„Mamí, si chytwá? Zase se to ňák poděalo!“
Zahlásí mé od září školkové dítko, když potřebuje pomoci s legem.
„Koukej, postavil jsem waketu s p’delí!“
Učí se rychle. Hlavně díky mé maličkosti. Při každém ne zcela vhodném výrazu (který rozhodně nemá ode mne;) se totiž začnu nekontrolovaně smát, a Mimo mi waketu zopakuje ještě desetkrát.
Pro radost.
Terka si již několik měsíců vystačí s výrazy E,e a Ne!
Občas zareaguje na naše pokusy rozmluvit ji a roztomile si pro sebe žbrblá baba, mama, papá, ham, ňom, ňom a táta.
Pro dokumentaci období, kdy si konečně s dětmi hezky rozumíme a doma máme velkou pohodu, si pořizuju foťák.
Víc než měsíc pobíhám kolem tvorečků a neustále opakuju: „Terko, kde je pejsek? Mimo, řekni waketa s p’delí.“ A snažím se zachytit jejich úsměv.
Červnová nálada je nesmírně pozitivní.
Dva týdny trávíme v třešňovém sadu, kde od rána do večera lezu po stromech a zásobuju hladové potomstvo.
„Kde je pecička?“
Terka bezradně rozpřáhne ručky.
„Tys jí zase spolkla?“
Terka se spokojeně rozesměje.
„A chceš ještě jednu třešinku?“
„Áňo!“
„Ale vyplivneš pecku, jo?“
„Ne!“
A tak pořád dokola.
Pak přiběhne za Michálkem a začne mu ožužlávat a okusovat ruku, z legrace, tak, aby to nebolelo.
„Ham, am, am, am, am, ňam, ňam, hááám.“
Je tak zlatá.
Dokud (spíše vědomě) nepřitlačí.
„Mamí! Teká mě kousla!“ a plácne jí po hlavě.
Terka se rozpláče a chce bolavé místečko pofoukat.
„Mimo, omluv se, prosím, sestřičce.“
A Michálek Terku hezky obejme, pohladí, pofouká vlásky. Nakonec jí i vlepí pusinku a říká.
„Teríku, je mi to moc líto. Už to nebudu dělat.“
Také jsem byla s dětmi poprvé společně nakupovat oblečení.
Naše holčička je ve svém živlu.
Každé ráno ví naprosto přesně, co si oblékne. To samé v obchodech. Vybírá černou kšiltovku, komplet s beruškami, nadšeně pobíhá v jedné červené a druhé modré holince a domů odchází v Michálkových nových sandálech.
Mima nechávají coolové outfity chladným.
Očka se však rozzáří, když spatří oranžovou antistresovou šňůru.
„Mámí, já chci to natahovací žůžo!“
„Tak si ho kup!“
A dítko s padesátikorunou v ruce peláší za prodavačkou.
„Dobwý den, já to chci koupit a tady mám penízek!“
Z nákupu se spokojeně vracíme domů a jelikož Michal už je témeř každý den v práci, bojuju s odpoledním uspáváním sama.
Přečtu jednu knížku, druhou. Leckdy třetí.
Bagříky poslední dobou nikoho nezajímají, a tak vyprávím o pavoučcích, beruškách a broučcích.
Také jsem našla na odpolední šlofíček tajný recept. Malinové nanůčky. Rozmixované ovoce a smetanový jogurt.
Mimo, teď se hezky vyspi a až se probudíš, budou už nanuky zmrzlé!
Funguje to zatím stoprocentně.
Jen ta spotřeba nanuků je nestandartní. K snídani, obědu a večeři nejedí s Terkou nic jiného.
Ale jsou ták spokojení. A tak krásně chrní.
Po spánku je čas na procházku, hledáme čtyřlístky.
„Budeme mít štěstíčko!“ pochvaluje si Michálek s hrstí jetele v ruce.
Pak se v sandálech nevědomky postaví do mraveniště rezavých mravenců.
Poštípaného, uplakaného Mima směřuju domů, vše je naštěstí brzy zapomenuto.
Jiný den si děcka hrají v kalužích. Miško kreslí namočenými rostlinkami na chodník, Terka nabírá vodu do skořápek z paulownie.
Nadšeně pobíhají sem a tam, čvachtají se, poskakují a v jedné zvláště záludné louži jim to podklouzne. Oba skončí na zádech.
Zablácené od hlavy až k patě je koupu ve vaně.
Miško to dokáže ocenit.
„Už je mi teplo na klouby!“
Kvůli deštivému počasí se o víkendu vrhám do velkého jarního úklidu, peru všechno, potahy, povlečení, peroucí se děti. Myju také vše, podlahy, linku, mydlící se sourozence.
Ve vaně jsou totiž příšery velmi spokojené a tak mám klidnou chvíli k nastolení pomíjivého domácího pořádku.
Mima vytáhnu z vody dříve, aby se mohl pustit do své práce.
Každý den rovná boty, uklízí hračky a knihy.
I Terezka pomáhá, parkety nemohou být více polité vodou.
Nakonec jim pro radost stavím opičí dráhu z nábytku – stolů, pohovky, skříněk a matrací.
Terka vzápětí spadne na Mima ze stolu.
Boule na čele ale rozhodně nikoho od skákání neodradí. Ledujeme nanukem a dovádí se dál.
Poslední červnový týden jedeme do zahraničí. Na svatbu! Byť v rouškách, nemůžeme si cestu vlakem vynachválit. Přeci jen, i Terka už je velká a cestování je teď o tolik snazší.
Slovenští prarodiče si děcka užívají, milované trávožrouty jim svěříme na celý den.
Kdy vyrážíme slavit lásku našich nejmilejších přátel.
S nadcházejícími letními prázdninami si toužím uchovat pár úsměvných vzpomínek na jarní, bouřlivě slunečné období s povedenými tvorečky.
A k tomu mi stačí už jen pár Michálkových slov.
„Taková spokojená wodina.
Máma, táta, Mimo a Teka.
Máme se všichni móóóc wádi.“
