.

Kdo ví.

Třeba to jsou jen kulturní ideály, které kolují ve středoevropském ovzduší a právě teď navštívily mojí hlavinku.

Zvolila jsem si podle sebe a je to fajn.

Sama nemám pocit, že bych se potýkala s dramatickými předsudky, ale možná je to proto, že žiju ve výjimečné sociální bublině.

Můžu chodit do práce, když chci. Sice to není jednoduché. Ale jde to docela dobře.

Mám skvělou rodinu (byť s vlastními názory), která mne v mých rozhodnutích podporuje.

Vybrala jsem si práci, náročnou, ale o to smysluplnější.

Trochu se překonávám, ale o tom je přeci život.

Nejradši bych s Michálkem strávila ráno v posteli a dopoledne venku. Rozhodně se mi nechce v šest vstávat do práce.

Celý den pacientům neúnavně vysvětluju, proč si musí čistit zuby, píchám jednu anestesii za druhou, hlavně, aby to nebolelo, komentuju, co provádím a přemlouvám k otevření pusinky miminka a ke spravení zoubku čtyřletá dítka.

Odpoledne se vracím domů, unavená, ale s dobrým pocitem z odvedené práce. Za energií nabitým tvorečkem, který se zrovna probudil z odpoledního šlofíčku.

Chci pracovat a být užitečná pro rodinu i pro ostatní.

Cosi mne nutí jít do práce znovu. A znovu. A znovu.

Možná tam chodím proto, že se v porovnání s ostatními stále cítím nedostatečná. Mám pocit, že musím dělat ještě víc. Nebo proto, že vím, že můžu být ve své profesi ještě lepší. A proto chci dělat víc. Možná proto, že mne těší pozitivní zpětná vazba. A nebo proto, že rozumná míra stresu ještě nikomu neuškodila. Práce je předcházení nebo řešení problémů ostatních. To, že vnímám velkou zodpovědnost za své pacienty, je stresující. A zároveň naplňující.

„Be useful, make yourself more valuable.“ Hlásala tapeta na mém telefonu několik let. Teď tam mám fotku Michálka.

Obojí mne nutí ráno vstávat.

Snažím se být užitečná, jak jen dokážu. Michálkovi, rodině, docela neznámým lidem, kteří se mi svěří s důvěrou (a náročnou prací získanými penězi), abych pro ně udělala něco dobrého.

Ať je to obtížné, jak chce. Ať jsem líná, jak chci. Ať si babička říká, že bych s děťátkem měla být víc. Ač kamarádky zůstávají na mateřské full time.

A věřím, že všichni jsou šťastní.

Využívám možností, které mám, jak nejlépe dokážu. Myslím si, že Michálek je ohromně spokojený s prarodiči a že mu péče rodinné komunity prospívá.

Na chvíli si odpočinu od vyměňování plenek, stavění báboviček a společného vaření.

Těžko dokážu vyčíslit čas, který s děťátkem strávím „nicneděláním na pískovišti“ nebo „dohlížením, aby si nenabil kebuli“.

Ale díky zaměstnání si pak takových chvil cením mnohem víc.

Jedu z práce a těším se na své rozjívené děťátko.

Konečně jsem doma u svých rodičů. Za jejich čas strávený s vnoučetem jsem moc vděčná.

Ve dveřích mne nadšeně vítá tvoreček a křičí:

„Máma, máma, mami, mami…“ A hihňá se u toho.

A ať mne práce naplňuje sebevíc, tohle je pro mne pocit absolutního štěstí.