A věřím, že to je pocit, který ve mně přetrvá. Že vím, jak na něj.
Naplňuje mne naše ticho. Naplňuje mě naše povídání si. Úsměvy. Naplňuje mne vzájemná existence.
Naplňuje mne naše nepochopení. Vodotrysky mlíka, který směřujou do rostoucích vlásků místo do pusinky. Pláč, když opravdu musím dělat jiné věci.
Už si ani nejsem jistá, že to jsou hormony.
Tak trochu si momentálně nejsem jistá většinou svých myšlenek a vysvětlení. Protože za poslední měsíce jsem velkou spoustu přesvědčení změnila.
Myslím, že bych byla spokojená i kdybych nekojila.
Jsem spokojená i přesto, že nemůžu mít všechno.
A i když stále trochu toužím po tom, co nezáleží na mě.
Nebo po tom, co by se mi líbilo. Třeba koncertování na Maledivech.
Konečně mi došlo. Že spokojená můžu být kontinuálně. Jen tak. Protože chci. I když mám týdny nemocná děťátka. I když sama kašlu každých pět minut a budím naše krásné bejby. I když je mé diagnózou F32 popsané tričko od poo & caca. Nebo mám říkat hovienko?
Můžu být spokojená přesně tam, kde jsem. Přesně s tím, co mám. Stačí mi to tak chtít vnímat. A já to tak vnímat chci.
Naivně jsem si myslela, že Žužu nepláče, protože jsem jí koupila probiotické kapky Lactobacillus reuteri za litr. Ale ona jednoduše nepláče, protože je úplně jiná než Terezka.
Jiná. Vypadá spokojeně.
Snad proto, protože má moc spokojenou mámu. Která jí neustále nosí v nosítku. A nechá očkovat i proti pneumokokovi, jelikož se o svý děti čím dál tím víc bojí.
Ale.
Kdo ví.
A tak mi o tom každý den povídá. Sem tam tu konverzaci proloží vyplašeným pláčem.
A pak zase spokojeně spí.
