Proč?

Nesnáším zubaře. Oznamují ve dveřích.

Já se tak bojím. V dětství mi zubařka trhala zub zaživa. Slyším bohužel docela často.

Nebude to bolet. Neboj. To nebolí, podívej. Nebolelo to, viď? Vysvětlují rodiče dětem.

Proč jste se stala zubařkou? Koulí nechápavě očima.

Já bych to nemohla dělat. Mi říkají.

A já bych zas nechtěla dělat jiný věci.

Jsem ráda, že jsem si mohla vybrat.

Mám dobrou práci.

Původně jsem ale se zubařinou vůbec nepočítala.

Nikdy jsem si v podstatě nevěřila, že bych se na tuhle školu mohla dostat. A když jsem na přijímačkách skončila jako třetí z několika tisíc. Tak jsem rozplakala maminku. A překvapila sama sebe.

Můj docela první záměr byla krajinářská architektura. Protože mám ráda přírodu a kytky.

Taky mne zajímala novinařina, protože ráda čtu a píšu. Do pětadvaceti jsem popsala přes dvacet deníků, který jsem při psaní tohohle příspěvku sentimentálně vytáhla.

Abych Vám tu moc nekecala, protože si to svoje maturantské dilema nepamatuju do detailů.

Byla jsem nadšená do španělštiny, protože jsme měli tu nejskvělejší učitelku na světě. A tak jsem zvažovala fildu. Ale nevěděla jsem, co pak.

Po rodičích jsem zdědila nadšení pro ekologii, takže jsem se hlásila i na alternativní zdroje energie na VŠCHT.

Přemýšlela jsem i nad studiem biologie a ČVUT a na příjimačkách na učitelku (biologie a chemie) jsem byla dokonce první.

Víc jsem ale chtěla kombinaci španělštiny a biologie, jenže tu v Praze neotevírali.

Na všeobecnou medicínu jsem se nehlásila kvůli svému plánování rodiny.

Nedokázala jsem si představit, že studuju šest let a pak ještě roky dělám atestaci a děti mám až po třicítce. Dokážu si ale představit, že by mne bavila gynekologie.

Z toho samého důvodu jsem se nehlásila na školy jinde než v Praze, protože jsem tu tehdy měla už rok a půl (bývalého) přítele.

Další obor, který bych si přála studovat je psychologie.

Mám opravdu ráda lidi. Nevím, co to přesně znamená, ale vím, že mne ostatní zajímají a že pro ně chci, většinou, udělat první poslední.

Byť, posledních pár let je to limitované mojí láskou k dětem, pro které první poslední dělám doopravdy.

V osmnácti jsem si napsala, že zubařina by mne asi bavila.

Bála jsem stresu ve škole, ale zároveň jsem si potřebovala dokázat, že to zvládnu.

Toužila jsem po nezávislosti a soběstačnosti, což byla vždycky moje velká priorita.

A jak to vidím zpětně?

Jsem zubařka.

Protože mne baví práce s lidmi.

Protože jsem zubařině dala přes jedenáct let života.

Protože se ráda nimrám v zubech. Je to takové uspokojující. Ale mám svý hranice:D. Bez rukavic nikam nešáhnu.

Jsem zubařka, protože mám ráda peníze, které mi dávají určitou svobodu.

Protože se můžu učit a vzdělávat celý život.

Protože chci být užitečná.

A i když nezachraňuju životy, tak dokážu pomoct od pěkně hnusný bolesti. Ale potřebuju na to vybavení za milióny, což je zase docela nevýhoda.

A protože jsem se moc za ty roky nezměnila.

Pořád potřebuju být nezávislá a překonávat se. Ego. Ale nestudovala jsem tu psychologii, tak si nejsem jistá, co to znamená.

Na čem chci stále pracovat?

Na pacientech mi pořád záleží víc než na sobě. Což nemyslím jako svojí dobrou vlastnost. Důležitější je moje vlastní zdraví, na které ale často zapomínám. Naštěstí v práci nemůžu být od rána do noci, protože chci být s dětmi. A naštěstí nemám vlastní ordinaci a tedy související půjčky a dluhy a nekonečné papírovací povinnosti.

Zároveň si v hlavě nosím v podstatě celou svojí kartotéku a pacienty nepoznám podle jména, ale podle ortopantomogramu.

Stresuju se svým perfekcionismem, komplexem méněcennosti a porovnáváním se s druhými.

Ale stojí mi to za to. Když tak nad tím přemýšlím.

Po tom, co se kvůli mé nepozornosti 28.10., ve svátek, otevřela celá pobočka Dent Medica i s recepční. A já strávila dvě hodiny cestováním za pacientem, který měl přijít a nepřišel.

Je to dobrá práce.