Michálek mi vysvětlil, že dnes pracovat nebude.
Že prostě nepůjde na výlet, objevovat španělský ostrov, ťapat obvyklých deset až patnáct kilometrů.
Michálek dnes netouží pracovat.
Chce odpočívat.
Terezka též.
Proto vyložím ručníky na trávu před náš bungalov.
Na ručníky vyložím Zuz.
Přivřu dveře, aby měl Michal klid na své cally a programování.
A důrazně vysvětluji dětem.
Děti, jestli dneska nechcete pracovat, tak nemusíte.
Můžete nepracovat, co hrdlo ráčí.
Ale nesmíte rušit taťku od práce!
Terezka si nechá na památku vyfotit své copánky.
S Michálkem si společně osedlají robotického oře na naší předzahrádce.
Napíšeme pohledy babičce Máje, dýňáčkovi a sousedům Alexovi a Dominikovi.
A celý den vůbec, ale vůbec na té naší dovolené nepracujeme.
Večer se pro jistotu ptám dětí, že bych zítra moc ráda šla na výlet, objevovat.
Jestli nechtějí na procházku se mnou.
A obě dvě potvorky svorně odpovídají.
Mamí, zítra ještě né.
Ještě nechceme pracovat, prosím.
Chceme být doma s tátou.
Už ani příslib zmrzliny na konci výletu děťátka k práci nepřiměje.
Neb zmrzlina je na hotelu k dispozici jako dezert po obědě, i po večeři.
Tolik tedy k naší pracovní morálce na dovolené.
Ještě se zamyslím.
Ne.
Opravdu jí nemáme.
